ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.263.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 263/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. D. K., družstva, proti žalovaným 1) J. Š., 2) M. K., zastoupené opatrovnicí M. K., vyšší soudní úřednicí Okresního soudu v Trutnově, 3) J. F., 4) S. H., 5) P. J. a 6) D. V., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 404/94, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. ledna 2001, č.j. 26 Co 388/2000-145, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal [poté, co se souhlasem soudu žalobu změnil tak, že ji rozšířil o částku 24.364,- Kč], aby mu žalovaní 1) až 6) [původně též další žalované M. P., R. D. a Z. V., provdaná R.] jako společně hmotně odpovědní zaměstnanci zaplatili celkem částku 385.379,- Kč, každý z nich ve výši podílu náhrady na schodku, jež v žalobě uvedl, všichni s 3 % úrokem z prodlení ze svých podílů od 1.2.1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaní [žalovaný 1) pracoval jako vedoucí prodejny č. 096 ve V.-P. a ostatní žalované jako prodavačky, pracovnice v obchodu nebo pokladní této prodejny], ačkoliv převzali na základě písemných dohod hmotnou odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování, odmítli zaplatit na ně připadající podíly na schodku, který byl zjištěn inventarizací ke dni 24.11.1993.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 25.5.1995, č.j. 7 C 404/94-45, rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci tyto částky: žalovaný Š. [žalovaný 1)] 330.897,60 Kč a na nákladech řízení 14.611,- Kč, žalovaná P. 2.575,80 Kč a na nákladech řízení 114,10 Kč, žalovaná K. [žalovaná 2)] 2.259,90 Kč a na nákladech řízení 100,30 Kč, žalovaná F. [žalovaná 3)] 1.905,30 Kč a na nákladech řízení 83,70 Kč, žalovaná H. [žalovaná 4)] 1.080,- Kč a na nákladech řízení 47,20 Kč, žalovaná J. [žalovaná 5)] 2.261,70 Kč a na nákladech řízení 100,40 Kč, žalovaná V. [žalovaná 6)] 1.394,10 Kč a na nákladech řízení 60,80 Kč a žalovaná V. 2.108,70 Kč a na nákladech řízení 92,80 Kč, všichni s 3% úrokem z prodlení ze svých podílů náhrady na schodku od 1.2.1994 do 31.7.1994 a s 16% úrokem z prodlení od 1.8.1994 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně částky 36.766,40 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.2.1994 do 31.7.1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 1.8.1994 vůči žalovanému Š., ohledně částky 286,20 Kč vůči žalované P., ohledně částky 251,10 Kč vůči žalované K., ohledně částky 211,70 Kč vůči žalované F., ohledně částky 120,- Kč vůči žalované H., ohledně částky 251,30 Kč vůči žalované J., ohledně částky 154,90 Kč vůči žalované V., ohledně částky 234,30 Kč vůči žalované V., u všech těchto žalovaných „se stejným příslušenstvím“, a zamítl žalobu proti žalované D. ohledně částky 2.620,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.2.1994 do 31.7.1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 1.8.1994; zároveň rozhodl, že žalobce a žalovaná D. nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že správnost „vyčísleného“ schodku ve výši 385.379,- Kč byla prokázána, že mezi žalobcem a žalovanými byly uzavřeny platné dohody o hmotné odpovědnosti (kromě žalované R. D., která dohodu o hmotné odpovědnosti nepodepsala) a že žalovaní neprokázali, že by schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jejich zavinění, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaní za schodek na svěřených hodnotách odpovídají ve smyslu ustanovení §176 zák. práce, s výjimkou žalované R. D., u níž neshledal za splněné ani předpoklady obecné odpovědnosti za škodu, a proto žalobu proti ní zamítl. Vzhledem ke společné hmotné odpovědnosti provedl soud prvního stupně propočet podílů žalovaných na vzniklém schodku podle jejich funkce na prodejně a poměru jejich výdělků za žalované období (§182 zák. práce) a tyto podíly na náhradě škody podle ustanovení §183 zák. práce u jednotlivých žalovaných snížil o 10% (v té části žalobu proti nim zamítl).
K odvolání žalovaného 1) J. Š. a žalovaných M. K., P. J. –J. a D. V., Krajský v Hradci Králové usnesením ze dne 6.2.1996, č.j. 13 Co 732/95-69, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku, tj. ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě a rozhodnuto o nákladech řízení, zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že neověřil údaje žalobce o výdělcích jednotlivých žalovaných v rozhodném období a že se neřídil ustanovením §182 odst. 2 zák. práce a zásadami pro výpočty a limity náhrad jednotlivých pracovníků pro náhradu schodku; proto je rozsudek nepřezkoumatelný.
V průběhu dalšího řízení vzal žalobce žalobu zpět proti žalované M. P. ohledně částky 2.575,80 Kč s příslušenstvím a proti žalované Z. V., provdané R., ohledně částky 2.108,70 Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Trutnově [poté, co usnesením ze dne 9.11.1999, č.j. 7 C 404/94-93, řízení proti žalované M. P. ohledně částky 2.575,80 Kč s příslušenstvím a proti žalované Z. V., provdané R., ohledně částky 2.108,70 Kč s příslušenstvím - v důsledku zpětvzetí žaloby v této části - zastavil a rozhodl, že žalobce a uvedené žalované nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení] rozsudkem ze dne 9.2.2000, č.j. 7 C 404/94-105, uložil žalovaným, aby žalobci zaplatili: žalovaný 1) částku 332.143,20 Kč, žalovaná 2) částku 2.330,10 Kč, žalovaná 3) částku 1.708,20 Kč, žalovaná 4) částku 1.320,30 Kč, žalovaná 5) částku 1.109,70 Kč a žalovaná 6) částku 1.134,- Kč, všichni s 3% úrokem z prodlení ze svých podílů náhrady na schodku počínaje 1.2.1994 do 31.7.1994 a s 16% úrokem z prodlení od 1.8.1994 do zaplacení; zároveň rozhodl, že žalovaní jsou povinni nahradit žalobci náklady řízení, a to žalovaný 1) 33.185,- Kč, žalovaná 2) 234,- Kč, žalovaná 3) 170,- Kč, žalovaná 4) 132,- Kč, žalovaná 5) 112,- Kč a žalovaná 6) 112,- Kč k rukám „JUDr. E.“. Soud prvního stupně, vycházeje ze zjištění, že žalovaní 1) až 6) uzavřeli s žalobcem platné dohody o hmotné odpovědnosti, přičemž za platnou považoval i dohodu o hmotné odpovědnosti, kterou uzavřel žalovaný 1), přestože ji podepsal v době, kdy ještě nepracoval jako vedoucí prodejny (uvedl, že „pracovník odpovídá v kterékoliv funkci spojené s hmotnou odpovědností na kterémkoliv pracovišti zásadně podle původní dohody o hmotné odpovědnosti“), a že tito žalovaní se nezprostili odpovědnosti za vzniklý schodek, dospěl znovu k závěru, že žalovaní 1) až 6) za vzniklý schodek odpovídají podle podílů určených postupem podle ustanovení §182 zák. práce; u žalované 5) vycházel při výpočtu jejího podílu z pravděpodobného výdělku podle §17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb. Protože o snížení náhrady škody ve smyslu ustanovení §183 zák. práce u jednotlivých žalovaných o 10 % (s odkazem zejména na špatnou obsazenost prodejny a fluktuaci pracovníků) již bylo pravomocně rozhodnuto (rozsudkem ze dne 25.5.1995, č.j. 7 C 404/94-45), moderační právo podle ustanovení §183 zák. práce znovu nepoužil.
K odvolání žalovaného 1) a žalované 5) [poté, co v průběhu odvolacího řízení žalobce vzal zpět žalobu proti žalované 4) S. H.] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4.1.2001, č.j. 26 Co 388/2000-145, rozsudek soudu prvního stupně „v části výroku I.“, jímž bylo žalované 4) S. H. uloženo zaplatit žalobci 1.320,30 Kč s 3% úrokem z prodlení počínaje 1.2.1994 do 31.7.1994 a s 16% úrokem z prodlení počínaje 1.8.1994 do zaplacení, zrušil, zpětvzetí žaloby v této části připustil a řízení zastavil, ve „zbývající části výroku I.“, tj. ve výroku ve věci samé, jímž bylo žalobě vyhověno, a „ve výroku II.“, tj. ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, „vyjma uložené povinnosti žalované S. H. nahradit žalobkyni náklady řízení 132,- Kč“, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce a žalovaná 4) S. H. nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, že žalovaný 1) a žalovaná 5) jsou povinni nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 6.825,- Kč, z toho žalovaný 1) 6.757,- Kč a žalovaná 5) 68,- Kč, k rukám „jeho zástupce“, a že žalobce a žalované 2), 3) a 6) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; návrh žalovaného 1) na připuštění dovolání zamítl. Po doplnění dokazování výslechem svědka Ing. J. Š. (předsedy družstva – žalobce v letech 1994 až 1996, který potvrdil pouze již soudem prvního stupně zjištěný skutkový závěr, že na prodejně byl nedostatek zaměstnanců), se odvolací soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. S odkazem na dosud platnou judikaturu („R 12/1976 str. 65 odst. 4 a 5 a str. 66 odst. 2 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek“) odvolací soud zdůraznil, že hmotněprávní podmínkou pro vznik odpovědnosti podle ustanovení §176 zák. práce je uzavření platné dohody o hmotné odpovědnosti s obsahem tam uvedeným, že dohoda o hmotné odpovědnosti je platná po celou dobu trvání pracovního poměru, neboť zaměstnanec, který při vzniku pracovního poměru dohodu o hmotné odpovědnosti uzavřel, je při převedení na jinou práci nebo přeložení na jiné pracoviště chráněn ustanovením §177 odst. 1 zák. práce, které mu dává právo od této dohody odstoupit. Protože v posuzované věci žalovaný 1) netvrdil, že od dohody o hmotné odpovědnosti odstoupil, soud prvního stupně nepochybil, jestliže dospěl k závěru, že i na jeho straně jsou splněny zákonné podmínky pro uplatnění odpovědnosti za škodu dané ustanovením §176 zák. práce. Po přezkoumání výše podílu žalované 5) a jejího pravděpodobného výdělku, z něhož soud prvního stupně vycházel, dospěl k závěru, že „při koeficientu 21,74 pracovních dnů za měsíc mohl žalobce oprávněně vycházet z pravděpodobného průměrného výdělku žalované 2.513,- Kč“, a že „její podíl na škodě vypočtený částkou 1.233,- Kč takto zjištěný průměrný výdělek nepřesáhl“. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně již požadovanou náhradu škody vůči žalovaným podle ustanovení §183 zák. práce přiměřeně snížil (o 10%) a že v odvolacím řízení nebyly tvrzeny nové skutečnosti, které by odůvodňovaly další snížení, neshledal důvod k dalšímu snížení náhrady škody. Návrhu žalovaného 1) na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl proto, že otázku, „zda dohoda o hmotné odpovědnosti, ve které není výslovně označena funkce hmotně odpovědného pracovníka, může zakládat odpovědnost vedoucího v případě, že takovou funkci skutečně vykonává“, řešil odvolací soud v souladu s platnou a citovanou judikaturou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu [s výjimkou výroku I., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v důsledku účinného zpětvzetí žaloby proti žalované 4) S. H. zrušen a řízení v této části zastaveno, a výroku III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a touto žalovanou] podal žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“ a které odůvodňuje ustanovením „§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalovaný 1) dohodu o hmotné odpovědnosti platně uzavřel a že dohoda o hmotné odpovědnosti je platná po celou dobu trvání pracovního poměru, neboť zaměstnanec, který při vzniku pracovního poměru dohodu o hmotné odpovědnosti uzavřel, je při převedení na jinou práci nebo přeložení na jiné pracoviště chráněn ustanovením §177 odst. 1 zák. práce, které mu dává právo od této dohody odstoupit. Namítá, že tento názor „se opírá o judikaturu zastaralou, z doby před více než dvaceti lety“. Připomíná, že dne 27.8.1990 uzavřel pracovní poměr s žalobcem na práci prodavače (řadového zaměstnance) a že téhož dne uzavřel i dohodu o hmotné odpovědnosti. Považuje za nepřijatelné, aby kvalifikovaná odpovědnost podle §176 a násl. zák. práce „byla přičítána vždy, bez ohledu na to, jaký byl obsah dohody, jak byla označena funkce hmotně odpovědného pracovníka - zda jde o zaměstnance řadového či vedoucího nebo jeho zástupce“. Je přesvědčen, že sankce neplatnosti (byť dílčí) hrozí vždy, když v písemném projevu vůle bude v takovém případě chybět označení hmotně odpovědného zaměstnance, a zdůrazňuje, že dohoda o hmotné odpovědnosti musí být určitá a nesmí připouštět různý výklad. Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, navrhl, aby dovolací soudu rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení „§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“; z uvedeného vyplývá, že vychází z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 4.1.2001), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.4.2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, roč. 2001).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přesto přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Žalovaný 1) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána; i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem zrušen rozsudek soudu prvního stupně, soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku [oběma rozsudky vydanými v této věci soud prvního stupně žalobě ve vztahu k žalovanému 1) vyhověl]. Protože dovolání v této věci není přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro meritorní rozhodnutí zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí ve věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. není založena už tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalovaný 1), který u žalobce pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 27.8.1990 nejdříve „na zapracování“ od 30.8.1990 do 31.8.1990 jako prodavač „na 137 L.“ a od 1.9.1990 jako vedoucí provozní jednotky s místem výkonu práce „P., L., 096 P.“, uzavřel se žalobcem dne 27.8.1990 též dohodu o hmotné odpovědnosti, v níž v bodě I. převzal hmotnou odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování buď sám, nebo společně s pracovním kolektivem určité provozovny nebo pracoviště, jehož bude členem. Inventarizací ke dni 24.11.1993 provedenou na provozovně žalobce č. 096 ve V.-P. byl zjištěn schodek ve výši 385.379,- Kč.
Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - za tohoto skutkového stavu návrh žalovaného 1) na připuštění dovolání pro otázku „zda dohoda o hmotné odpovědnosti, ve které není výslovně označena funkce hmotně odpovědného pracovníka, může zakládat odpovědnost vedoucího v případě, že takovou funkci skutečně vykonává“, zamítl proto, že ji soud řešil v souladu s platnou judikaturou, na kterou odkázal („R 12/1976 str. 65 odst. 4 a 5 a str. 66 odst. 2 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek“).
Dovolatel v dovolání namítá, že názor odvolacího soudu „se opírá o judikaturu zastaralou, z doby před více než dvaceti lety“. Považuje za nepřijatelné, aby kvalifikovaná odpovědnost podle §176 a násl. zák. práce „byla přičítána vždy, bez ohledu na to, jaký byl obsah dohody, jak byla označena funkce hmotně odpovědného pracovníka - zda jde o zaměstnance řadového či vedoucího nebo jeho zástupce“, a současně dovozuje, že „sankce neplatnosti (byť dílčí) hrozí vždy, když v písemném projevu vůle bude v takovém případě chybět označení hmotně odpovědného zaměstnance“, neboť „dohoda o hmotné odpovědnosti musí být určitá a nesmí připouštět různý výklad“.
Odpovědnost zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, podle ustanovení §176 zák. práce je zvláštní pracovněprávní odpovědností, která se vyznačuje zpřísněnými podmínkami ve vztahu k odpovídajícímu subjektu, tj. zaměstnanci. Předpokladem této odpovědnosti jsou vznik škody ve formě schodku na svěřených hodnotách a uzavření dohody o hmotné odpovědnosti, na základě níž zaměstnanec přebírá odpovědnost za tyto hodnoty. Odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách se zaměstnanec zprostí zcela, popřípadě zčásti, jen tehdy, prokáže-li, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění (§176 odst. 3 zák. práce).
Základním předpokladem odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách je, aby mezi ním a zaměstnavatelem byla uzavřena platná dohoda o hmotné odpovědnosti za tyto hodnoty. Náležitostí dohody o hmotné odpovědnosti požadovanou zákonem je především její písemná forma; nedostatek této formy má za následek neplatnost dohody o hmotné odpovědnosti (srov. §176 odst. 2 zák. práce). Dohoda o hmotné odpovědnosti musí obsahovat závazek zaměstnance převzít odpovědnost za hodnoty, které mu zaměstnavatel svěří a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (§176 odst. 1 zák. práce). Podmínkou platnosti dohody o hmotné odpovědnosti naproti tomu není uvedení funkce a pracoviště zaměstnance, se kterými je jeho hmotná odpovědnost spojena, ani vymezení hodnot, za které zaměstnanec převzal hmotnou odpovědnost.
Dohodou o hmotné odpovědnosti přejímá zaměstnanec odpovědnost za schodek na kterémkoliv pracovišti, v kterékoliv funkci spojené s touto odpovědností a v jakémkoliv kolektivu společně hmotně odpovědných zaměstnanců, kam bude kdykoliv později převeden, zařazen nebo přeložen (§177 odst. 1 zák. práce). Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách na základě dohody o hmotné odpovědnosti nese zaměstnanec při každé změně pracovního poměru s sebou; tato odpovědnost trvá zásadně od uzavření takovéto dohody až do skončení pracovního poměru (pokud nedojde k odstoupení od dohody - srov. §177 odst. 2 zák. práce). Zaměstnanec odpovídá za schodek v kterékoliv funkci spojené s hmotnou odpovědností na kterémkoli pracovišti zásadně podle původní dohody o hmotné odpovědnosti. Podle původní dohody nebude za schodek odpovídat tehdy, když od ní odstoupí, a to nejpozději v době, kdy je realizována změna pracovního poměru (převedení na jinou práci, přeložení, zařazení na jiné pracoviště, změna v kolektivu hmotně odpovědných zaměstnanců). Z hlediska platnosti dohody o hmotné odpovědnosti proto není významné, jakou funkci a na jakém pracovišti, popřípadě v jakém kolektivu hmotně odpovědných zaměstnanců, zaměstnanec zastává v době jejího uzavření a zda jsou tyto okolnosti v dohodě o hmotné odpovědnosti uvedeny.
Proto okolnost, že v dohodě o hmotné odpovědnosti nebyla „označena funkce hmotně odpovědného pracovníka - zda jde o zaměstnance řadového či vedoucího nebo jeho zástupce“, nemohla - jak vyplývá z výše uvedeného - způsobit její neplatnost.
K uvedeným závěrům, z nichž odvolací soud v projednávané věci vycházel, dospěla judikatura soudů již v minulosti (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu K uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je pracovník povinen vyúčtovat, Cpj 50/75, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1976, str. 65 odst. 4 a 5 a str. 66 odst. 2), tyto závěry jsou přijímány i v současné době (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.3.1999, sp.zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30, ročník 2000) a dovolací soud nemá žádný důvod tuto ustálenou judikaturu měnit.
Protože odvolací soud věc rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou, dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska právní otázky uplatněné dovolatelem po právní stránce zásadní význam; dovolání žalovaného 1) tedy není přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného 1) podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný 1) s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2003
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu