ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.2047.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 2047/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce S. C., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému K. Z., zastoupenému advokátem, o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 362/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. března 2002, č.j. 14 Co 124/2002-73 takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit mu náhradu mzdy za období od 1. 1. 1997 do 31. 8. 1997 ve výši 40.000,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 9. 1997 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy od 1. 8. 1996 na dobu neurčitou, naposledy dne 10. 12. 1996. Když po čtyřech dnech řádného volna nastoupil do zaměstnání, bylo mu sděleno, že do provozovny, kde pracoval, nastupuje nový provozovatel a že žalovaný v této provozovně ukončil svoje podnikání. Ačkoliv žalovanému dopisem ze dne 16. 12. 1996 sdělil, že trvá na zaměstnávání podle pracovní smlouvy, žalovaný mu práci nezajistil. Žalobce dopisem ze dne 4. 6. 1997 dal žalovanému výpověď z pracovního poměru, podle které jeho pracovní poměr skončil 31. 8. 1997. Protože žalovaný neumožnil žalobci pracovat podle pracovní smlouvy a od měsíce ledna 1997 mu neplatil až do skončení pracovního poměru žádnou mzdu, požaduje po něm náhradu mzdy za období od 1. 1. 1997 do 31. 8. 1997.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 13. 3. 2001, č.j. 15 C 362/99-33, žalovanému uložil zaplatit žalobci 40.000,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 9. 1997 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na nákladech řízení žalobci 15.346,- Kč k rukám „právního zástupce žalobce“ a České republice „do pokladny Okresního soudu v Karlových Varech“ 811,40 Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobcův pracovní poměr u žalovaného skončil ke dni 31. 8. 1997, a, protože žalovaný od 1. 1. 1997 žalobci nepřiděloval práci a ani mu neplatil mzdu, přísluší mu za dobu do skončení pracovního poměru náhrada mzdy. Vycházel přitom z toho, že žalobce byl u žalovaného v pracovním poměru na dobu neurčitou a že v řízení nebylo prokázáno, že by pracovní poměr žalobce byl skončen dohodou. Žalovaný sice prohlásil, že o skončení pracovního poměru se žalobcem hovořil telefonicky, a tímto způsobem dohodou pracovní poměr skončil, ale toto jeho tvrzení nebylo prokázáno, když naopak dopisem ze dne 16. 12. 1996 sdělil žalobce žalovanému, že trvá na zaměstnání podle uzavřené pracovní smlouvy.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. 5. 2001, č.j. 14 Co 326/2001-42, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že od 14. 12. 1996 žalovaný nepřiděloval žalobci práci, ač žalobcův pracovní poměr skončil teprve ke dni 31. 8. 1997. Žalobce tak má podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku. Nesouhlasil s argumentací žalovaného, že pracovní poměr skončil okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany žalovaného ke dni 14. 12. 1996 konkludentně, neboť žalovaný po celou dobu řízení takové tvrzení na svoji obranu neuvedl; učinil tak až ve svém závěrečném návrhu, ale k tomuto svému tvrzení nenabídl žádné důkazy a neprokázal je, když žalobce naopak tvrdil, že s ním žalovaný o skončení pracovního poměru nehovořil. Protože případný projev vůle žalovaného okamžitě se žalobcem ukončit pracovní poměr nebyl vůči žalobci učiněn zákonem stanoveným způsobem – nebyl mu vůbec doručen – jeho účinky nenastaly. Vytknul však soudu prvního stupně, že, ač správně učinil závěr o tom, že žalobci náhrada mzdy náleží, rozhodnutí o jeho výši je nepřezkoumatelné; uložil mu, aby si vyžádal od žalovaného údaje potřebné k výpočtu jeho průměrného výdělku a následně pak výši náhrady mzdy za rozhodné období řádně odůvodnil.
Okresní soud v Karlových Varech poté rozsudkem ze dne 27. 11. 2001, č.j. 15 C 362/99-54, znovu uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 40.000,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 9. 1997 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na nákladech řízení žalobci 17.171,- Kč k rukám „právního zástupce žalobce“ a České republice „do pokladny soudu v Karlových Varech“ 811,40 Kč. Po doplnění dokazování podle pokynů odvolacího soudu měl za prokázáno, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil na základě výpovědi žalobce ke dni 31. 8. 1997; v žádném případě nedošlo ke skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného dnem 14. 12. 1996 a žalovaný byl povinen přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy. Protože svoji povinnost neplnil, žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce za období od 1. 7. 1997 do 31. 8. 1997.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 3. 2002, č.j. 14 Co 124/2002-73, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 39.472,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 9. 1997 do zaplacení, „do částky“ 528,- Kč včetně příslušenství žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 11.171,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 6.633,- Kč JUDr. Z. L., advokátce; České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech je žalovaný povinen zaplatit 811,40 Kč. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil teprve uplynutím dvouměsíční výpovědní lhůty ke dni 31. 8. 1997; neskončil okamžitým zrušením pracovního poměru ke dni 14. 12. 1996, jak tvrdil žalovaný ve svém závěrečném návrhu před rozhodnutím soudu prvního stupně i v odvolání do původního rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaný po celou dobu řízení takové tvrzení na svoji obranu neuvedl. Učinil je až v závěrečném návrhu a ke svému tvrzení nenabídl žádné důkazy a neprokázal je, když žalobce pravdivost tohoto tvrzení popřel. Protože projev vůle žalovaného okamžitě se žalobcem ukončit pracovní poměr nebyl vůči němu učiněn zákonem stanoveným způsobem (nebyl mu vůbec doručen), jeho účinky nenastaly. Žalovaný neplnil povinnost přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy, proto žalobci přísluší nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce. Při výpočtu náhrady mzdy však soud prvního stupně nepostupoval správně. Odvolací soud tedy žalobu v části, ve které žalobci náhrada mzdy nepřísluší, zamítl, jinak žalobě vyhověl.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť „odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem právní otázku spočívající v tom, co je konkludentním (byť neplatným) zrušením pracovního poměru a co je úkonem (zrušením pracovního poměru) pouze zdánlivým“, žalovaný namítá, že odvolací soud nesprávně právně věc posoudil. Podle jeho názoru odvolací soud vycházel z nesprávného skutkového zjištění, že pracovní poměr žalobce k žalovanému skončil až 31. 8. 1997 na základě výpovědi žalobce, ačkoliv podle přesvědčení dovolatele skončil již ke dni 14. 12. 1996. Žalovaný totiž dal srozumitelně a zcela jednoznačně svým jednáním žalobci najevo, že pracovní poměr žalobce u žalovaného končí dnem 14. 12. 1996 okamžitým zrušením. Byť šlo o neplatný právní úkon (a tedy i o neplatné okamžité zrušení pracovního poměru), nemohlo jít a nešlo o úkon zdánlivý, který by žádné právní účinky neměl. Bylo na žalobci, aby o určení neplatnosti zmíněného právního úkonu podal žalobu u soudu. Jestliže tak neučinil, skončil jeho pracovní poměr dnem, kdy měl podle neplatného právního úkonu skončit, tedy 14. 12. 1996. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 – dále jen „o.s.ř.“ a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm. b) o.s.ř.].
Pro posouzení, zda jde o rozsudek odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není samo o sobě podstatné, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o.s.ř. Rozhodující je porovnání věcného obsahu rozsudků soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily okolnosti významné pro rozhodnutí věci a jak v důsledku toho vymezily práva a povinnosti v právním vztahu účastníků řízení. Proto není významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, jestliže např. změnil rozsudek soudu prvého stupně a žalobě vyhověl jen částečně, ačkoli měl správně rozsudek soudu prvého stupně změnit jen v tom rozsahu, v jakém žalobu zamítl, a ve zbývající části vyhovujícího výroku jej potvrdit.
V posuzovaném případě odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalobci přiznáno 40.000,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 9. 1997 do zaplacení tak, že žalobci přiznal částku 39.472,- Kč s 26% úrokem od 1. 9. 1997 do zaplacení, a žalobu do částky 528,- Kč včetně příslušenství zamítl. Za této situace, kdy soudy obou stupňů považovaly nárok žalobce na zaplacení částky 39.472,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 9. 1997 do zaplacení za důvodný a kdy rozdílně posoudily pouze nárok na zaplacení částky 528,- Kč včetně příslušenství, je zřejmé, že ve skutečnosti odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně o věci samé jen v tom rozsahu, v jakém žalobu zamítl. Požadavek žalobce na zaplacení částky 39.472,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 9. 1997 do zaplacení posoudil odvolací soud shodně jako soud prvního stupně; z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. je proto třeba považovat rozsudek odvolacího soudu v této části za rozsudek potvrzující.
V důsledku rozštěpení nároku rozhodnutím odvolacího soudu může být z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné jen ve vztahu k měnící (zamítavé) části rozsudku odvolacího soudu, neboť přípustnost dovolání je třeba posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.
Tím, že odvolací soud měnícím výrokem napadeného rozsudku žalobu z části zamítl, nevznikla žalovanému na jeho právech žádná újma, neboť se jeho postavení v důsledku tohoto výroku v žádném ohledu nezhoršilo. Žalovaný – objektivně vzato – nemůže mít z procesního hlediska žádný zájem na to, aby tento výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba z části zamítnuta, byl změněn nebo zrušen.
Za tohoto stavu je nepochybné, že dovolání proti zamítavému výroku odvolacího soudu bylo podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn. Dovolání žalovaného proti uvedenému výroku bylo proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítnuto.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním – jak vyplývá z jeho obsahu – rozsudek odvolacího soudu také ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána; i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí.
Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jichž se žalovaný také dovolává.
Žalovaný sice v dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jeho přesvědčení po právní stránce zásadní význam, a vytyčuje otázku, pro niž žádal, aby dovolání bylo připuštěno [„co je konkludentním (byť neplatným) zrušením pracovního poměru a co je úkonem (zrušením pracovního poměru) pouze zdánlivým“], z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými závěry, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je to, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Žalovaný totiž nesouhlasí s tím, že soudy vycházely ze skutkového zjištění, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil na základě výpovědi žalobce dne 31. 8. 1997, nikoliv okamžitým zrušením daným žalovaným žalobci ke dni 14. 12. 1996 (žalovaný s tímto tvrzením přišel až v závěrečném návrhu a nenabídl k jeho prokázání žádné důkazy, přičemž žalobce pravdivost takového tvrzení popřel). Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (žalovaný tvrdí, že „dal srozumitelně a zcela jednoznačně svým jednáním žalobci najevo, že pracovní poměr žalobce u žalovaného ukončí dnem 14. 12. 1996 okamžitým zrušením“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že šlo o neplatný úkon a nikoliv o úkon zdánlivý). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalovaného tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu (v dovoláním napadené potvrzující části) eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože i dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. dubna 2003
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu