ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.274.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 274/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. P., a.s. zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. K., zastoupenému advokátem, o 78.950,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 14 C 171/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2002, č.j. 17 Co 253/2002-228, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.895,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit mu 78.950,87 Kč s 22% úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že žalovaný jako zaměstnanec žalobce, který měl podepsánu dohodu o hmotné odpovědnosti, se dne 17. 3. 1998 ve funkci službu konajícího recepčního vzdálil z místa svého výkonu práce, aniž by náležitě zabezpečil pokladnu (pouze zamkl dřevěné dveře skříně, vlastní trezor však nezamkl, nezapojil bezpečnostní zařízení a klíče od trezorového boxu zůstaly v zámku). Po návratu (asi po 5 minutách ) zjistil, že dřevěné dveře skříně jsou vypáčeny a že v trezoru chybí část hotovosti a dvě servisní brašny. Následně bylo zjištěno, že došlo ke schodku ve výši 78.950,87 Kč, který tak zavinil žalovaný.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 5. 2. 1999, č.j. 14 C 171/98-15, uložil žalovanému zaplatit žalobci 78.950,87 Kč s 22% úrokem z prodlení od 14. 10. 1998 do zaplacení a na nákladech řízení 11.485,- Kč. Dovodil, že byly splněny podmínky pro rozhodnutí o žalobě rozsudkem pro zmeškání (§153b o.s.ř. ), a proto vycházel ze závěru, že žalovaný se dne 17. 3. 1998, ačkoliv jako zaměstnanec žalobce měl sepsánu dohodu o hmotné odpovědnosti, vzdálil z místa výkonu práce, aniž zabezpečil náležitě pokladnu, a po návratu zjistil, že dřevěné dveře skříně jsou vypáčeny a že v trezoru chybí část hotovosti; inventurním soupisem byl zjištěn schodek v částce 78.950,87 Kč. Povinnost žalovaného zaplatit požadovanou částku dovodil z ustanovení §176 a 182 odst. 3 zák. práce.
Návrh žalovaného na zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 2. 1999, č.j. 14 C 171/98-15, Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 2. 6. 1999, č.j. 14 C 171/98-42, zamítl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 7. 1999, č.j. 17 Co 411/99-46, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 2. 1999, č.j. 14 C 171/98-15, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že jsou důvodné pochybnosti o tom, zda se žalovaný skutečně zdržoval v místě, kam mu byla doručena žaloba a předvolání k jednání; nebylo tak prokázáno řádné doručení ve smyslu ustanovení §47 o.s.ř. a tedy ani splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání. Soudu prvního stupně uložil, aby o žalobě jednal a ve věci rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 11. 7. 2000, č.j. 14 C 171/98-117, žalovanému uložil zaplatit žalobci 78.950,87 Kč s 12% úrokem z prodlení od 31. 3. 1999 do zaplacení a na nákladech řízení částku 27.685,- Kč, žalobu na zaplacení 22% úroku z prodlení z přisouzené částky za dobu od 14. 10. 1998 do 30. 3. 1999 a dalšího „10% úroku p.a.“ z této částky za dobu od 31. 3. 1999 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit „Českému státu do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 7 náklady řízení zálohované státem v částce 3.057,40 Kč“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný porušením svých povinností umožnil vznik schodku, a proto je povinen nahradit takto vzniklou škodu žalobci. Vycházel přitom z toho, že žalovaný měl s žalobcem jako svým zaměstnavatelem uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti ohledně hotovosti na recepci hotelu, kde pracoval, a že byl prokázán také vznik schodku na této hotovosti ve výši žalobou požadované. Vyjádřil přesvědčení, že žalovaný měl reálnou a snadno proveditelnou možnost před svou, byť velmi krátkou, nepřítomností v recepci svěřenou hotovost zabezpečit mnohem účinněji, než učinil, a že z povahy jeho tehdejší pracovní náplně vyplývá, že měl i takovou povinnost.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 11. 2000, č.j. 17 Co 473/2000-156, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a ve vztahu ke státu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně uvedl, že „v nenapadeném zamítavém výroku ve věci samé zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen“. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by mezi účastníky byla platně, tj. v písemné formě, uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti. Vycházel přitom z toho, že třetí list bez čísla předložené dohody o hmotné odpovědnosti není žalobcem podepsán a nevyplývá z něho nic, z čeho by bylo možno dovodit, k čemu se podepsaní zavazují, jaké povinnosti na sebe přebírají a jaká práva jim vznikají a vůči komu, neboť žádný projev vůle neobsahuje. Takovou písemnost nelze vůbec považovat za smlouvu. Žalobní požadavek na náhradu škody proto nemůže být posouzen podle ustanovení §176 a násl. zák. práce, jak učinil soud prvního stupně, nýbrž podle ustanovení §172 a násl. zák. práce. Protože soud prvního stupně vycházel z jiného právního názoru, uložil mu, aby posoudil předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle ustanovení §172 zák. práce, tedy zda a jaké povinnosti žalovaný zanedbal, zda se tak stalo úmyslně či z nedbalosti a zda takové jednání, případně opomenutí, je v příčinné souvislosti se vznikem předmětné škody.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 9. 11. 2001, č.j. 14 C 171/98-189, ve znění usnesení ze dne 26. 2. 2002, č.j. 14 C 171/98-196, žalovanému uložil zaplatit žalobci 45.194,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 31. 3. 1999 do zaplacení a na nákladech řízení 5.919,90 Kč, žalobu na zaplacení další částky 33.756,87 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že účastníci jsou povinni zaplatit „Českému státu do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 7 na nákladech řízení zálohovaných státem“ žalobce 1.307,30 Kč a žalovaný 1.750,- Kč. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalobci se v řízení podařilo prokázat, že žalovaný svou nedbalostí zavinil vznik škody; porušení jeho povinností je takového rozsahu, že by bez něho ke vzniku škody úmyslným jednáním třetí osoby vůbec nemohlo dojít. Další dokazování považoval za nadbytečné. Protože žalovaný neprokázal, že zámek od trezoru byl nefunkční (navíc měl možnost k zabezpečení hotovosti použít další recepční trezorový box), ani to, že by žalobce žalovanému nezajistil podmínky pro čerpání přestávek v práci, uložil mu ve smyslu ustanovení §179 odst. 1, 2 zák. práce vzniklou škodu nahradit.
Usnesením ze dne 4. 4. 2002, č.j. 14 C 171/98-219, Obvodní soud pro Prahu 7 zastavil (v souladu s ustanovením §9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb.) odvolací řízení o odvolání žalobce a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2002, č.j. 17 Co 253/2002-228, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění usnesení ze dne 26. 2. 2002, č.j. 14 C 171/98-196, změnil jen ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem tak, že výše náhrady činí 5.780,- Kč, ve výroku ve věci samé ohledně částky 45.194,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení jej potvrdil a uvedl, že „v zamítavém výroku zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen“; zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení žalobci k rukám jeho „právního zástupce“ 11.430,- Kč. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce v řízení prokázal, že žalovaný se v době výkonu své práce vzdálil z recepce a že v této době došlo k vypáčení nedostatečně uzavřeného sejfu a odcizení finanční hotovosti. Za této situace shodně jako soud prvního stupně dovodil, že žalovaný porušil svoji povinnost ochraňovat majetek svého zaměstnavatele ve smyslu §73 odst. 1 písm. d) zák. práce. Bylo totiž prokázáno, že žalovaný měl možnost zajistit bezpečnost uložených finančních prostředků v sejfu „nad rámec zcela nedostatečného uzavření dřevěných dveří i boxu“. Odmítl tvrzení žalovaného, že pro svou práci neměl vytvořeny dostatečné podmínky tím, že nemohl čerpat pravidelné přestávky v práci. Podle odvolacího soudu vznik škody není v příčinné souvislosti s touto skutečností, protože škoda nevznikla v důsledku např. únavy žalovaného, ale v souvislosti s nedostatečným zabezpečením trezoru, což s přestávkou v práci nijak nesouvisí. Žalovaný tak neučinil vše, co bylo v jeho možnostech pro zabezpečení finanční hotovosti v trezorovém boxu v době jeho nepřítomnosti v recepci.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť se odvolací soud nezabýval otázkou spoluzavinění žalobce. Podle přesvědčení dovolatele soudy nesprávně zjistily výši škody, neboť jejich skutková zjištění jsou nesprávná - nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu navíc není jasné, na základě jakých skutečností a úvah dospěl k závěru, že byl správný postup nalézacího soudu, který zamítl provedení důkazů revizním znaleckým posudkem z oboru ekonomika – účetní evidence pro nadbytečnost. Nadále je přesvědčen, že žalobce porušil celou řadu svých právních povinností a že ke vzniku škody došlo převážně z důvodů, které jsou na straně žalobce, jehož míra zavinění na vzniku škody je rozhodující. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že odvolací soud měl odpovědnost posoudit i z hlediska ustanovení §172 odst. 2 zák. práce a že ohledně stanovení výše škody nesprávně aplikoval ustanovení §179 odst. 2 zák. práce, ačkoli správně měl posoudit výši náhrady též podle §179 odst. 4 zák. práce. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, „sp.zn. 14 C 171/98-189,“ ze dne 9. 11. 2001, ve znění opravného usnesení, „sp.zn. 14 C 171/98-196“, ze dne 26. 2. 2002, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto, neboť není přípustné; dovolatel se „mylně domnívá, že České soudnictví je trojinstanční, §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. mu nesvědčí a za absence otázky zásadního právního významu nesplňuje zákonné náležitosti dovolání“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proto němuž není dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V posuzovaném případě žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu také ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem.
Rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy povahu usnesení (srov. §167 odst. 1 o.s.ř); povahu usnesení tato rozhodnutí neztrácí ani v případě, jestliže jsou přičleněna k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku.
Dovolání je dále (mimo případů výše uvedených) přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení nebo o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí (§238 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto
a) ve věci konkursu a vyrovnání,
b) o žalobě pro zmatečnost,
c) o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí,
d) ve věci zastavení výkonu rozhodnutí,
e) ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí,
f) o rozvrhu rozdělované podstaty ve výroku rozhodnutí,
g) o povinnostech vydražitele uvedeného v §336m odst. 2 (§336n) a v §338za odst. 2.
Podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
b) v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle §107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a ), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je dovolání rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo
a) potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1,
b) potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle §107 odst. 5, o vstupu do řízení namísto dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Dovolání je konečně též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§239 odst. 3 o.s.ř.).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura ročník 2002 pod pořadovým č. 88).
Žalovaný dále napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu – mimo výše uvedený měnící výrok o nákladech řízení – také ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není (jak se dovolatel mylně domnívá) dána. Podmínkou přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. totiž je, aby v novém rozhodnutí rozhodl soud prvního stupně jinak, než ve svém dřívějším rozsudku (usnesení). V projednávané věci soud prvního stupně ve svém dřívějším rozsudku (ze dne 11. 7. 2000, č.j. 14 C 171/98-117) rozhodl ve věci samé (ohledně částky 45.194,- Kč s příslušenstvím) stejně, jako v rozsudku ze dne 26. 2. 2002, č.j. 14 C 171/98-196, který byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu (č.j. 17 Co 253/2002-228, ze dne 17. 9. 2002) potvrzen. Skutečnost, že v dřívějším rozsudku přisoudil soud prvního stupně ještě další částku 33.756,87 Kč s příslušenstvím, nemá na posouzení přípustnosti dovolání vliv, neboť rozštěpením žalobcova nároku v důsledku rozsudku soudu prvního stupně je třeba podmínky přípustnosti dovolání posuzovat pouze ve vztahu k dovoláním napadenému přísudečnému výroku ohledně částky 45.194,- Kč s příslušenstvím.
Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalobce však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu (aplikaci ustanovení §172 a 179 zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav) nezpochybňuje. I když uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a tvrdí, že odvolací soud nesprávně neaplikoval ustanovení §172 odst. 2 zák. práce a §179 odst. 4 zák. práce, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně ) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlédl a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatel, na rozdíl od skutkového zjištění soudu, v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že byla nesprávně zjištěna výše vzniklého schodku a že schodek zavinil také žalobce porušením svých povinností – neodstranil závadu na zámku trezorového boxu č. 1, na části zabezpečovacího zařízení, nedostatečně personálně zajistil noční směnu, zatěžoval žalovaného nad únosnou míru, nezajistil žalovanému možnost čerpat přestávky během pracovní doby a náležité občerstvení, neprováděl pravidelné kontroly, neověřil si zda zaměstnanci správně porozuměli funkci bezpečnostního zařízení a neseznámil zaměstnance s rizikem možného útoku ze straně třetích osob), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že ke škodě došlo spoluzaviněním žalobce, a proto věc měla být posuzována z hlediska ustanovení §172 odst. 2 zák. práce a 179 odst. 4 zák. práce). Tím, že dovolatel na odlišném skutkovém závěru buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalovaného tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Ani případná existence dovolatelem tvrzené vady (že závěr odvolacího soudu o správnosti úsudku soudu prvního stupně, že provedení důkazu revizním znaleckým posudkem z oboru ekonomika - účetní evidence je nadbytečné, je nepřezkoumatelný, neboť nevyhovuje požadavkům podle §157 odst. 2 o.s.ř.), která by mohla představovat (kdyby byla důvodná) vadu řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř., by nemohla sama o sobě přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí [ §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Charakter vady řízení nenaplňuje ani tvrzení dovolatele, že se odvolací soud nezabýval otázkou spoluzavinění žalobce. Především nutno uvést, že se odvolací soud otázkou spoluzavinění žalobce v odůvodnění svého rozsudku zabýval, když tvrzení žalovaného o nedostatcích v činnosti žalobce (trezor nešel zamykat, žalovaný nemohl čerpat pravidelné přestávky v práci) považoval za neprokázané a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný neučinil vše, co bylo v jeho možnostech, pro zabezpečení finanční hotovosti v trezorovém boxu v době své nepřítomnosti v recepci. Navíc závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o výlučném zavinění žalovaného v sobě zároveň obsahuje i závěr o tom, že spoluzavinění žalobce (§172 odst. 2 zák. práce) nebylo prokázáno a že tedy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení §179 odst. 4 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce proti tomuto rozsudku – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 2.820,- Kč (srov. §3 bod 5., §16 odst. 2, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem 2.895,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. srpna 2003
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu