ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.2123.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 2123/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. S., proti žalovanému D. p. h. m. P., akciová společnost, o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 161/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2000, č.j. 17 Co 346/2000-84, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 1.8.1997 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle „53 odst. 1 pís. b) ZP“ okamžitě ruší pracovní poměr. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřoval v tom, že dne 20.11.1996 řídil vlak „33/19“ pod vlivem alkoholu; uvedl zároveň, že za tento přestupek mu byla rozhodnutím Dopravního inspektorátu Policie ČR pro P., které nebylo právní moci dne 21.7.1997, uložena sankce spočívající v zákazu řízení motorových vozidel a tramvají na dobu 12 měsíců.
Žalobce se domáhal (poté, co na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13.8.1999, č.j. 12 C 161/98-54, podáním ze dne 28.9.1999 žalobu doplnil), aby bylo určeno, že „výpověď daná žalobci dopisem žalované organizace ze dne 1.9.1997 je neplatná“, a aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu na náhradě mzdy a na „penále z prodlení“ 305.428,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „výpověď“ mu nebyla řádně doručena (dozvěděl se o ní až z dopisu žalovaného ze dne 1.9.1997) a že žalovaný, přestože ho dopisem ze dne 4.9.1997 upozornil, že jeho pracovní poměr trvá, mu nepřiděluje práci ani neplatí náhradu mzdy.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 19.1.2000, č.j. 12 C 161/98-64, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit „do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 7“ na soudním poplatku 13.224,- Kč a že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že pracovní poměr se žalobcem byl rozvázán „výpovědí“ (správně okamžitým zrušením) ze dne 1.8.1997 „zn. Č 12061/438/97“ podle §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, že se však žalobce domáhá – přes poučení soudem - určení neplatnosti dopisu ze dne 1.9.1997, jímž mu bylo žalovaným oznámeno, že dne 25.8.1997 jeho pracovní poměr skončil, a byl vyzván, aby se dostavil k vyřízení záležitostí s ukončením pracovního poměru spojených. Uvedený dopis soud prvního stupně posoudil jako „právní úkon, jenž směřoval k tomu, aby mezi stranami došlo k narovnání po ukončení pracovního poměru“, a uzavřel, že neshledal žádnou skutečnost, která by tento právní úkon (dopis ze dne 1.9.1997) činila neplatným (§242 zák. práce). V návaznosti na tento závěr dovodil, že žalobci nevznikl nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5.9.2000, č.j. 17 Co 346/2000-84, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ve výrocích ve věci samé, jimiž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti „výpovědi ze dne 1.9.1997“ a na zaplacení 305.528,- Kč, a ve výroku o soudním poplatku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (v písemném vyhotovení rozsudku tento výrok neuvedl). Odvolací soud - poté, co se vypořádal s námitkou podjatosti, kterou žalobce v odvolání vznesl ve vztahu k soudcům soudu prvního stupně rozhodujícím ve věci (tak, že nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování této věci) - dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že dopis žalovaného ze dne 1.9.1997 není právním úkonem ve smyslu ustanovení 240 odst. 1 o.s.ř. (jde pouze o výzvu k vyřízení formalit souvisejících s ukončením pracovního poměru). Vzhledem k tomu, že žalobce po doplnění žaloby učinil předmětem řízení „listinu datovanou dnem 1.9.1997“ a že soud je žalobou vázán, nemůže být žaloba na určení neplatnosti tohoto dopisu úspěšná. Protože žalobce nevedl spor o neplatnost písemného úkonu ze dne 1.8.1997, jímž byl jeho pracovní poměr ze strany žalovaného okamžitě zrušen, nevznikl mu ani nárok na náhradu mzdy.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce soudům obou stupňů vytýká, že se nezabývaly otázkou, zda mu bylo okamžité zrušení pracovního poměru vůbec někdy doručeno a zda tím nastaly účinky tohoto právního úkonu, a připomíná, že dopis žalovaného ze dne 1.8.1997, jehož obsahem je okamžité zrušení pracovního poměru, byl odeslán na adresu žalobce „bezvýsledně“. Z toho dovozuje, že účinky okamžitého zrušení pracovního poměru učiněné žalovaným vůči žalobci nenastaly a že žalobci náleží též náhrada mzdy podle §61 odst. 1 zák. práce. Namítá rovněž, že se soudy nezabývaly tím, zda žalovaný dodržel ustanovení §53 odst. 2 zák. práce. Žalobce je přesvědčen, že soudy obou stupňů „neměly být při svém rozhodování vázány právními názory žalobce, ale měly celou věc projednat komplexně ze všech hledisek, zda byl pracovní poměr žalobce u žalovaného rozvázán platně či nikoliv“. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen „v plném rozsahu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Podle ustanovení §240 odst. l věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou (§47 odst.1 a 2, §48 odst. 1 o.s.ř.) žalobci dne 20.11.2000 a žalovanému dne 15.11.2000. Rozsudek odvolacího soudu tedy nabyl právní moci dnem 20.11.2000 (§159 odst. 1 o.s.ř.) a jednoměsíční lhůta k podání dovolání uplynula podle ustanovení §240 odst. 1, §243c a §57 odst. 1 a 2 o.s.ř. dnem 20.12.2000.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (sepsané dne 8.1.2001) žalobce podal osobně u Vrchního soudu v Praze dne 8.1.2001. Vrchní soud v Praze poté dopisem ze dne 10.1.2001, zn. St 4/2001, dovolání postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 a tomuto soudu písemnost došla dne 16.1.2001.
Z ustanovení §240 o.s.ř. vyplývá, že v posuzovaném případě bylo třeba podat dovolání v jednoměsíční lhůtě počítané od právní moci usnesení odvolacího soudu u soudu prvního stupně (tj. u Obvodního soudu pro Prahu 7) nebo u odvolacího soudu (tj. u Městského soudu v Praze) anebo u dovolacího soudu (tj. u Nejvyššího soudu České republiky v Brně). Dovolatel však podal dovolání u Vrchního soudu v Praze, který není dovolacím soudem (srov. §10a o.s.ř.). Za této situace by bylo možno považovat dovolací lhůtu za zachovanou jen tehdy, kdyby Vrchní soud v Praze ještě v dovolací lhůtě dovolání odeslal některému z výše uvedených soudů (tj. podal je na poště nebo přímo u některého z těchto soudů). To se však nestalo a objektivně ani stát nemohlo, neboť k Vrchnímu soudu v Praze bylo dovolání žalobcem osobně podáno až dne 8.1.2001, tedy po uplynutí dovolací lhůty, která skončila dnem 20.12.2000. Vrchní soud v Praze - i když podání bez průtahů postoupil soudu prvního stupně - již účinky zmeškání dovolací lhůty odvrátit nemohl.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce bylo podáno opožděně. S přihlédnutím k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§240 odst. 2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. dubna 2003
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu