ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.258.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 258/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně R. B., zastoupené advokátkou, proti žalovanému p. r. Z. G., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru dohodou a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 27 C 95/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2002, č.j. 18 Co 568/2001-45, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (žalobou podanou u soudu dne 30.6.2000 a posléze změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovaným dohodou ze dne 14.1.2000 je neplatné, a aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 60.323,50 Kč s „přísl. 11%“ ode dne 16.2.2000 do zaplacení (z toho 48.852,- Kč na náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za „3-měsíční výpovědní dobu“, 8.141,90 Kč na náhradě mzdy za nevyčerpanou dovolenou a 3.329,60 Kč na nedoplatku odstupného). Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne 12.1.2000 jí bylo oznámeno J. J., vedoucím organizační složky žalovaného, u něhož pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 1.12.1998 jako asistentka, uzavření organizační složky na území ČR a z toho vyplývající skončení pracovního poměru ke dni 31.1.2000 s tím, že „skončení pracovního poměru s 3-měsíční výpovědní dobou nepřipadá v úvahu“, neboť „organizační složka se ruší okamžitě“. Pod psychickým tlakem ze strany vedoucího organizační složky podepsala nejdříve dohodu o rozvázání pracovního poměru ze dne 12.1.2000, v níž byl uveden důvod skončení pracovního poměru a závazek žalovaného k výplatě odstupného 1600 DM, a posléze dohodu ze dne 14.1.2000, kde již není uveden žádný důvod skončení pracovního poměru ani odstupné. Protože k podpisu dohody o skončení pracovního poměru ze dne 14.1.2000, podle níž měl pracovní skončit ke dni 31.1.2000, byla donucena, uplatňuje podle ustanovení §64 zák. práce u soudu neplatnost této dohody; jde „o neplatný právní úkon učiněný v tísni a pod nátlakem podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a), b), c) zák. práce“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8.3.2001, č.j. 27 C 95/2000-24, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 11.471.50 Kč „čistého“ s 11% úrokem od 16.2.2000 do zaplacení, zamítl žalobu na určení, že rozvázání pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovaným dohodou ze dne 14.1.2000 je neplatné, a na zaplacení částky 48.852,- Kč s „požadovaným příslušenstvím z této částky“ a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech „právního zastoupení“ 6.840,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. Č. a že žalovaný je povinen zaplatit čs. státu „na účet“ Obvodního soudu pro Prahu 1 na soudním poplatku 500,- Kč. Vycházeje z toho, že v řízení nebylo mezi účastníky sporným, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného měl skončit na základě dohody ze dne 14.1.2000 ke dni 31.1.2000, a z toho, že žaloba na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru touto dohodou byla žalobkyní podána u soudu až dne 30.6.2000, dospěl k závěru, že rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 31.1.2000 je účinné, neboť dvouměsíční lhůta k podání žaloby podle ustanovení §64 zák. práce uplynula již dnem 31.3.2000; proto neprovedl ani navrhovaný „účastnický výslech“ žalobkyně. Jako nedůvodný posoudil také žalobkyní uplatněný nárok na náhradu mzdy za tříměsíční výpovědní lhůtu ve výši 48.852,- Kč, který odvozovala z ustanovení §63 a §61 zák. práce. Protože žalovaný dlužil žalobkyni na odstupném 3.329,60 Kč a na náhradě mzdy za nevyčerpanou dovolenou 8.141,90 Kč a žalovaný oba nároky co do důvodu i výše uznal, soud prvního stupně nároky v celkové výši 11.471,50 Kč s příslušenstvím žalobkyni přiznal.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.1.2002, č.j. 18 Co 568/2001-45, rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavých výrocích o věci samé“ (tj. ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru dohodou ze dne 14.1.2000 a na zaplacení částky 48.852,- Kč s příslušenstvím) a ve výroku o nákladech řízení a soudním poplatku potvrdil a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že, jestliže žalobkyně nepodala v dvouměsíční lhůtě podle ustanovení §64 zák. práce, počítané ode dne, kdy měl její pracovní poměr u žalovaného podle dohody skončit, u soudu žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, má se zato, že rozvázání pracovního poměru dohodou ze dne 14.1.2000 ke dni 31.1.2000 bylo provedeno platně a účinně. Další dokazování k otázce nedostatku svobodné vůle žalobkyně k rozvázání pracovního poměru dohodou, včetně jejího výslechu jako účastnice řízení, považoval odvolací soud za nadbytečné. Nesouhlasil s žalobkyní podaným výkladem ustanovení §64 zák. práce, že „měla nárok na posunutí této lhůty o výpovědní dobu“, s odůvodněním, že u dohody o rozvázání pracovního poměru není žádná výpovědní lhůta zákonem předepsána; zdůraznil, že podstatou dohody o rozvázání pracovního poměru je, že pracovní poměr skončí na základě výslovného ujednání účastníků tím dnem, který je v této dohodě uveden. Za správný považoval i závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni nenáleží nárok na náhradu mzdy, který odvozovala z neplatného rozvázání pracovního poměru dohodou.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř., žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že „proběhlé soudní řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, a že „rozhodnutí současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci“; tím uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o.s.ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, neboť v řízení nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 o.s.ř., když nebyl proveden navrhovaný důkaz výslechem žalobkyně, jímž chtěla objasnit neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru a prokázat, že žalovaný jednal z pozice zaměstnavatele nátlakově, a když nebyly připuštěny a hodnoceny ani žalobkyní předložené listiny k prokázání tohoto jejího tvrzení. Závěr soudů, že „v řízení nebylo mezi účastníky sporným, že pracovní poměr na základě předmětné dohody měl skončit ke dni 31.1.2000“, považuje za nepravdivý a zkreslený. Připomíná, že od samotného počátku nesouhlasila s tím, aby její pracovní poměr skončil ke dni 31.1.2000, že od počátku ledna 2000, kdy jí zaměstnavatel oznámil organizační změny a skončení pracovního poměru, až do dne podání žaloby 30.6.2000 „se snažila“, aby s ní byl pracovní poměr skončen výpovědí ze strany zaměstnavatele z organizačních důvodů podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, že vždy „i v rámci soudního řízení“ namítala, že „pracovní poměr neměl skončit ke dni 31.1.2000, nýbrž až ke dni 30.4.2000“, neboť „od 1.2.2000 měla běžet 3-měsíční výpovědní lhůta zahrnující měsíce únor, březen, duben“. Žalobkyně dále namítá, že soudy nesprávně vyložily ustanovení §64 zák. práce v otázce, „kdy počíná (kterým dnem) běžet dvouměsíční lhůta k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru“. Podle jejího názoru pracovní poměr vždy končí uplynutím zákonné výpovědní lhůty (v daném případě „3-měs. výpovědní doby, jak stanoví zákoník práce v případě ukončení pracovního poměru z organizačních důvodů“), a to i tehdy, je-li v dohodě o skončení pracovního poměru uvedena jiná (nesprávná) doba jeho skončení; soudy měly posoudit ukončení pracovního poměru „nikoliv podle pojmenování dohody o skončení pracovního poměru, ale podle úmyslu, jež měl zaměstnavatel se žalovanou“. Protože za den, kdy měl její pracovní poměr skončit, považuje den 30.4.2000, dovozuje, že zákonná dvouměsíční lhůta k podání žaloby u soudu skončila dnem 30.6.2000 a že žaloba byla podána včas. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé („v zamítavých výrocích“) potvrzen.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobkyně v dovolání - mimo jiné - namítá, že soudy nesprávně vyložily ustanovení §64 zák. práce „v otázce, kdy počíná (kterým dnem) běžet dvouměsíční lhůta k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru“. Podle jejího názoru „pracovní poměr neměl skončit ke dni 31.1.2000, nýbrž až ke dni 30.4.2000“, neboť „od 1.2.2000 měla běžet 3-měsíční výpovědní lhůta zahrnující měsíce únor, březen, duben“, a „zákonná dvouměsíční lhůta k podání žaloby u soudu skončila dnem 30.6.2000“.
Podle ustanovení §64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Bylo-li právo podle ustanovení §64 zák. práce uplatněno po uplynutí stanovené lhůty, přihlédne soud k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne (srov. §261 odst. 4 zák. práce).
Z ustanovení §64 a §261 odst. 4 zák. práce vyplývá, že neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou uplatňují zaměstnanec nebo zaměstnavatel žalobou podanou u soudu. Chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout toho, aby nenastaly právní účinky vyplývající z právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, musí podat žalobu o určení jeho neplatnosti nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Byla-li žaloba podána opožděně, soud ji zamítne, i kdyby šlo skutečně o neplatný právní úkon. Počátek běhu lhůty k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru váže ustanovení §64 zák. práce ke dni, „kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním”. V případě dohody o rozvázání pracovního poměru, která je jedním ze způsobů skončení pracovního poměru (srov. §42 odst. 1 zák. práce), je začátek běhu této lhůty shodný s tím dnem, který byl sjednán jako den skončení pracovního poměru, protože s tímto dnem zákon (srov. §43 odst. 1 zák. práce ) spojuje skončení pracovního poměru. Událostí, od níž lhůta k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru dohodou počíná, je - jak vyplývá z výše uvedeného - den, „kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním”, a nikoli - jak nesprávně dovozuje dovolatelka - až „den, kdy uplynula zákonná výpovědní lhůta“.
Dvouměsíční lhůta podle ustanovení §64 zák. práce je lhůtou prekluzívní (propadnou) a současně jde o lhůtu hmotněprávní (§261 zák. práce). To znamená, že účastník, který uplatňuje neplatnost rozvázání pracovního poměru, musí uplatnit svůj nárok žalobou u soudu tak, aby žaloba došla na soud nejpozději v poslední den lhůty; na rozdíl od lhůt procesních tedy nepostačuje, aby žaloba byla v poslední den lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost ji soudu doručit (například držiteli poštovní licence). Není-li nárok uplatněn včas, tedy alespoň v poslední den lhůty podle ustanovení §64 zák. práce, právo na určení neplatnosti právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru zaniká a rozvázání pracovního poměru, i kdyby bylo neplatné, je účinné. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty se tedy soud již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu, a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud (i v případném jiném řízení mezi účastníky) vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.2.1968, sp.zn. 6 Cz 5/68, uveřejněný pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28.5.1980, sp.zn. 6 Cz 8/80, uveřejněný pod č. 43 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.3.1997, sp.zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Odvolací soud (i soud prvního stupně) - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - věc posoudily v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů a ani dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska dovolatelkou uplatněné právní otázky [výkladu ustanovení §64 zák. práce „v otázce, kdy počíná (kterým dnem) běžet dvouměsíční lhůta k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru“] po právní stránce zásadní význam.
Žalobkyně v projednávané věci rovněž (kromě výše uvedených námitek proti právnímu posouzení věci) namítá, že „v řízení nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 o.s.ř.“, neboť nebyl proveden navrhovaný důkaz výslechem žalobkyně ani důkaz listinami, jimiž „chtěla objasnit neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru a prokázat, že žalovaný jednal z pozice zaměstnavatele nátlakově“.
V posuzovaném případě odvolací soud (i soud prvního stupně, jehož závěry převzal) založil své rozhodnutí o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru dohodou ze dne 14.1.2000 na závěru, že dvouměsíční lhůta podle ustanovení §64 zák. práce, počítaná ode dne, který byl sjednán jako den skončení pracovního poměru, tj. ode dne 31.1.2000, uplynula dnem 31.3.2000 a že po marném uplynutí této lhůty se soud již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti dohody o rozvázání pracovního poměru mezi účastníky; uvedený závěr byl pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Za této situace se dovolací soud námitkou žalobkyně, že nebyly provedeny navrhované důkazy (výslech žalobkyně a důkaz listinami), jimiž „chtěla objasnit neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru a prokázat, že žalovaný jednal z pozice zaměstnavatele nátlakově“, která (kdyby byla důvodná) by mohla představovat vadu řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nemohl zabývat. Případná existence této dovolatelkou tvrzené vady by totiž sama o sobě nemohla přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť nemá bezprostřední vztah k důvodům, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti dohody o skončení pracovního poměru ze dne 14.1.2000 a na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru ve výši 48.852,- Kč s příslušenstvím, nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16.července 2003
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu