ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.403.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 403/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr.Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Č. š. i., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 202/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2001 č.j. 64 Co 212/2001-72, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 19.2.1999 č.j. 12/99-OPAM žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost „podle ust. §46 odst. 1 písm. c) ve spojení s ust. §65 odst. 3 zákoníku práce“. Naplnění výpovědního důvodu spatřovala v tom, že žalobce byl „k 15. únoru 1999 odvolán z funkce školního inspektora“ a že pro něj nemá jinou práci „odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou vhodnou práci (§46 odst. 2 zákoníku práce)“.
Žalobce se domáhal určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že jeho odvolání z funkce školního inspektora, do níž byl jmenován dekretem ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 6.9.1995, považuje za neplatné pro neurčitost, neboť dokument označený jako odvolání neobsahuje jméno jednající osoby ani její funkci a je opatřen „pouze nečitelným podpisem začínajícím na písmeno Z“; následná výpověď je proto „bezpředmětná“, protože není dán výpovědní důvod a žalobce může dál vykonávat práce podle pracovní smlouvy. I kdyby šlo o platné odvolání z funkce, nelze při něm podle jeho názoru postupovat „analogicky podle §65 odst. 3 zák. práce“, jelikož „řadový školní inspektor nesplňuje základní charakteristiku“ vedoucího zaměstnance (nemá ve své řídící působnosti žádné podřízené zaměstnance), a proto jmenování školním inspektorem nemůže být skutečností, která zakládá pracovní poměr podle ustanovení §27 odst. 4 zák. práce. Kromě toho žalobce dovozoval, že, vykonával-li po dobu výpovědní doby pro žalovanou sjednanou práci, není splněna podmínka nemožnosti dalšího zaměstnávání v místě výkonu práce ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7.3.2000 č.j. 8 C 202/99-24 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že v zákoně č. 564/1990 Sb. o státní správě a samosprávě ve školství, který je „v poměru k ZP lex specialis“, je vymezen okruh jmenovaných zaměstnanců „podstatně šířeji než v ZP“, dospěl k závěru, že „tak jako byl žalobce ve smyslu ustanovení §12 odst. 4 písm. d) zákona č. 564/1990 Sb. platně jmenován, byl i platně odvolán“, když toto odvolání bylo učiněno řádně „ve smyslu obecných ustanovení o právních úkonech, negativně vymezených v ust. §242 ZP“. Protože v řízení „bylo prokázáno“, že žalovaná po odvolání žalobce z funkce neměla pro něj jinou vhodnou práci, kterou by mu mohla nabídnout, byl podle názoru soudu prvního stupně dán výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce a výpověď tudíž „byla po právu“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 4.10.2000 č.j. 54 Co 319/2000-41 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyslovil názor, že za situace, kdy žalobce ve funkci školního inspektora neměl žádné podřízené zaměstnance, kterým by byl oprávněn stanovit a ukládat pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci či jim dávat k tomu účelu pokyny (§9 odst. 3 zák. práce) a kdy mu ani nesvědčilo postavení orgánu zaměstnavatele (§9 odst. 1 zák. práce), je třeba - na rozdíl od soudu prvního stupně - uzavřít, že funkce školního inspektora nepatří mezi okruh funkcí, u nichž se pracovní poměr zakládá jmenováním ve smyslu ustanovení §27 odst. 4 a 5 zák. práce; v daném případě tedy nemohlo dojít platnému jmenování a posléze ani k platnému odvolání žalobce z funkce školního inspektora, a proto se „ve vztahu k žalobci postup dle ust. §65 odst. 3 zák. práce (tzv. fikce nadbytečnosti) neuplatní“. Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zaměřil na posouzení otázky, zda se žalobce ustanovený do funkce školního inspektora stal pro žalovanou nadbytečným vzhledem k jejímu rozhodnutí (či rozhodnutí příslušného orgánu) o organizační změně ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 23.1.2001 č.j. 8 C 202/99-49 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 11.175,- Kč k rukám jeho „právního“ zástupce. Soud prvního stupně - jsa vázán právním názorem odvolacího soudu - na základě doplněného dokazování zjistil, že ze strany zaměstnavatele (žalované) ani jiného příslušného orgánu nebylo vydáno žádné rozhodnutí o organizační změně, v důsledku kterého by se žalobce stal nadbytečným, a že naopak bylo v řízení prokázáno, že žalovaná vyhlásila konkurz na místa školních inspektorů, mimo jiné i na pracoviště žalobce v Ch. Dovodil proto, že tvrzený výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce nebyl v případě žalobce dán, a protože žaloba na určení neplatnosti předmětné výpovědi byla podána ve lhůtě podle ustanovení §64 zák. práce, nezbylo než jí vyhovět.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.9.2001 č.j. 64 Co 212/2001-72 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 3.800,- Kč k rukám JUDr. V. P. Odvolací soud zdůraznil, že z ustanovení §12 odst. 4 písm. d) zákona č. 564/1990 Sb. „je zřejmé“, že u školních inspektorů se pracovní poměr zakládá jmenováním podle zvláštních předpisů a že ministerstvo může podle vlastní úvahy školního inspektora z funkce odvolat. Soudu pak v této souvislosti přísluší zkoumat jen to, zda odvolání z funkce bylo provedeno k tomu oprávněným subjektem, zda bylo učiněno písemně a zda bylo odvolávanému doručeno. Protože odvolání žalobce z funkce školního inspektora uvedené náležitosti splňovalo a k dohodě o dalším pracovním zařazení žalobce u žalované nedošlo (žalovaná jiná volná místa než školních inspektorů nemá), dospěl odvolací soud k závěru, že výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce (§65 odst. 3 zák. práce) je dán a že proto výpověď splňující rovněž všechny formální náležitosti vyžadované zákoníkem práce je platným právním úkonem. Odchýlení se od svého závazného právního názoru vysloveného v předchozím kasačním usnesení odvolací soud odůvodnil tím, že „z kontextu zák. č. 564/1990 Sb.“ vyplývá postavení školního inspektora jako vedoucího zaměstnance, který může vykonávat tuto funkci (stejně jako ředitelé škol a školských úřadů) jen na základě jmenování podle tohoto zákona, přičemž „je tomu tak nepochybně i proto, že funkce školního inspektora v sobě zahrnuje atributy činnosti vedoucího pracovníka, jež nejsou vymezeny toliko skutečností, zda má či nemá podřízené pracovníky“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že není správný závěr odvolacího soudu o tom, že jmenováním podle zvláštních předpisů - podle ustanovení §12 odst. 4 písm. d) zákona č. 564/1990 Sb. dochází u školních inspektorů ke vzniku pracovního poměru „v souladu s ustanovením §27 odst. 4 zák. práce“, neboť - jak dovolatel zdůraznil - zmíněné ustanovení zákoníku práce umožňuje vznik pracovního poměru tímto způsobem pouze u vedoucích zaměstnanců, kterým ale školní inspektor není, protože nesplňuje základní atribut vedoucího zaměstnance vyplývající z ustanovení §9 odst. 3 zák. práce, tj. skutečnost, že má další podřízené zaměstnance, kterým ukládá pracovní úkoly a řídí a organizuje jejich práci. Připustil, že zákon č. 564/1990 Sb. sice zmiňuje školní inspektory ve stejném ustanovení jako ředitele škol a školských zařízení, avšak toto ustanovení se podle jeho názoru netýká postavení těchto osob, ale kompetencí, které vykonává v rámci státní správy a samosprávy ve školství Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Z toho však nelze usuzovat, že by ustanovení §12 odst. 4 písm. d) zákona č. 564/1990 Sb. bylo „zvláštním předpisem ve vztahu k §27 odst. 4 zákoníku práce“, zejména jestliže zákon č. 564/1990 Sb. výslovně nehovoří o tom, zda jmenováním podle tohoto zákona dochází ke vzniku pracovního poměru školních inspektorů či nikoliv, a ani nedefinuje svůj vztah k zákoníku práce. Podle názoru dovolatele je proto nutné posuzovat vznik pracovního poměru u školních inspektorů „výhradně“ podle ustanovení §27 odst. 4 zák. práce, z hlediska kterého je významné, zda školní inspektor splňuje charakteristiku vedoucího zaměstnance. Protože tomu tak není, nemohl žalobci jmenováním školního inspektora „v režimu zákona č. 564/1990 Sb.“ vzniknout pracovní poměr a žalovaná ho tudíž nemohla platně odvolat ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 zák. práce (správně §65 odst. 2 zák. práce). Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto. Zdůraznila, že právní úprava jmenování do funkcí podle zvláštních předpisů se nepochybně týká jen okruhu určitých významných funkcí, které z hlediska jejich postavení jsou považovány za vedoucí funkce. Jestliže v ustanovení §12 odst. 4 písm. d) zákona č. 564/1990 Sb. jsou školní inspektoři uvedeni v jedné řadě spolu s řediteli škol, školských a předškolních zařízení, „je zřejmé“, že zákonodárce je považuje v systému státní správy ve školství za významné funkce a jistě nebylo jeho úmyslem podřídit jejich jmenování a odvolávání jinému právnímu režimu než ostatní zmíněné funkcionáře.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákonů č. 36/1967 Sb., č. 158/1969 Sb., č. 49/1973 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 133/1982 Sb., č. 180/1990 Sb., č. 328/1991 Sb., č. 519/1991 Sb., č. 263/1992 Sb., č. 24/1993 Sb., č. 171/1993 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 152/1994 Sb., č. 216/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 160/1995 Sb., č. 238/1995 Sb. a č. 247/1995 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 31/1996 Sb., zákona č. 142/1996 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 269/1996 Sb., zákonů č. 202/1997 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 15/1998 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 326/1999 Sb. a č. 360/1999 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 2/2000 Sb., zákonů č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 46/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 130/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 204/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb. a č. 370/2000 Sb., tedy podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po 1.1.2001 a po řízení provedeném podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatel nenapadá), že „dekretem“ ministra školství, mládeže a tělovýchovy České republiky ze dne 6.9.1995 č.j. SM 1573/95-ČŠI byl žalobce „na návrh ústředního školního inspektora“ odvolán z funkce vedoucího školních inspektorů v okrese Ch., do které byl jmenován 31.5.1991, a současně byl „podle §12 odst. 4 písm. d) zákona č. 564/1990 Sb.ve znění pozdějších předpisů“ jmenován do funkce školního inspektora České republiky dnem 1.10.1995. Dopisem ministra školství mládeže a tělovýchovy České republiky ze dne 2.2.1999 č.j. KM 11/99-ČŠI byl žalobce „v souladu s ust. §12 odst. 4 písm. d) zákona č. 564/1990 Sb.“ ve znění pozdějších předpisů a „se zřetelem ke čl. 2.4. Statutu České školní inspekce na návrh ústředního školního inspektora“ s účinností od 15.2.1999 z této funkce odvolán; k dohodě o dalším pracovním zařazení žalobce u žalované nedošlo. Dopisem ze dne 19.2.1999 žalovaná sdělila žalobci, že mu „z důvodu nadbytečnosti“ dává výpověď z pracovního poměru „podle ust. §46 odst. 1 písm. c) ve spojení s ust. §65 odst. 3 zákoníku práce“.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - s ohledem na to, že žalovaná daly žalobci výpověď dopisem ze dne 19.2.1999, který mu byl doručen téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §65 odst. 3 zák. práce uplynutím volebního období, odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí. Zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo zaměstnanec ji odmítne, je dán výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c); odstupné poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny. Pro skončení tohoto pracovního poměru platí jinak ustanovení o skončení pracovního poměru sjednaného pracovní smlouvou.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách,
Při zkoumání platnosti výpovědi založené na ustanovení §65 odst. 3 třetí větě před středníkem zák. práce není potřebné zabývat se tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak předpokládá ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Zákon zde vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, která nastává v případě, jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance, kterému uplynulo volební období, který byl odvolán z funkce nebo který se funkce vzdal, jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, nebo jestliže zaměstnanec odmítne nabídku zaměstnavatele, aby pro něho dále konal takovou práci; z důvodu takto nastalé nadbytečnosti může zaměstnavatel přistoupit k rozvázání pracovního poměru výpovědí.
Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení, zda výpověď z pracovního poměru daná žalobci žalovanou dopisem ze dne 19.2.1999 je platným právním úkonem, je rozhodující mimo jiné závěr o tom, jaký vliv má na platnost výpovědi dané na základě ustanovení §65 odst. 3 zák. práce skutečnost, že žalobce byl do funkce školního inspektora České republiky jmenován (a z této funkce odvolán) podle ustanovení §12 odst. 4 písm. d) zákona č. 564/1990 Sb. o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění zákonů č. 190/1993 Sb., č. 256/1994 Sb. a č. 139/1995 Sb. - dále jen „zákon č. 564/1990 Sb.“.
Zákoník práce umožňuje založit pracovní poměr třemi způsoby - smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, volbou nebo jmenováním (srov. §27 odst. 2, 3 a 4 zák. práce). Pracovní poměr nemůže vzniknout proti vůli zaměstnance; proto i v případech, v nichž se pracovní poměr zakládá volbou nebo jmenováním, může být fyzická osoba do funkce zvolena nebo jmenována (s následky vzniku pracovního poměru) jen se svým souhlasem (srov. §7 odst. 1 zák. práce a v něm vyjádřenou smluvní zásadu vzniku pracovněprávních vztahů). Do funkce může být jmenována (zvolena) nejen fyzická osoba, která u zaměstnavatele dosud nebyla zaměstnána; zákon nevylučuje (nezakazuje) jmenovat (zvolit) do funkce též fyzickou osobu, která u zaměstnavatele již pracuje (např. v pracovním poměru vzniklém pracovní smlouvou, popřípadě volbou nebo jmenováním do jiné funkce). V posléze uvedeném případě dochází jmenováním (zvolením) do funkce ke změně v obsahu pracovního poměru; vždy se mění druh vykonávané práce, a má-li zaměstnanec vykonávat funkci, do níž byl jmenován (zvolen) jinde, než dosud pracoval, dochází ke změně též v místě výkonu práce. Právní postavení zaměstnance, který byl do funkce jmenován (zvolen) v době, kdy již u zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy pracoval, se po provedeném jmenování (volbě) v dalším neliší od postavení těch, jejichž pracovní poměr u zaměstnavatele jmenováním (volbou) podle ustanovení §27 odst. 3,4 zák. práce teprve vzniká.
Podle ustanovení §27 odst. 4 zák. práce jmenováním se pracovní poměr zakládá u vedoucích zaměstnanců jmenovaných do funkce podle zvláštních předpisů a u vedoucích zaměstnanců, které do funkce jmenuje u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, statutární orgán a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel.
Pracovní poměr tedy vzniká podle uvedeného ustanovení jednak na základě jmenování zaměstnavatelem (tzv. vnitřní jmenování), a dále v případě, kdy se pracovní poměr zakládá tzv. vnějším jmenováním podle zvláštních předpisů orgánem odlišným od osoby zaměstnavatele, tj. nadřízeným orgánem, který má podle zvláštních předpisů (srov. §272 odst. 1 zák. práce) oprávnění vykonávat vůči zaměstnavateli řídící působnost při plnění jeho úkolů (§272 odst. 3 zák. práce). Pracovní poměr lze v těchto případech platně založit - v tom lze dovolateli přisvědčit - výlučně jen u vedoucích zaměstnanců; jiné zaměstnance nelze do funkce podle uvedeného ustanovení platně jmenovat.
S názorem, že „vznik pracovního poměru u školních inspektorů je nutné posuzovat výhradně v souladu s §27 odst. 4 zákoníku práce“, však dovolací soud nesouhlasí, neboť toto ustanovení neupravuje všechny případy, kdy může být pracovní poměr založen jmenováním.
Podle ustanovení §12 odst. 4 písm. d) zákona č. 564/1990 Sb. ministerstvo jmenuje a odvolává ředitele předškolních zařízení, škol a školských zařízení, které zřizuje, ústředního školního inspektora, školní inspektory a ředitele školských úřadů; při jmenování vychází z výsledků konkursního řízení.
Jmenováním podle ustanovení §12 odst. 4 písm. d) zákona č. 564/1990 Sb, stejně jako při jmenování vedoucích zaměstnanců podle ustanovení §27 odst. 4 zák. práce, je (se souhlasem zaměstnance) stanoven - jako esenciální náležitost pracovněprávního vztahu - druh práce, popřípadě, jako je tomu v posuzované věci, kdy žalobce vykonával do 30.9.1995 funkci vedoucího školních inspektorů v okrese Ch., dochází jmenováním do funkce školního inspektora od 1.10.1995 ke změně v obsahu pracovního poměru ohledně druhu vykonávané práce. Protože povahou věci je vyloučeno jmenovat školního inspektora do funkce, aniž by bylo stanoveno, ve kterém místě a od jakého data má ve funkci působit, je nepochybné, že uvedenými skutečnostmi je způsobem nevzbuzujícím pochybnost vymezen obsah pracovního poměru z hlediska věcného, místního i časového. O tom, že pracovní poměr může být založen jmenováním, jehož právním podkladem je ustanovení §12 odst. 4 písm. d) zákona č. 564/1990 Sb., nebylo ostatně pochybností ani při vzniku pracovního poměru mezi účastníky jmenováním žalobce do funkce vedoucího školních inspektorů v okrese Ch. od 2.9.1991.
Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že ustanovení §12 odst. 4 písm. d) zákona č. 564/1990 Sb. se týká jen „kompetencí, které vykonává v rámci státní správy a samosprávy ve školství Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky“, a že vznik pracovního poměru u školních inspektorů je „nutné posuzovat výhradně podle zákoníku práce, tj. v souladu s §27 odst. 4 zák. práce“. Jestliže totiž - jak dovolatel dovozuje na jiném místě - školní inspektor není vedoucím zaměstnancem ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 zák. práce, a proto nemůže ani „dojít k platnému jmenování do funkce podle ustanovení §27 odst. 4 zák. práce“, byl by za tohoto stavu - dovedeno do důsledků - vznik pracovního poměru jmenováním u školního inspektora vyloučen, neboť by chyběla příslušná právní úprava.
Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem, že možnost rozvázání pracovního poměru výpovědí ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 třetí věty před středníkem zák. práce postihuje po odvolání z funkce pouze ty zaměstnance, jejichž pracovní poměr vznikl jmenováním podle ustanovení §27 odst. 4 zák. práce.
V souvislosti s výkonem nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele, tj. práce, kterou fyzická osoba neprovádí vlastním jménem a na vlastní riziko a náklady, ale pro zaměstnavatele, podle jeho pokynů a na jeho nebezpečí, vznikají mezi zaměstnanci a zaměstnavateli individuální pracovněprávní vztahy (srov. §1 odst. 1 zák. práce). Z hlediska metody právní úpravy jednotlivých druhů právních vztahů účasti na práci bývají pracovní poměry rozlišovány (kromě jiného) podle kriteria souběhu právních úprav. Z tohoto hlediska jsou rozeznávány jednak pracovní poměry, pro které je pramenem úpravy pouze zákoník práce, a následně další pracovní poměry, jejichž právním pramenem může být též jiný právní předpis. Na tyto posledně uvedené pracovněprávní vztahy se zákoník práce vztahuje, pokud to zákoník práce výslovně stanoví (přímá působnost), nebo pokud to stanoví zvláštní předpisy (delegovaná působnost), a dále tehdy, pokud zvláštní předpisy nestanoví jinak (subsidiární působnost). Protože - jak dovolatel rovněž uvádí - „zákon o státní správě a samosprávě ve školství ani zákoník práce nedefinují svůj vzájemný vztah“ a zvláštní právní předpis tedy „nestanoví jinak“, je nepochybné, že na právní vztahy zaměstnanců, kteří byli jmenováni do funkce a z funkce odvoláni podle ustanovení §12 odst. 4 písm. d) zákona č. 564/1990 Sb., se jinak vztahuje zákoník práce.
Z uvedeného vyplývá, že osobní působnost ustanovení §65 odst. 3 třetí věty před středníkem zák práce se vztahuje nejen na vedoucí zaměstnance, kteří byli do funkce jmenováni podle ustanovení §27 odst. 4 zák. práce, nýbrž i na ty zaměstnance odvolané z funkce, kteří byli do funkce jmenováni a z funkce odvoláni podle ustanovení §12 odst. 4 písm. d) zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému uplatňování práva.
Žalovaná byla v dovolacím řízení zastoupena advokátkou. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky srov. její ustanovení §7 písm. c), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyplývá, že žalované přísluší odměna za zastupování advokátkou ve výši 2.500,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalované náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 2.575,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. února 2003
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu