ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.402.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 402/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátkou, o 88.678,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 29/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. října 2002 č.j. 19 Co 77/2002-137, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.855,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 88.678,- Kč s 0,05% úrokem za každý den prodlení od 1.6.1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný, který u něj pracoval jako řidič, opravář a dělník při nakládce a vykládce, dne 5.12.1997, když dopravoval zboží (tvárnice) z M. do K., „zapříčinil“ havárii služebního vozu SPZ …; k havárii došlo „mimo stanovenou trasu“ u obce L., blízko bydliště žalovaného a vyšetřovala ji Policie ČR Ústí nad Orlicí. I když žalobce několikrát písemně vyzval žalovaného k náhradě vzniklé škody spočívající v nákladech vynaložených na opravu havarovaného vozu, na zboží, dopravu zboží, opravu tahače a návěsu a likvidaci autohavárie, žalovaný mu dosud nic nezaplatil.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (poté, co žalobce vzal zpět žalobu do částky 10.912,20 Kč) rozsudkem ze dne 16.4.1999 č.j. 12 C 29/99-60 zastavil řízení „ohledně částky 10.912,20 Kč“, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 47.250,- Kč, a „ve zbývající části“ žalobu zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný, který „spáchal přestupek podle §7 odst. 1a z.č. 12/1997 Sb. a §8 odst. 2 vyhl. č. 99/1989 Sb.“, odpovídá žalobci za škodu, kterou mu z nedbalosti způsobil při plnění pracovních úkolů, pouze do výše čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku (§172 odst. 1 a 3 a §179 odst. 2 zák. práce).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14.8.2000 č.j. 19 Co 409/99-78 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku II., pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 47.250,- Kč, a ve výroku III.“ (tj. ve výroku o nákladech řízení) zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že zákoník práce jako právní předpis kogentní povahy vychází u obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu (§172 zák. práce) ze zásady, že zaměstnavateli náleží vždy zásadně náhrada skutečné škody (tj. částky, o kterou se zmenšil již existující majetek poškozeného zaměstnavatele), jíž je v daném případě nepochybně škoda na havarovaném nákladním automobilu, hodnota poškozeného nákladu a případně i mzdové náklady pracovníků odstraňujících následky dopravní nehody. Soudu prvního stupně uložil, aby provedl listinné důkazy zákonem stanoveným postupem a poté se naznačeným způsobem zaměřil na zjištění rozsahu skutečné škody.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí poté rozsudkem ze dne 7.12.2001 č.j. 12 C 29/99-121 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 17.456,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 1.6.1998 „p.a.“ do zaplacení, žalobu „do částky 29.794,- Kč a 21% úroku z prodlení p.a. z této částky od 1.6.1998 do zaplacení“ zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po doplnění dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že skutečná prokázaná výše škody způsobená žalovaným spočívající ve zmenšení majetku žalobce v době, kdy došlo ke škodné události, činí celkem 34.912,17 Kč. S přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaný jel s nákladním vozem hned první den po nástupu do zaměstnání k žalobci, ačkoli pět let předtím jako řidič nejezdil a žalobce jej na své náklady neproškolil ani nepřezkoušel (jak mu to ukládá ustanovení §16 odst. 2 vyhlášky č. 55/1991 Sb.), však soud prvního stupně shledal důvody pro omezení odpovědnosti žalovaného na jednu polovinu a přiznal žalobci právo na náhradu škody toliko do výše 17.456,- Kč..
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1.10.2002 č.j. 19 Co 77/2002-137 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. a III.“ (tj. ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení) a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 7.861,- Kč k rukám JUDr. Evy Vaňkové. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dovodil, že žalovaný z nedbalosti v důsledku porušení dopravních předpisů zavinil vznik dopravní nehody a že v příčinné souvislosti s porušením dopravních předpisů vznikla žalobci škoda na nákladním vozidle (které je v jeho vlastnictví a které žalovaný řídil v rámci plnění pracovních úkolů), na přepravovaném nákladu-tvárnicích i škoda související s likvidací následků dopravní nehody. Přes námitky žalovaného, které podle názoru odvolacího soudu „nelze vyhodnotit tak, že by podíl žalobce na vzniklé škodě měl být vyšší“, ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že vzhledem k porušení povinnosti žalobce jako zaměstnavatele „je odpovědnost účastníků stejná“, tedy že je podle ustanovení §172 odst. 2 zák. práce opodstatněné poměrné snížení odpovědnosti žalovaného na 50%.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítal, že „žalobce by měl nést veškerou škodu ze svého“, neboť (jak bylo v řízení prokázáno) škoda byla způsobena závažným porušením povinnosti ze strany zaměstnavatele, a kdyby k takovému porušení nedošlo, nevnikla by ani škoda jako následek autohavárie. Poukázal především na okolnost, že žalovaný během dlouhé a náročné služební cesty z důvodu časové tísně dvě noci téměř nespal a nemohl se ani najíst, protože za peníze, které měl s sebou na jídlo, musel koupit naftu do vozidla, které mělo vzhledem ke svému stáří a technickému stavu vyšší spotřebu než žalobce předpokládal. Následkem únavy, nevyspáním a nedostatkem jídla byl žalovaný už tak vyčerpán, že na zledovatělé vozovce po dvou dnech rozvozu výrobků bez odpočinku havaroval. Tyto skutečnosti, „které svědčí ve prospěch žalovaného a v neprospěch žalobce“, však odvolací soud při svém rozhodování náležitě nezohlednil a dospěl tak k nesprávnému závěru, že odpovědnost účastníků je stejná. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako bezdůvodné odmítnuto, neboť „pro jeho podání nejsou splněny zákonné předpoklady“, popřípadě aby dovolání bylo zamítnuto, protože rozhodnutí odvolacího soudu žalobce považuje za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]. Uvedené neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě o uložení povinnosti k zaplacení částky 17.456,- Kč. Dovoláním dotčeným rozsudkem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože dovolání není v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, protože zákon v takovém případě - jak vyplývá z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř - nepřipouští dovolání ani na základě rozhodnutí dovolacího soudu (přípustnost dovolání nezakládá nesprávné poučení o dovolání udělené v závěru rozhodnutí odvolacího soudu bez přihlédnutí k uvedenému zákonnému omezení), je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.780,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem ve výši 1.855,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. června 2003
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu