ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.425.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 425/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Č. p., a.s., proti žalovanému J. R., o 51.606,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 173/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. září 2002, č.j. 6 Co 1895/2002-156, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 51.606,- Kč s 10% úrokem od 1. 7. 2000 do zaplacení. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že žalovaný jako zaměstnanec žalobkyně ve funkci likvidátora havarijních pojistných událostí v rozporu s interními předpisy žalobkyně poukázal v období od ledna 1996 do února 1997 celkem v 10 případech neoprávněně pojistné plnění na účet společnosti C. s.r.o., ačkoliv tato pojistná plnění byla vinkulována ve prospěch Č. s., a.s, jako věřitele. S ohledem na tento nesprávný postup žalovaného byla žalobkyně nucena vyplatit příslušná plnění znovu Č. s., a.s., a to celkem ve výši 315.287,- Kč. Protože se na vzniku této škody podíleli i jiní zaměstnanci žalobkyně, odpovídá žalovaný za tuto škodu pouze do výše jedné poloviny, tj. 157.643,50,- Kč. V souladu s ustanovením §179 odst. 4 zák. práce požaduje žalobkyně na žalovaném čtyřapůl násobek jeho průměrného výdělku, který před porušením povinností činil 11.468,- Kč; tedy žalovanou částku 51.606,- Kč.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 8. 2001, č.j. 12 C 173/2000-73, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 12.750,- Kč. Vycházeje z toho, že žalobkyně má proti společnosti C. s.r.o. (v jejíž prospěch bylo vinkulované pojistné plnění nesprávně poukázáno) pravomocným platebním rozkazem přiznánu pohledávku, která zahrnuje i žalovanou škodu ve výši 315.287,- Kč, dovodil, že, je-li tato pohledávka žalobkyně vůči společnosti C. s.r.o., vymahatelná a nadále trvá, škoda způsobená žalovaným žalobkyni nevznikla. Při zkoumání zavinění žalovaného dále dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem případu ani ke svým osobním poměrům žalovaný nemohl vědět, že svým jednáním může způsobit žalobkyni škodu. Přihlédl přitom zejména k tomu, že žalovaný se, stejně jako ostatní likvidátoři, domníval, že pojistné plnění zasílá na správný účet, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by žalovaného upozornila na existenci dvou účtů se shodným číslem, které se lišily pouze předčíslím a měly rozdílnou povahu, ani to, že by žalovaného seznámila s interním pokynem, který řešil zadávání vícemístních čísel účtu do počítače, a že, zadával-li tedy žalovaný číslo účtu do počítačového programu tak, jak bylo uvedeno na oznámení pojistné události společnosti C. s.r.o. (číslo účtu bez předčíslí), nebylo mu známo, že jde o provozní účet společnosti C. s.r.o.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 11. 2001, č.j. 6 Co 2265/2001-90, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že k určitým skutečnostem vůbec nepřihlížel a že jeho skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části, neboť se v nedostatečné šíři zabýval obsahem jednotlivých škodních spisů likvidovaných žalovaným. Poukázal zejména na to, že z obsahu spisu je zřejmé, že žalovaný nepostupoval při likvidaci vždy stejným způsobem; nelze proto ani učinit jednoznačný závěr, že žalovaný vzhledem k okolnostem případu a ke svým osobním poměrům nemohl vědět, že svým jednání může způsobit žalobkyni škodu. Za nesprávný považoval i závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni škoda nevznikla. Škodu ve smyslu ustanovení §172 odst. 1 zák. práce je třeba podle jeho názoru chápat jako újmu, která nastala v majetkové sféře žalobkyně jako poškozeného, je objektivně vyjádřitelná v penězích a napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především právě poskytnutím peněz; za škodu může odpovídat i více subjektů. Trvá-li proto pohledávka žalobkyně za společností C. s.r.o. (přiznaná pravomocným rozhodnutím soudu), nelze z toho ještě dovozovat, že by zde nebyla újma předpokládaná zákonem. Majetek žalobkyně se zmenšil, neboť byla nucena zaplatit peněžní plnění Č. s., a.s., a tato újma jí nebyla dosud odškodněna.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 4. 2002, č.j. 12 C 173/2000-123, žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil 51.606,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 7. 2000 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 4.138,- Kč. Jsa zavázán názorem odvolacího soudu uvedl, že žalobkyni vznikla škoda přesto, že celou žalovanou částku má přiznanou pravomocným platebním rozkazem proti společnosti C. s.r.o., neboť došlo k majetkové újmě ve sféře žalobkyně a tato majetková újma dosud nebyla odškodněna. Za splněné považoval i další podmínky vzniku odpovědnosti žalovaného podle ustanovení §172 zák. práce, totiž zavinění žalovaného a příčinnou souvislost mezi porušením jeho povinností a vznikem škody. Přihlédl přitom k tomu, že žalovaný v období od ledna 1996 do února 1997 v 10 případech poukázal vinkulované pojistné plnění na provozní účet společnosti C. s.r.o., ačkoliv ve všech těchto deseti případech měl ve spise založen doklad potvrzující rozsah pojistné smlouvy, ve které byla vinkulace označena; sám pak v rekapitulaci pojistného plnění označoval, že vinkulováno není. Ve stejném období ve dvou případech postupoval správně, a to dokonce za situace, kdy společnost C. s.r.o. v oznámení pojistné události žádné číslo účtu neuvedla. Protože žalovaný jako likvidátor byl seznámen se směrnicemi pro likvidaci pojistných událostí a v daném období bylo běžnou praxí žalobkyně rozlišovat účty především podle druhu účtu, dovodil, že žalovaný porušil své povinnosti likvidátora vyplývající z jeho pracovního poměru.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 9. 2002, č.j. 6 Co 1895/2002-156, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný v deseti případech poukázal pojistné plnění vinkulované ve prospěch Č. s., a.s., na provozní účet společnosti C. s.r.o., vedený u Č. s., a.s., ačkoliv toto pojistné plnění mělo být správně poukázáno na úvěrový účet společnosti C. s.r.o., považoval za správná. Uvedl, že žalovaný byl seznámen se směrnicí pro likvidaci pojistných událostí ze smluvního pojištění motorových vozidel a že mezi jeho povinnosti patřilo přesvědčit se o tom, zda je plnění vinkulováno, a vyžádat si souhlas věřitele s výplatou pojistného plnění pojištěné společnosti. Také všechny předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu byly podle názoru odvolacího soudu v řízení prokázány. Žalovaný v deseti případech měl ve škodních spisech založen doklad potvrzující rozsah pojistné smlouvy, ve kterém byla vinkulace označena, sám však v rekapitulaci pojistného plnění označoval, že vinkulováno není; přitom ve stejném období ve dvou případech postupoval správně za situace, kdy společnost C. s.r.o. v oznámení pojistné události žádné číslo neuvedla. Měl-li žalovaný určité nejasnosti, měl se tyto nejasnosti pokusit objasnit, neboť podle ustanovení §171 odst. 1 zák. práce je zaměstnanec vázán všeobecnou povinností předcházet škodám. Proto i odvolací soud má za to, že bylo prokázáno zavinění žalovaného ve vztahu ke vzniklé škodě, a to ve formě nevědomé nedbalosti. K námitce žalovaného, že je třeba se zabývat i spoluzaviněním zaměstnavatele – žalobkyně, odvolací soud uvedl, že se soud prvního stupně sice výslovně o této otázce nezmiňuje, avšak z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že toto spoluzavinění neshledal. I když lze žalovanému přisvědčit, že určitým způsobem se žalobkyně jako zaměstnavatel na škodě podílela, žalobkyně na žalovaném neuplatňuje plnou odpovědnost za celou škodu ve výši 315.000,- Kč, ale uplatňuje pouze čtyřapůl násobek průměrného platu žalovaného, což činí žalovanou částku. Podle odvolacího soudu lze vycházet z toho, že žalovaný by nejméně z jedné poloviny za škodu odpovídal; ta by představovala částku kolem 150.000,- Kč. Proto neshledal důvod, aby pro otázku spoluzavinění zaměstnavatele bylo rozhodnutí soudu prvního stupně rušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
V dovolání, jež podává z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř, žalovaný namítá, že jsou nesprávné skutkové i právní závěry soudů obou stupňů, „a to v odpovědnosti za škodu, v rozsahu skutečné škody, a i v spoluodpovědnosti žalobkyně, která neprováděla kontroly jeho práce (povinnost čtvrtletních kontrol) a nereagovala ani na podnět ČS a.s.“, a že nesprávné je i „posouzení pracovního postupu při zavádění číselných údajů do počítače, když počítačový program nebyl uzpůsoben zavádění více než desetimístných čísel účtů do příslušeného pole“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky „obou soudů“ a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o.s.ř.), a jen z důvodů v dovolání uplatněných (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, 229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Protože v projednávané věci nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, 229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, otvírá se dovolacímu přezkumu rozsudek odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných, tedy pro posouzení toho, zda jsou správné závěry odvolacího soudu „o rozsahu skutečné škody a i v spoluodpovědnosti žalobkyně, která neprováděla kontroly žalovaného práce (povinnost čtvrtletních kontrol) a nereagoval ani na podnět ČS a.s.„ a “posouzení pracovního postupu při zavádění číselných údajů do počítače, když počítačový program nebyl uzpůsoben zavádění více než desetimístných čísel účtů do příslušného pole“.
Důvody uvedené v dovolání žalovaného představují především dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných - než výše uvedených - důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalobkyně musela vyplatit Č. s., a.s., vinkulované pojistné plnění ve výši 315.287,- Kč, soudy učinily - jak vyplývá z odůvodněních rozhodnutí – z výsledků dokazování, zejména z nesporných tvrzení účastníků „a z dokladů předložených žalobkyní“. Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) nelze důvodně dovozovat, že by soudy vzaly v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, že by pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti) zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, byl logický rozpor, popř., že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až 135 o.s.ř. Uvedené skutkové zjištění soudu tedy má oporu v provedeném dokazování. Dovolatel ostatně ani, kromě obecného prohlášení o nesprávnosti závěru o rozsahu skutečné škody, žádné konkrétní okolnosti, pro něž by výše škody zjištěná v řízení měla být nesprávná, neuvádí.
Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatele, že by soudy nesprávně posoudily otázku spoluodpovědnosti žalobkyně na vzniklé škodě.
Podle ustanovení §172 odst. 2 zák. práce byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí.
Podle ustanovení §179 odst. 4 zák. práce byla-li škoda způsobena také zaměstnavatelem, je zaměstnanec povinen hradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění.
V projednávané věci se odvolací soud otázkou spoluzavinění zaměstnavatele –žalobkyně zabýval. Vyložil, že na vzniklé škodě se také podílela žalobkyně, zejména proto, že žalovaného měly „kontrolovat jiné osoby“. Protože však žalobkyně z celkové škody ve výši okolo 315.000,- Kč uplatnila v tomto řízení proti žalobci pouze částku 51.606,- Kč (čtyřapůl násobek jeho průměrného platu), přičemž podle názoru odvolacího soudu by měl žalovaný nejméně z jedné poloviny za škodu odpovídat, uzavřel, že otázku spoluzavinění žalobkyně netřeba již dále blíže zkoumat. Tuto úvahu považuje i dovolací soud za správnou. Jen připomíná, že už odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku vysvětlil, proč při posuzování otázky spoluzavinění žalobkyně nemohl přihlédnout ke skutečnostem a důkazům, které žalovaný nově uplatnil v odvolacím řízení (existovaly již v době řízení před soudem prvního stupně, nebyly však před ním ani tvrzeny ani označeny).
Důvodná není ani námitka dovolatele, že bylo nesprávné „posouzení pracovního postupu při zavádění číselných údajů do počítače“. Soud prvního stupně (a rovněž i odvolací soud, který jeho skutkové závěry jako správné převzal) postavil své závěry o zaviněném porušení pracovních povinností žalovaného na tom, že „žalovaný v období od ledna 1996 do února 1997 v deseti případech poukázal vinkulované pojistné plnění na provozní účet společnosti C. s.r.o., ačkoliv ve všech těchto deseti případech měl ve spise doložen doklad potvrzení rozsahu pojistné smlouvy, ve kterém byla vinkulace označena“, avšak „sám v rekapitulaci pojistného plnění označoval, že vinkulováno není“. Ve stejném období „ve dvou případech postupoval správně, a to dokonce za situace, kdy společnost C. s.r.o. oznámení pojistné události žádné číslo neuvedla“. Jestliže ve stejném období některé spisy likvidoval správně a u jiných při stejných vstupních dokladech postupoval odlišně a nerespektoval vinkulaci pojistného plnění, pak bez ohledu na to, zda byl seznámen s operativním pokynem č. 4/93 (týkajícím se zaváděním číselných údajů do počítače), měl věnovat větší pozornost rozdílnosti mezi účty a tyto nejasnosti objasnit. Závěr o zaviněném porušení pracovních povinností žalovaného učiněný soudy nemohl být proto ovlivněn tím, zda počítačový program byl nebo nebyl uzpůsoben zavádění více než desetimístných číselných údajů do příslušného pole; tato okolnost na posouzení zaviněného porušení pracovních povinností žalovaným neměla žádný vliv.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože, jak výše uvedeno, nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného, podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř., zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, 224 odt. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. srpna 2003
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu