ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.344.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 344/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. R., proti žalované Z. N. P., a.s., o odškodnění nemoci z povolání, za účasti Č. p. a.s jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 148/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. srpna 2002 č.j. 21 Co 71/2002-170, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila z důvodu odškodnění nemoci z povolání na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 24.6.1995 do 31.7.1997 celkem 59.833,- Kč a aby jí z tohoto titulu platila od 1.8.1997 částku 1.493,- Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala od 1.9.1965 až do 24.4.1995, kdy byl její pracovní poměr rozvázán dohodou z důvodu nemoci z povolání, která u ní byla zjištěna počátkem roku 1995. Po rozvázání pracovního poměru již nenastoupila do zaměstnání, neboť ani s pomocí úřadu práce se jí nepodařilo zajistit vhodné pracovní místo, a s účinností od 1.1.1996 jí byl přiznán částečný invalidní důchod. Po rozvázání pracovního poměru jí vzniká ztráta na výdělku, kterou žalovaná odmítá hradit, ačkoliv jí za tuto škodu odpovídá podle ustanovení §190 odst.3 zákoníku práce.
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 17.9.1998 č.j. 3 C 148/97-64 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 5.000,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně sice onemocněla v době pracovního poměru u žalované nemocí z povolání, avšak škoda (ztráta na výdělku) není v příčinné souvislosti s nemocí z povolání. Bylo totiž prokázáno, že žalovaná po zjištění nemoci z povolání nabídla žalobkyni pro ni vhodné jiné pracovní místo (práci recepčního - hlídače) a že žalobkyně tuto práci odmítla a rozvázala pracovní poměr, ačkoliv její zdravotní stav - jak bylo zjištěno ze znaleckého posudku prof. MUDr. K. M. - výkon této práce umožňoval. Nepřijetím nabízené práce a rozvázáním pracovního poměru byla podle názoru soudu prvního stupně \"přerušena příčinná souvislost\" mezi \"majetkovou újmou, která žalobkyni vznikla\" a nemocí z povolání.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26.8.1999 č.j. 17 Co 40/99-78 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalobkyně odmítnutím nabídnuté vhodné jiné práce ztratila nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Ke ztrátě nároku však nedošlo \"jednou pro vždy\" (\"pracovněprávní odpovědnost za škodu při nemoci z povolání\" je založena \"na principu skutečné škody\"), a je proto třeba se zabývat tím, zda žalobkyni oproti výdělku dosahovanému před vznikem škody \"vůči výdělku, který v důsledku odmítnutí zanedbala vydělat (spolu s ČID) a v důsledku valorizace příjmu před vznikem škody, ještě určitá částka neuchází\", neboť \"na takový rozdíl by měla nárok bez ohledu na to, zda v současné době přispěla svým počínáním či nikoli k tomu, že se zařadila do skupiny nezaměstnaných\". Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v uvedeném směru doplnil dokazování.
Po provedení dalších důkazů Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 13.1.2000 č.j. 3 C 148/97-110 znovu žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 5.000,- Kč. Soud prvního stupně zjistil, že \"ve všech měsících od skončení pracovního poměru žalobkyně součet hrubého výdělku, kterého by dosáhla na náhradním místě a poskytnutého hmotného zabezpečení či následně poskytovaného částečného invalidního důchodu, převyšoval výši průměrného hrubého výdělku, a to i po příslušných valorizacích, kterého žalobkyně dosahovala před vznikem škody\", a shodně jako ve svém předchozím rozsudku dovodil, že \"majetková újma, která na straně žalobkyně vznikla, není v příčinné souvislosti s nemocí z povolání\", neboť \"tato příčinná souvislost byla nepřijetím nabízené práce a rozvázáním pracovního poměru přerušena\". Rozsudkem ze dne 21.6.2000 č.j. 3 C 148/97-138 a rozsudkem ze dne 15.1.2002 č.j. 3 C 148/97-156 soud prvního stupně doplnil výrok svého rozsudku tak, že rozhodl, že České republice se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává a že \"žádný z dalších účastníků\" nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21.8.2002 č.j. 21 Co 71/2002-170 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků \"včetně vedlejšího účastníka na straně žalované\" nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná, odvolací soud dovodil, že žalovaná nabídnutím \"náhradního místa\" recepční - hlídačky na ubytovně splnila svoji povinnost vyplývající z ustanovení §195 odst.3 zákoníku práce, neboť bylo pro žalobkyni z hlediska jejího zdravotního stavu vhodné a žalobkyně neměla důvod je odmítnout. Protože výdělek žalobkyně na odmítnutém pracovním místě by s připočtením částečného invalidního důchodu (hmotného zabezpečení) převyšoval \"ve všech měsících\" průměrný hrubý výdělek (i po valorizaci), kterého žalobkyně dosahovala před skončením pracovního poměru, nemá na požadovanou náhradu za ztrátu na výdělku nárok.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že nabídnutou práci recepční - hlídačky na ubytovně odmítla na základě doporučení své ošetřující lékařky MUDr. H. a že žalobkyni nelze \"přikládat k tíži\", že soudem ustanovený znalec prof. MUDr. K. M. dospěl k jiným závěrům. Žalobkyně poukazuje na to, že u žalované pracovala třicet let, že až do onemocnění nemocí z povolání měla \"minimální pracovní neschopnost\" a že nabídnutou práci mohla odmítnout - kdyby tak skutečně chtěla učinit - i bez lékařského vyšetření, a dovozuje, že k odmítnutí nabídky žalované měla ve smyslu ustanovení §195 odst.3 zákoníku práce vážné důvody. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 21.8.2002), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle \"dosavadních právních předpisů\" (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 13.1.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle \"dosavadních právních předpisů\", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen \"o.s.ř.\").
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 13.1.2000 č.j. 3 C 148/97-110 doplněným rozsudky ze dne 21.6.2000 č.j. 3 C 148/97-138 a ze dne 15.1.2002 č.j. 3 C 148/97-156 rozhodl ve věci samé stejně jako ve svém rozsudku ze dne 17.9.1998 č.j. 3 C 148/97-64, který byl odvolacím soudem (jeho usnesením ze dne 26.8.1999 č.j. 17 Co 40/99-78) zrušen. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému, dovoláním napadenému, rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Za situace, kdy dovolatelka netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované a vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. července 2003
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu