ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.348.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 348/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. D. K., zastoupeného advokátem, proti žalované A. S., s. r. o., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 168/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2002, č.j. 29 Co 158/2002-149, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 22. ledna 2002, č.j. 43 C 168/99-123, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 22. ledna 2002, č.j. 43 C 168/99-123, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2002, č.j. 29 Co 158/2002-149, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26. 2. 1999 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. e) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že přes písemné upozornění (ze dne 31. 12. 1998) na dlouhodobé vykazování velmi neuspokojivých pracovních výsledků „ani zdaleka nedosáhl požadovaného minimálního měsíčního obratu“ (350.000,- Kč); jeho neuspokojivé pracovní výsledky „ohrožují samu existenci“ žalované.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že při přijetí do pracovního poměru k žalované byl pověřen širokým spektrem činností, které nemohly přinést okamžitý finanční efekt, a že úkoly, které dostával na základě přímých požadavků žalované, plnil. Požadavek splnění měsíčního obratu, který byl uveden ve výpovědi i v písemném upozornění, byl jako úkol vznesen až v průběhu měsíce prosince, byl naprosto nereálný a žádný obchodní zástupce ho nikdy nesplnil. Žalovaná navíc nevytvořila vhodné podmínky pro plnění stanovených cílů.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 8. 2000, č.j. 43 C 168/99-43, žalobě vyhověl a žalované uložil zaplatit žalobci na nákladech řízení 1.000,- Kč. Po provedeném řízení považoval za prokázané, že žalobce byl na základě pracovní smlouvy ze dne 20. 7. 1998 zaměstnán u žalované ve funkci obchodního zástupce. Jeho pracovní náplň byla jen velmi obecně stanovena v pracovní smlouvě a požadavek dosažení obratu ve výši 350.000,- Kč měsíčně je až ve výstraze datované dnem 31. 12. 1998. „Je evidentní“, že k nápravě, tedy k dosažení požadovaného zisku, nemohlo dojít již v následujícím měsíci či dvou; je nutno získat odběratele, učinit dostatečnou propagaci výrobku apod. Mimo to nebyly ze strany žalované ani zajištěny podmínky, neboť došlo k více jak dvouměsíčnímu výpadku počítačové sítě, žalovaná byla jednostranně zaměřena na nabídku firmy z USA, která se ukázala jako neseriózní, a agenda nebyla ze strany žalované celkově dostatečně propracována, když koncepce byla spíše chaotická. Neuspokojivé pracovní výsledky tak souvisely s neuspokojivými pracovními podmínkami. Vycházeje dále z toho, že neexistovaly právní předpisy upravující výkon práce žalobce, nepovažoval soud prvního stupně za potřebné činit další dokazování, neboť „není možné žalobci vytknout, že by takovéto předpisy nesplňoval“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 2. 2001, č.j. 29 Co 722/2000-59, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Za mylnou označil úvahu soudu prvního stupně o tom, že neexistence právního předpisu, který by upravoval výkon práce žalobce u žalované, znamená nemožnost vytknout žalobci neuspokojivé pracovní výsledky. Vytknul soudu prvního stupně, že se vůbec nezabýval výsledky práce žalobce za minulé období, když právě s ohledem na tyto výsledky by bylo možno dovodit, zda požadavky žalované na práci žalobce, vyjádřené v písemné výzvě předcházející vlastní výpovědi z pracovního poměru, byly přiměřené a zda byla také přiměřená lhůta k odstranění nedostatků v jeho práci. V řízení rovněž nebylo učiněno dostatek skutkových zjištění pro závěr, že žalovaná sama zavinila, že žalobce nemohl uspokojivých pracovních výsledků dosahovat.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 1. 2002, č.j. 43 C 168/99-123, ve znění usnesení ze dne 1. 7. 2002, č.j. 43 C 168/99-153, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech řízení 12.900,- Kč. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalobce nedosahoval pracovních výsledků žalovanou požadovaných, přičemž byl v posledních 12 měsících vyzván k nápravě nedostatků, které ale v přiměřené lhůtě neodstranil. Vycházel přitom z toho, že žalobce byl u žalované zaměstnán od 20. 7. 1998 ve funkci obchodního zástupce. Měl vykonávat především „práce spočívající v oblasti akvizice a prodeje zboží, řízení a realizace prodeje zboží přímo i prostřednictvím přímých i smluvních obchodních zástupců nebo dealerů na celém území České republiky v oblasti marketingu produktů a zboží, které jsou předmětem obchodní činnosti žalované, a plnit další úkoly podle pokynů svého nadřízeného“ (jednatele žalované). Dopisem ze dne 31. 12. 1998 byl žalobce upozorněn na dlouhodobé vykazování velmi neuspokojivých pracovních výsledků a vyzván k jejich odstranění, a to docílením měsíčního obratu ve výši nejméně 350.000,- Kč. Ani poté však žalobce nedosáhl požadovaného měsíčního obratu, když v lednu 1999 získal pouze objednávku ve výši 4.250,- Kč a v únoru 1999 „naprosto nic“. Částka 350.000,- Kč obratu, který měl žalobce u žalované dosahovat, nebyla podle soudu prvního stupně nereálná, neboť žalovaná existovala již několik let, měla určité obchodní kontakty i prostředky. K dosahování vyššího obratu však byla nezbytná praxe v oboru a vzdělání. Obě tato kritéria žalobce dle údajů, které při uzavírání pracovního poměru uvedl, splňoval. Soud prvního stupně dále vyslovil přesvědčení, že lhůta k nápravě neuspokojivých pracovních výsledků stanovená žalovanou byla reálná s ohledem na skutečnost, že v té době žalobce již u žalované pracoval po dobu 5 měsíců, měl možnost se do problematiky zapracovat a vytvořit si klientelu i potřebné podmínky. Námitku žalobce, že mu nebyly vytvořeny dostatečné pracovní podmínky, odmítl s tím, že podstatná část práce obchodního zástupce spočívá v práci v terénu, v navazování obchodních kontaktů a v samotném prodeji, takže okolnost, že žalovaná pracuje ve dvou malých kancelářích a že u ní byl problém s počítačovou sítí, nijak podstatněji pracovní výsledky žalobce negativně neovlivnila. Žalovaná neměla možnost žalobce ani dále zaměstnávat, neboť šlo o malou firmu, ve které jsou zaměstnáni jen dva obchodní zástupci, jedna sekretářka a jeden technik, přičemž obě tyto funkce byly obsazeny.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2002, č.j. 29 Co 158/2002-149, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 13.900,- Kč „na účet“ advokáty JUDr. D. J., a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.150,- Kč „na účet“ advokáty JUDr. D. J. Odvolací soud se ztotožnil s tím, jak soud prvního stupně posoudil skutkovou i právní stránku věci. Námitky žalobce obsažené v odvolání považoval za nedůvodné, neboť žalobcovo tvrzení, že mu byla dvakrát změněna pracovní náplň, nebylo podepřeno žádným z provedených důkazů a jeví se jako problematické již proto, že jeho pracovní náplň byla obsažena v pracovní smlouvě, která změněna nebyla, a prokázáno nebylo ani jeho tvrzení o tom, že dosáhl úspory ve výši přesahující milión korun. Uvedl, že žalobce bez zavinění žalované nesplňoval požadavky pro řádný výkon práce, přičemž nesplňování těchto požadavků spočívalo v neuspokojivých pracovních výsledcích, a že byl v posledních 12 měsících před podáním výpovědi písemně žalovanou vyzván k jejich odstranění, avšak v přiměřené lhůtě je neodstranil.
V dovolání, které směřuje výslovně též proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 22. 1. 2002, č.j. 43 C 168/99-123, a jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř., žalobce nesouhlasí s tím, jak soudy vyložily ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce. Zásadní právní význam rozhodnutí vidí v řešení otázky výkladu pojmů neuspokojivé pracovní výsledky ve vztahu k podnikatelských výsledkům zaměstnavatele, „tedy zejména, zda, i přestože zaměstnanec plní uspokojivě úkoly přidělenému zaměstnavatelem, je možno neuspokojivé podnikatelské výsledky zaměstnavatele mu přičítat jako neuspokojivé pracovní výsledky“, „do jaké míry může zaměstnavatel požadovat po zaměstnanci výsledky z hlediska celkového podnikání firmy“, „do jaké míry je zaměstnavatel oprávněn na své zaměstnance přenést své podnikatelské riziko z hlediska úspěchu či neúspěchu v podnikání, včetně podmínek možnosti hodnocení zaměstnanců dle obratu a zisku v rámci posuzování výsledků jejich práce“, a otázky „možnosti pořizování audiozáznamu z jednání“, „přičemž je otazné, zda porušení jeho procesních práv v tomto směru nezpůsobilo neplatnost procesních úkonů soudu provedených po zákazu možnosti audiozáznamu jednání“. Podle jeho názoru nebylo v řízení prokázáno ani tvrzeno, které konkrétní požadavky nesplňoval. Je přesvědčen, že mu nebyla nabídnuta jiná vhodná práce, že jeho pracovní smlouva obchází zákon, neboť jako druh práce byla sjednána práce obchodního zástupce, což je spíše pojem smlouvy o obchodním zastoupení podle ustanovení §652 obch. zák., že nebyla dodržena přiměřená lhůta proto, aby poté, co mu byly vytknuty nedostatečné pracovní výsledky, zjednal nápravu, a že výpověď je v podstatě „šikanózní“, neboť ani ostatní obchodní zástupci takového obratu nedosahovali. Jestliže se nedosahovalo požadovaného obratu, je to podle žalobce věc zaměstnavatele, který mu měl přidělovat práci, a lepších výsledků nemohl dosahovat ani proto, že mu byl měněn sortiment, zboží bylo neprodejné a žalovaná tímto způsobem na něj přenáší své podnikatelské riziko. Vytýká dále soudu, že nesprávně protokoloval výpovědi svědků, že nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy a že zákazem pořizování zvukových záznamů mohla být způsobena neplatnost procesních úkonů provedených po tomto zákazu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. „43 C 168/99-109“ (správně 43 C 168/99-123), ze dne 22. 1. 2002 zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Řízení v projednávané věci bylo zahájeno - jak vyplývá z obsahu spisu - dne 3. 6. 1999. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně v době do 31. 12. 2000 ve věci nerozhodl (jeho rozsudek ze dne 22. 8. 2000 byl odvolacím soudem zrušen), dokončil řízení ve smyslu ustanovení Části dvanácté, Hlavy I, bodu 1. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001. Uvedenou právní úpravou se proto v projednávané věci řídil postup odvolacího soudu a platí i pro projednání dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu a pro rozhodnutí o něm.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 22. 1. 2002, č.j. 43 C 168/99-123, v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání povinného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 22. 1. 2002, č.j. 43 C 168/99-123, zastavil (§243c odst. 1, §104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky dále projednal věc (dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2002, č.j. 29 Co 158/2002-149) bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání povinného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Soud prvního stupně přitom v tomto rozsudku ze dne 22. 1. 2002, č.j. 43 C 168/99-123, rozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 22. 8. 2000, č.j. 43 C 168/99-43, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 15. 2. 2001, č.j. 29 Co 722/2000-59, zrušen.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 22. 1. 2002, č. j. 43 C 168/99-123, se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 15. 2. 2001, č.j. 29 Co 722/2000-59, vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Odvolací soud totiž usnesením ze dne 15. 2. 2001, č.j. 29 Co 722/2000-59, zrušil rozsudek soudu prvního stupně proto, že soud prvního stupně neobjasnil všechny skutkové okolnosti významné pro rozhodnutí věci, neboť neprovedl dokazování v potřebném rozsahu. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci (pro objasnění toho, zda žalobce v přiměřené době neodstranil neuspokojivé pracovní výsledky, ač byl žalovanou v době posledních 12 měsíců písemně k tomu vyzván) soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho rozsudku ze dne 22. 1. 2002, č.j. 43 C 168/99-123, že „částka 350.000,- Kč obratu, který měl dosahovat u žalované žalobce jako obchodní zástupce, nebyla částka nereálná“ a že lhůta stanovená pro zlepšení stavu obratu v upozornění ze dne 31. 12. 1998 byla „lhůtou reálnou“, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy nemůže být přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., ale jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je zároveň pouze takové, v němž odvolací soud řešil právní otázku, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu mezi účastníky určující (tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno), přičemž současně musí být splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný dopad na případy obdobné povahy).
Dovolatelem předestřené právní otázky vztahu neuspokojivých pracovních výsledků a podnikatelských výsledků zaměstnavatele, případně odpovědnosti zaměstnance za neuspokojivé podnikatelské výsledky zaměstnavatele nebo přenášení podnikatelského rizika do posuzování výsledků práce zaměstnance, však povahu otázky zásadního právního významu mít nemohou. Odvolací soud (který plně odkázal na závěry soudu prvního stupně) postavil své rozhodnutí na názoru, že požadavek pracovního výkonu žalobce (zaměstnance) vznesený žalovanou (zaměstnavatelem) spočívající v tom, že žalobce jako obchodní zástupce měl svými obchodními případy dosáhnout obratu 350.000,- Kč měsíčně, nebyl nereálný. Při posuzování věci tedy neřešil otázku, zda vůbec a do jaké míry je tento požadavek ve vztahu k podnikatelskému úspěchu či neúspěchu žalované. Zabýval se úzce jen tím, zda bylo nebo nebylo reálné, aby žalobce při pracovním zařazení, které měl, byl a nebo nebyl schopen tyto požadavky na něj kladené splnit. Vyřešení dovolatelem uvedených otázek tak nebylo a ani nemohlo být pro rozhodnutí soudu určující.
Podstatou dalších námitek dovolatele, že v řízení nebylo prokázáno ani tvrzeno, které konkrétní požadavky nesplňoval, že mu nebyla nabídnuta jiná vhodná práce, že nebyla dodržena přiměřená lhůta proto, aby poté, co mu byly vytknuty nedostatečné pracovní výsledky, sjednal nápravu a že lepších výsledků nemohl dosahovat proto, že mu žalovaná nevytvořila vhodné pracovní podmínky, je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Žalovaný současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud a činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry a na nich pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že jeho pracovní smlouva obchází zákon a že výpověď je v podstatě „šikanózní“, neboť ani ostatní obchodní zástupci takového obratu nedosahovali). Tím, že žalobce na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; žalobce tedy těmito námitkami neuplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatelem předestřenými otázkami nepřesnosti protokolace výpovědi svědků a možnosti pořizování audiozáznamu z jednání, které by mohly představovat (kdyby byly důvodné) vadu řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř., se dovolací soud nemohl zabývat, neboť první z nich je pouhým tvrzením, jež není doloženo žádnými konkrétními údaji či důkazy, a ani případná existence druhé dovolatelem tvrzené vady by sama o sobě nemohla přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Nejde-li podle závěru dovolacího soudu v dovolání žalobce o otázku zásadního právního významu, je nezbytným důsledkem tohoto závěru konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2003
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu