ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.2264.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 2264/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. Ch., proti žalovanému J. B., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o vzájemném návrhu na vydání potvrzení o zaměstnání, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp.zn. 6 C 119/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. července 2000, č.j. 12 Co 418, 419/2000-129, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 9.3.1999, který byl žalobci doručen dne 11.3.1999, žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto postupu spatřoval v tom, že žalobce mu nevyplatil mzdu za měsíc leden 1999.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že mezi ním a žalovaným nikdy pracovní poměr nevznikl. Připustil, že v prosinci 1998 jednal se žalovaným „o budoucí možné spolupráci“ (zajištění distribuce jeho výrobků), nedošlo však k uzavření žádné smlouvy (ani pracovní). Žalovaný pouze v druhé polovině prosince 1998 převzal část zboží, aby „si vyzkoušel, zda mu distributorská činnost bude vyhovovat“.
Žalovaný se v průběhu řízení vzájemným návrhem domáhal, aby mu žalobce vydal potvrzení o zaměstnání („zápočtový list“). Vzájemný návrh odůvodnil tím, že mezi ním a žalobcem došlo k dohodě o všech náležitostech pracovní smlouvy, podle níž dne 14.12.1998 nastoupil do práce u žalobce jako obchodní zástupce a pracoval až do 24.1.1999, kdy onemocněl. I když ke dni 11.3.1999 došlo ke skončení pracovního poměru, žalobce mu odmítá vydat potvrzení o zaměstnání.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 29.2.2000, č.j. 6 C 119/99-97, zamítl žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 11.3.1999, uložil žalobci povinnost vydat žalovanému potvrzení o zaměstnání („zápočtový list“) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 8.120,- Kč k rukám advokáta. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že pracovní poměr mezi účastníky vznikl na základě ústní pracovní smlouvy dnem 14.12.1998, když vzal za prokázáno, že účastníci se dohodli na všech podstatných náležitostech pracovní smlouvy, a že pracovní poměr trval i ke dni 11.3.1999. Vycházel z toho, že žalovaný od 14.12.1998 vykonával u žalobce práci obchodního zástupce-dealera, byl mu vydán platební výměr a žalobce mu vyplatil za měsíc prosinec 1998 mzdu; mimo to zdůraznil, že žalovaný byl podle zprávy V. z. p. – okresní pobočky h. m. P. v období od 14.12.1998 do 21.3.1999 přihlášen u zaměstnavatele „P. Ch., T.“. Protože žalobce nevyplatil žalovanému mzdu za měsíc leden 1999, považoval podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zák. práce za splněné a rozvázání pracovního poměru ze strany žalovaného za platné. Povinnost žalobce k vydání potvrzení o zaměstnání dovodil soud prvního stupně z ustanovení §60 odst. 2 zák. práce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14.7.2000, č.j. 12 Co 418, 419/2000-129, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku „pod bodem I“, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobci dne 11.3.1999 je neplatné, ve výroku „pod bodem II“ rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „protinávrh“ žalovaného, aby žalobci byla uložena povinnost vydat žalovanému potvrzení o zaměstnání, zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 8.120,- Kč k rukám advokáta a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; návrh žalobce na připuštění dovolání zamítl. V otázce vzniku pracovního poměru mezi účastníky a jeho trvání ke dni 11.3.1999, kdy bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zák. práce, se odvolací soud po doplnění dokazování výslechem žalobce ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Rovněž dovodil, že pracovní poměr mezi účastníky byl uzavřen, že vznikl na základě ústní pracovní smlouvy od 14.12.1998 a trval až do 11.3.1999, kdy žalovaný platně rozvázal pracovní poměr se žalobcem proto, že mu nebyla po 1.1.1999 vyplacena mzda. Protože bylo zjištěno, že po vydání rozsudku soudu prvního stupně žalobce „zápočtový list“ žalovanému vydal, vzájemný návrh žalovaného zamítl. Návrh žalobce na připuštění dovolání k otázce „zda může vzniknout konkludentně pracovněprávní vztah na dobu delší než 30 dnů, který není opřen o písemnou pracovní smlouvu“, zamítl proto, že nejde o řešení otázky po právní stránce zásadního významu; uvedl, že posouzení, zda v konkrétním případě vznikl mezi účastníky pracovní poměr, je věcí skutkových zjištění okolností konkrétního případu.
Proti rozsudku odvolacího soudu do výroků „II., IV., V. a VI.“ (tj. s výjimkou výroku, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ze dne 9.11.1999 o uložení pořádkové pokuty žalobci, a výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá „protinávrh“ žalovaného na vydání potvrzení o zaměstnání) podal žalobce z důvodů „dle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.“ dovolání. Namítá, že soudy obou stupňů „nesprávně zhodnotily provedené důkazy“ a „na celý případ nesprávně aplikovaly právní předpisy“; dovozuje, že „napadené rozhodnutí má zároveň po právní stránce zásadní význam“. Podle názoru žalobce žádný z provedených důkazů „samostatně ani v celku“ neprokazuje vznik a existenci pracovněprávního vztahu mezi účastníky; uvedl, že ze skutečností, které obvykle pracovněprávní vztah provázejí, nelze zjišťovat jeho existenci. Nesouhlasí proto s tím, že došlo ke vzniku pracovního poměru, a je naopak přesvědčen, že v řízení nebylo prokázáno, že by se účastníci dohodli na základních náležitostech pracovního poměru, tedy druhu práce, místě výkonu práce a dni nástupu do práce. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil Okresnímu soudu Klatovech k novému projednání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením se rozumí činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy kdy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolacího soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena už tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce ve svém dovolání uvedl, že je podává „dle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.“, neboť soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily provedené důkazy a na celý případ nesprávně aplikovaly právní předpisy, z čehož dovozuje, že napadené rozhodnutí má zároveň po právní stránce zásadní význam. Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že žalobce nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu (i soudu prvního stupně). Podstatou jeho námitek je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Žalobce současně činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry (že „v řízení nebylo prokázáno, že by se účastníci dohodli na základních náležitostech pracovního poměru, tedy druhu práce, místě výkonu práce a dni nástupu do práce“ a že „žádný z provedených důkazů samostatně ani v celku neprokazuje vznik a existenci pracovněprávního vztahu mezi účastníky“). Námitky žalobce tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale pouze dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Protože správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nemohl dovolací soud - jak uvedeno výše - přezkoumat, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalobce přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto jeho dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2003
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu