ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.2168.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 2168/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Č. d., státní organizace, proti žalovanému Ing. J. F., o 809.127,- Kč, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 8 C 673/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. června 2001, č.j. 23 Co 245/2001-144, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě škody 809.127,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný dne 7.10.1995 v H. jako strojvedoucí „ČD, s.o. DKV N.“ využil svého postavení a bez písemného souhlasu odpovědných pracovníků Č. d. odebral v objektu „DKV“ P., pracoviště H. 3, tři odstavené nefunkční parní lokomotivy řady 556.0., evidované v depu H. v grafikonu hnacích vozidel pod označením „K 774-774, K 824-824, K 768-768“, v celkové hodnotě 809.127,- Kč, vykonal s nimi cestu do P., kde je dne 8.10.1995 prodal do K. P., a.s., za částku 854.461,30 Kč, a tuto částku převedl na účet S. ž. – v. N., jejímž je spoluzakladatelem a s jejímž účtem je oprávněn disponovat. Žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 14.1.1999, sp.zn. 2 T 96/98, zproštěn obžaloby pro trestný čin krádeže a žalobce byl odkázán s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 7.11.2000, č.j. 8 C 673/99-115, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „uhradit“ žalovanému na nákladech řízení 80.850,- Kč k rukám advokátky. Soud prvního stupně věc posuzoval podle ustanovení §172 zák. práce a dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by žalovaný zaviněně (byť ve formě nevědomé nedbalosti) porušil povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Neprokázal ani to, že žalovaný byl seznámen s předpisem žalobce „Sei 2/300“ (upravujícím rušení hmotného majetku) nebo v tomto směru proškolen; vycházel přitom z toho, že žalovaný „nebyl povinen znát osobu kompetentní k udělení souhlasu k likvidaci majetku žalobce“. Naproti tomu považoval za prokázané, že žalovaný dostal souhlas k likvidaci majetku žalobce od svědka Z. J., který dal pokyn k likvidaci „tohoto majetku“ přímo žalovanému jako zástupci S. ž. – v. N. Skutečnost, že se žalovaný při transportu tohoto majetku odchýlil od původně stanovené trasy není podle soudu prvního stupně v příčinné souvislosti se vznikem škody.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.6.2001, č.j. 23 Co 245/2001-144, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 23.395,- Kč k rukám advokátky. Odvolací soud projednávanou věc rovněž posoudil podle ustanovení §172 zák. práce a shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný neodpovídá za škodu, která měla žalobci vzniknout „sešrotováním vyřazených lokomotiv vedených již jen jako vytápěcí kotle“; uvedl, že žalovaný sice porušil své pracovní povinnosti tím, že se jako strojvůdce lokomotivy odchýlil od stanovené trasy přepravy, avšak požadovaná náhrada škody je „mimo příčinnou souvislost s odchýlením se žalovaného od stanovené trasy přepravy“. Za správný považoval i závěr soudu prvního stupně, že žalovaný jako zaměstnanec žalobce nebyl povinen znát přesný postup při likvidaci státního majetku spravovaného žalobcem a že nebyl povinen ani vědět, kdo je kompetentní k tomu, aby dal pokyn ke zlikvidování nepotřebného majetku. Protože však žalovaný věděl, že svědek Z. J. je zaměstnancem žalobce ve funkci vedoucího technického oddělení Depa kolejových vozidel N., a protože od něj dostal souhlas k likvidaci „kotlů“, mohl se právem domnívat, že tato osoba je k takovému pokynu oprávněna. Podle názoru odvolacího soudu „samotné předání vytápěcích kotlů společnosti K. P., a.s., žalovaný neprovedl ani jako zaměstnanec žalobce, ani jako soukromá osoba, nýbrž jako zástupce S. ž. – v. N., na jejíž účet byly poukázány peníze za šrot“. K odvolacím námitkám žalobce, který požadoval, aby věc byla posuzována podle občanského zákoníku, uvedl, že z žádného důkazu nevyplynulo, že by žalovaný v kterékoli fázi celé záležitosti vystupoval jako soukromá osoba, nýbrž vždy buď jako zaměstnanec žalobce, nebo jako představitel S. ž. – v. N.; ostatně, i kdyby věc byla posuzována z hlediska občanského zákoníku, byl by výsledek řízení stejný, neboť žaloba by nemohla být úspěšná vzhledem k nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného (§420 odst. 2 občanského zákoníku). Návrhu žalobce na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl proto, že žalobce „nikterak nekonkretizoval, v čem spatřuje otázku zásadního právního významu“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“, žalobce namítá, že soudy nesprávně posoudily „stav věci, jako by šlo o majetek žalobce a nikoliv národní majetek, ke kterému měl žalobce pouze právo hospodaření“, a „postavení žalovaného“. Podle žalobce v řízení nebyl „fakticky“ prokázán souhlas žalobce k likvidaci „kotlů“ a k jejich prodeji do K. (poukazuje na výpověď svědka Z. J. v řízení před soudem prvního stupně) a soudy nepřihlédly ani k tomu, že „kotle“ (bývalé parní lokomotivy řady 556.0) prodané žalovaným K. nebyly majetkem žalobce, ale národním majetkem (majetkem státu-České republiky) ve smyslu vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem; žalobce tvrdí, že žádná smlouva o převodu (darování) kotlů se žalovaným nebo S. ž. – v. N. nebyla uzavřena a že tedy žalovaný nebyl oprávněn s tímto majetkem disponovat. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal se skutečností, že „majetek státu byl prodán do K. protiprávně“, a že dovodil „existenci právního titulu umožňujícího žalovanému s kotly nakládat“. Žalobce nesouhlasí ani s tím, jak soudy posuzovaly „postavení žalovaného“, když „v jednom případě pohlíží na žalovaného jako na fyzickou osobu, která řídila lokomotivu s přepravovanými kotly“, a poté („jako by se žalovaný přetransformoval do jiné osobnosti“) při prodeji „kotlů“ v K. P. žalovaného považují za zástupce S. ž. – v. N.; žalobce je přesvědčen, že „jde o stále tutéž fyzickou osobu, která nese odpovědnost za neoprávněné odebrání kotlů žalobci v H. a jejich (také neoprávněný) prodej do K.“. V případě, že by žalovaný vystupoval jako zástupce „Společnosti“, klade dovolatel otázku, „jak mohl prodat národní majetek (majetek státu) do K., když právo hospodaření s tímto majetkem měly ČD, státní organizace, bez jakéhokoli dokladu o prodeji nebo darování od ČD, s.o.“. Podle názoru dovolatele rozsudky soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci, „předmět sporu“ má po právní stránce zásadní význam a obě rozhodnutí je důležité přezkoumat i z toho důvodu, že „v rozhodnutí se aplikuje právo pracovní, obchodní i občanské“. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce „zamítl“, neboť odvolací soud aplikovaná zákonná ustanovení vyložil v souladu se závěry publikované soudní judikatury. Zdůraznil přitom, že žalobce v dovolání napadá nesprávnost skutkových zjištění, nikoliv nesprávnost právního posouzení věci.
Žalobce v dovolání uvádí, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“; z uvedeného je zřejmé, že vychází z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 19.6.2001), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 7.11.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), dovolací soud přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsu0dek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutk0ové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Protože dovolání podle ustanovení §238 odst.1 písm. a), §238 odst.1 písm. b) a §239 odst. 1 o.s.ř. není v této věci přípustné a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
I když žalobce ve svém dovolání uvedl, že rozsudky soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci a že „předmět sporu“ má po právní stránce zásadní význam, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že neuplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Žalobce ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu (aplikaci ustanovení §172 zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav) nezpochybňuje. Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobce nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vychází rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně). Podstatou všech jeho námitek (zejména, že nebyl „fakticky“ prokázán souhlas žalobce k likvidaci „kotlů“ a k jejich prodeji do K., že soudy nepřihlédly k tomu, že „kotle“ nebyly majetkem žalobce, ale národním majetkem, a že bylo nesprávně posouzeno „postavení žalovaného“) je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že žádná smlouva o převodu „kotlů“ nebyla se žalovaným nebo se S. ž. – v. N. uzavřena, z čehož dovozuje, že žalovaný nebyl oprávněn s tímto majetkem disponovat, a že na straně žalovaného „jde o stále tutéž fyzickou osobu“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „žalovaný nese odpovědnost za neoprávněné odebrání kotlů žalobci v H. a jejich také neoprávněný prodej do K.“). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Protože správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nemohl dovolací soud - jak uvedeno výše - přezkoumat, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalobce přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto jeho dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil k účelnému bránění práva.
Žalovaný byl v dovolacím řízení zastoupen advokátkou. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §3 odst. 1, bod 6., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1) vyplývá, že žalovanému přísluší odměna za zastupování advokátkou ve výši 7.500,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalovanému náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 7.575,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2003
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu