ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.2274.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 2274/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. J., zastoupeného advokátem, proti žalované C. W., a.s., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 8 C 6/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2001 č.j. 16 Co 317/2001-196, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 13.11.1995 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že žalobce na čestném prohlášení ze dne 25.10.1995 uvedl nepravdivé údaje a že „zneužil informací získaných v souvislosti s výkonem řídící funkce a poškodil zájmy zaměstnavatele vlastní podnikatelskou činností“.
Žalobce se domáhal určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „skutková tvrzení v něm obsažená nejsou pravdivá“. Připustil, že „v minulosti“ sice byl členem představenstva společnosti W., a.s., avšak z této funkce byl dne 19.10.1995 odvolán valnou hromadou společnosti, a tím také pro něj zanikly veškerá práva a povinnosti s výkonem této funkce spojená. Výtku žalované, že „zneužil informací získaných v souvislosti s výkonem řídící funkce a poškodil zaměstnavatele vlastní podnikatelskou činností“, pak žalobce považoval nejen za nepravdivou, neboť nikdy po dobu trvání pracovního poměru „nebyl sám nositelem živnostenského oprávnění“, ale též za neurčitou, neboť správně měla obsahovat „konkrétní údaje, kterých informací žalobce zneužil a které zájmy zaměstnavatele porušil“.
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 14.10.1999 č.j. 8 C 6/96-135 žalobu zamítl a žalobci uložil, aby žalované zaplatil náklady řízení ve výši 7.445,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalované.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19.4.2000 č.j. 16 Co 96/2000-163 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.075,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že správně výkladem podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce dovodil, že „zneužitím informací získaných v souvislosti s výkonem řídící funkce a poškození zájmu zaměstnavatele vlastní podnikatelskou činností“ žalovaná mínila, že žalobce je v představenstvu jiné společnosti (W. a.s.) se stejným předmětem činnosti a že provedl obchod dřívím v objemu asi 400 m3 pro společnost W. a.s., které bylo expedováno z manipulačního skladu F. l. a.s. Žalobce sice - jak odvolací soud zdůraznil - sám zmíněný obchod nerealizoval, avšak tím, že telefonicky požádal jménem žalované o umožnění navagónování dřeva ze skladu F. l. a.s., se na obchodu podílel. Jelikož zaměstnanec jmenované a.s. umožnil nakládku dřeva na pouhou telefonickou žádost žalobce jen proto, že žalobce znal z titulu jeho funkce u žalované a že mezi oběma společnostmi existovaly blízké vztahy, zneužil tím žalobce informací, které měl jako ekonomický náměstek žalované, a kontaktů, které získal v souvislosti s výkonem této řídící funkce. Žalobce současně porušil i ustanovení §75 zák. práce (výkonem funkce člena představenstva ve společnosti W. a.s.), neboť bez povolení zaměstnavatele vykonával vedle svého zaměstnání i jinou výdělečnou činnost shodnou s předmětem činnosti zaměstnavatele. Protože takovéto jednání je třeba vzhledem k okolnostem případu hodnotit jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci dáno platně.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 5.9.2001 č.j. 21 Cdo 1747/2000-184 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že soudy v souladu s výkladovými pravidly uvedenými v ustanovení §240 odst. 3 zák. práce považovaly za důvod, který žalovanou vedl k okamžitému zrušení pracovního poměru dopisem ze dne 13.11.1995, porušení pracovní kázně ze strany žalobce spočívající v tom, že společnost W., a.s., v jejímž vedení žalobce byl, provedla obchod se dřevem a expedici této dřevní hmoty ze skladu F. l., a.s. V rozporu s postupem předpokládaným v ustanovení §132 o.s.ř. však soudy dále dovodily, že žalobci bylo též vytýkáno, že vykonával výdělečnou činnost shodnou s předmětem činnosti zaměstnavatele bez jeho předchozího písemného souhlasu, ačkoli z obsahu provedených důkazů takový skutkový závěr, který soudům sloužil jako podklad pro výklad projevu vůle žalované v dopise ze dne 13.11.1995, nevyplývá. Tento vadný postup nemohl zůstat bez vlivu na následné posouzení věci v tom směru, zda žalobce porušil pracovní kázeň způsobem vyžadovaným ustanovením §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť z hlediska stupně intenzity porušení pracovní kázně nebylo uvedené hodnocení vztaženo právě k vytýkanému porušení pracovní kázně, tj. k tomu důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, kterým byl ve zrušovacím projevu po skutkové stránce jeho důvod skutečně vymezen.
Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 6.12.2001 č.j. 16 Co 317/2001-196 rozsudek soudu prvního stupně opět potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.150,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud opětovně dovodil, že žalovaná přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru důvodně, neboť jednání žalobce spočívající v tom, že „požádal jménem žalované o umožnění navagónování dřevní hmoty v manipulačním skladu F. l. a.s.“, samo o sobě představuje porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Žalobce sice sám obchod asi se 400 m3 dřeva pro společnost W. a.s. neprovedl, avšak zmíněným jednáním se na „na obchodu cizí firmy podílel“, protože - jak odvolací soud zdůraznil - obchodem mezi podnikatelskými subjekty nelze rozumět jen uzavření konkrétní obchodní smlouvy, „ale i mnoho dalších činností, které uzavření smlouvy jednak předcházejí a jednak po ní následují“. Jelikož „je pravdou“, že zaměstnanec F. l. a.s. Ing. M. umožnil nakládku dřeva na pouhou telefonickou žádost žalobce jen proto, že žalobce znal z titulu jeho funkce u žalované a že mezi oběma společnostmi existovaly blízké vztahy, „zneužil tím žalobce informací, které měl jako ekonomický náměstek žalované, a kontaktů, které získal v souvislosti s výkonem této řídící funkce“. Vzhledem k daným okolnostem případu, kdy žalobce „jednal v rozporu se zájmy svého zaměstnavatele na trhu s dřevní hmotou“ a „kdy lze u zaměstnanců ve funkci žalobce důvodně předpokládat, že budou veškerý svůj pracovní potenciál využívat ve prospěch zaměstnavatele“, proto na závěru, že „je na místě použití ust. §53 odst. 1 písm. b) ZPr“, podle názoru odvolacího soudu „nic nemění ani to“, že v řízení nebylo prokázáno, že předmětem okamžitého zrušení pracovního poměru bylo i vykonávání výdělečné činnosti ze strany žalobce shodné s předmětem činnosti zaměstnavatele bez jeho předchozího písemného souhlasu.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce v první řadě opětovně namítal neurčitost projevu vůle žalované ze dne 13.11.1995 „v návaznosti na obligatorní požadavek písemné formy tohoto projevu vůle jak má na mysli §55 zákoníku práce“. Vycházeje z odůvodnění předchozího rozsudku dovolacího soudu vytkl dále odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil intenzitu porušení pracovní kázně žalobcem, neboť podle jeho názoru pouhý „telefonát žalobce se zástupcem společnosti F. l., a.s.“ nedosahuje takového stupně intenzity porušení pracovní kázně, „aby bylo možné konstatovat, že byly naplněny podmínky §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“. Pokud by totiž tato skutečnost dostačovala, neměl by dovolací soud „žádný důvod“ ke zrušení předešlého rozsudku odvolacího soudu. V této souvislosti žalobce rovněž zdůraznil, že společnost F. l. a.s. „je zcela samostatným právním subjektem, který v předmětné době nebyl nijak kapitálově ani personálně spojen s žalovanou“, přičemž společnost W. a.s. prostřednictvím svého statutárního zástupce uzavřela se jmenovanou a.s. smlouvu, „v čemž jí nic nebránilo“; proto „z ničeho nevyplývá“, v čem žalobce poškodil zájmy zaměstnavatele, a to navíc vlastní podnikatelskou činností. Prokázání případného poškození zaměstnavatele, resp. míry tohoto poškození, mělo být podle názoru žalobce předmětem dokazování, avšak v daném případě žádné dokazování v tomto směru vedeno nebylo. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
V průběhu dovolacího řízení vyšlo najevo, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18.2.2002 sp. zn. F 3838/2002, B1052/18 byla žalovaná společnost L. F.-M. a.s. vymazána dnem 1.3.2002 z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě oddíl B, vložka 464, neboť zanikla sloučením se společností C. W., a.s., zapsanou v obchodním rejstříku vedeným Krajským soudem v Brně v oddíle B, vložka 1052, „jako společností nástupnickou“. Protože původní žalovaná svým zánikem po zahájení dovolacího řízení ztratila způsobilost být účastníkem řízení, a povaha věci to umožňuje, pokračoval dovolací soud v řízení s nástupnickou společností C. W. a.s., která nastoupila do řízení na místo dosavadního účastníka řízení (srov. §243c odst. 1, §107 odst. 1 o.s.ř.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobce (jak vyplývá z obsahu dovolání) mimo jiné opětovně namítá neurčitost projevu vůle žalované ze dne 13.11.1995 „v návaznosti na obligatorní požadavek písemné formy tohoto projevu vůle jak má na mysli §55 zákoníku práce“.
Podle ustanovení §55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnanec i zaměstnavatel provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Výklad uvedeného ustanovení z hlediska otázky konkretizace jednostranného právního úkonu (projevu vůle) směřujícího ke skončení pracovního poměru - okamžitého zrušení ve spojitosti s ustanovením §240 odst. 3 zák. práce, které vymezuje interpretační pravidla pro výklad projevu vůle, dovolací soud podal již v předchozím rozsudku ze dne 5.9.2001 č.j. 21 Cdo 1747/2000-184. V jeho rámci - mimo jiné - zdůraznil, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, postačí lze-li výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen. Výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno; pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat” nebo „doplňovat” vůli, kterou zaměstnavatel v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996 sp.zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č. 29). Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle nelze ulpívat pouze na doslovném významu použitých výrazů; současně je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno, a významné je i to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen.
Z tohoto názoru, který v předchozím rozsudku zaujal (a který je soudní praxí jako správný přijímán – srov. rozsudek Nevyššího soudu ČR ze dne 21.11.1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 35, roč. 1998), dovolací soud i nadále vychází a ani v současné době neshledává důvod k jeho změně. Proto také - přes výhrady žalobce - setrvává na svém stanovisku vyjádřeném v předešlém rozsudku, že, ačkoli okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 13.11.1995 vytýká žalobci, že „zneužil informací získaných v souvislosti s výkonem řídící funkce a poškodil zájmy zaměstnavatele vlastní podnikatelskou činností“, aniž blíže uvádí, jaké konkrétní jednání žalobce mělo toto porušení pracovní kázně představovat, vzhledem k celkovým okolnostem a kontextu událostí, za kterých byl úkon učiněn, je zřejmé, že tímto vyjádřením bylo žalobci ze strany žalované vytýkáno porušení pracovní kázně spočívající v tom, že společnost W., a.s., v jejímž vedení žalobce byl, provedla obchod se dřevem a expedici této dřevní hmoty ze skladu F. l., a.s. Závěr odvolacího soudu o tom, že důvody okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce „jsou dostatečně určité a nejsou zaměnitelné s jinými“, tak zůstává nezpochybněn.
Dovolatel dále namítá, že vytčené porušení pracovní kázně nedosahuje takového stupně intenzity, „aby bylo možné konstatovat, že byly naplněny podmínky §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“; vytýká tedy odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo chování stanovené její dispozicí.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatel nenapadá), že žalobce pracoval u žalované (jejího právního předchůdce L. F.-M. a.s.) na základě pracovní smlouvy ze dne 4.7.1977 ve funkci zástupce ředitele divize Š. V říjnu 1995 žalobce telefonicky požádal jménem žalované vedoucího obchodního oddělení společnosti F. l. a.s., s níž žalovaná udržovala úzké obchodní styky, o expedici dřevní hmoty z manipulačního skladu F. l. a.s. v H. n. M. Následně bylo zjištěno, že expedovaná dřevní hmota není určena pro žalovanou, jak společnost F. l. a.s. (vzhledem k obsahu žádosti žalobce) předpokládala a tudíž nepožadovala písemnou objednávku jako v jiných případech, nýbrž pro společnost W. a.s. (jejímž členem představenstva žalobce byl do 19.10.1995), která rovněž tuto nakládku dřeva o objemu asi 400 m3 zaplatila.
Podle ustanovení §53 odst.1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst.1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním řádem (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení §53 odst.1 písm.b) a §46 odst.1 písm.f), části věty před středníkem, zák. práce - důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) a §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, t. j. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že vytčené jednání žalobce (spočívající v tom, že společnost W., a.s., v jejímž vedení žalobce byl, provedla obchod se dřevem a expedici této dřevní hmoty ze skladu F. l., a.s.) dosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a že byly splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, když přihlédl - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k tomu, že se žalobce „podílel na obchodu cizí firmy“, že „zneužil informací, které měl jako ekonomický náměstek žalované, a kontaktů, které získal v souvislosti s výkonem této řídící funkce“, a že „jednal v rozporu se zájmy svého zaměstnavatele na trhu s dřevní hmotou“, přestože „lze u zaměstnanců ve funkci žalobce důvodně předpokládat, že budou veškerý svůj pracovní potenciál využívat ve prospěch zaměstnavatele“. S tímto vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce nelze souhlasit, neboť odvolacím soudem uvažované skutečnosti nejsou vzhledem k okolnostem případu správné ani úplné a neposkytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce pracovní kázeň porušil.
Odvolacímu soudu je třeba především vytknout, že porušení pracovní kázně ze strany žalobce hodnotil z hlediska jeho závažnosti též jako „zneužití informací, které žalobce měl jako ekonomický náměstek žalované“, ačkoli z jeho jednání, které prokazatelně spočívalo pouze v tom, že telefonicky požádal jménem žalované vedoucího obchodního oddělení společnosti F. l. a.s. o expedici dřevní hmoty z manipulačního skladu F. l. a.s. v H. n. M., takový závěr nevyplývá. Kromě toho, že odvolací soud náležitě nezhodnotil způsob a závažnost porušení pracovní kázně ze strany žalobce (vycházeje z obecné úvahy, že „lze u zaměstnanců ve funkci žalobce důvodně předpokládat, že budou veškerý svůj pracovní potenciál využívat ve prospěch zaměstnavatele“), nezahrnul do rámce svých úvah konkrétní individuální okolnosti projednávaného případu, kupř. zda a jaké konkrétní důsledky mělo vytýkané porušení pracovní kázně pro žalovanou z hlediska jejích obchodních zájmů „na trhu s dřevní hmotou“, zda jednání žalobce, které vzbudilo u společnosti F. l. a.s. představu, že žalobce jedná jménem žalované, mělo vliv na další obchodní vztahy a jejich úroveň mezi žalovanou a F. l. a.s., která - jak vyplynulo z výsledků dokazování - jinak nebyla jednáním žalobce nijak poškozena. Závěr odvolacího soudu o míře intenzity porušení pracovní kázně je proto pro nesprávnost a neúplnost nezbytných východisek předčasný; odvolacím soudem uvažované skutečnosti zatím neposkytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce pracovní kázeň porušil a zda lze považovat za splněný požadavek ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, aby zaměstnavatel přistupoval k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnance „jen výjimečně“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem, §243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2003
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu