ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.504.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 504/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. H., zastoupenému advokátem, o neplatnost zástavní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově pod sp. zn. 7 C 128/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. srpna 2002 č.j. 8 Co 369, 669/2002-111, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že \"zástavní smlouva ze dne 3.3.1997 o zřízení zástavního práva k nemovitostem, zapsaným na LV č. 760 pro k.ú. K. – O. p., ve prospěch žalovaného jako zástavního věřitele\" je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že je vlastníkem těchto nemovitostí (tj. \"parcely č. 1563 s domem čp. 605, parcely č. 1564 - zahrada a parcely č. 1565 - zahrada) a že v listopadu 1999 se dozvěděla o tom, že podle zástavní smlouvy ze dne 3.3.1997, kterou měla za ni podepsat \"jako zplnomocněnec její dcera K. Č. \", bylo k jejím nemovitostem vloženo zástavní právo ve prospěch žalovaného. Žalobkyně má za to, že \"se stala obětí jakési manipulace\", neboť svojí dceru sice vybavila plnou mocí, ale se zcela jiným textem, dlužníka žalovaného D. H. vůbec nezná a není jí znám ani odhad ceny nemovitosti stanovený znalcem Ing. K. H.
Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 1.12.2000 č.j. 7 C 128/2000-36 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 7.450,- Kč k rukám \"jejího právního zástupce\". Na základě provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že uzavření zástavní smlouvy ze dne 3.3.1997 \"nebylo dáno vážnou vůlí žalobkyně\", neboť nebylo prokázáno, že \"by kdy měla v úmyslu takovou smlouvu ve prospěch jí zcela neznámých osob uzavřít\", že \"by k tomuto úkonu výslovně a vědomě zmocnila K. Č.\" a že \"by tato vědomě uvedenou smlouvu podepsala\". Zástavní smlouva je proto podle ustanovení §39 občanského zákoníku neplatným právním úkonem.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28.5.2001 č.j. 8 Co 147/2001-67 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že \"základní otázkou, kterou je nutno v tomto řízení vyřešit, je okolnost, zda projev vůle žalobkyně a její zmocněnkyně směřoval k uzavření předmětné zástavní smlouvy\". Vzhledem k tomu, že oba účastníci navrhli v tomto směru další důkazy a že rozsah navrženého dokazování \"přesahuje zásadně přezkumné meze odvolacího řízení\", odvolací soud podle ustanovení §221 odst.1 písm.a) o.s.ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a uložil mu, aby v dalším řízení provedl všechny potřebné důkazy.
Po provedení dalších důkazů Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 21.1.2002 č.j. 7 C 128/2000-90 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku určenou samostatným usnesením. Z výsledků dokazování dospěl k závěru, že předmětnou zástavní smlouvu podepsali dne 3.3.1997 v advokátní kanceláři Mgr. S. nejprve K. Č., kterou k tomu žalobkyně zmocnila, a později žalovaný, a to \"v té podobě, v jaké byla u tohoto řízení předložena, při vědomosti o tom, jaký je obsah této smlouvy, se kterým oba souhlasili\", a že se žalobkyni nepodařilo prokázat její tvrzení o \"zfalšování plné moci ani zástavní smlouvy\". Protože zástavní smlouva ze dne 3.3.1997 má všechny potřebné náležitosti a protože nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by mohla být neplatná, není žaloba opodstatněná. Usnesením ze dne 26.2.2002 č.j. 7 C 128/2000-93 soud prvního stupně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 15.000,- Kč k rukám \"jeho právního zástupce\".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12.8.2002 č.j. 8 Co 369, 669/2002-111 rozsudek a usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.000,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci a že z něho \"vyvodil přiléhavé právní závěry\". Ani podle názoru odvolacího soudu nebyl za řízení prokázán žádný důvod, pro který by byla zástavní smlouva ze dne 3.3.1997 neplatným právním úkonem; protože zástavní smlouva obsahuje i všechny podstatné náležitosti, musela být žaloba zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že soud prvního stupně se nezabýval jejím požadavkem, aby byl opětovně vyslechnut svědek D. Č., který \"evidentně při svém výslechu vypovídal nepravdivě\" a dovozuje, že z provedených důkazů \"vyplývá, že se žalobkyně stala obětí jakéhosi komplotu a její vůle v žádném případě nesměřovala k zastavení nemovitosti\". Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek a usnesení soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl. Uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně pověřila svoji dceru, aby podepsala zástavní smlouvu. Dovozuje-li žalobkyně, že se stala \"obětí jakéhosi komplotu\", ani \"v nejmenším nevysvětluje, v čem jej spatřuje\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Řízení v projednávané věci bylo zahájeno - jak vyplývá z obsahu spisu - dne 27.3.2000. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně v době do 31.12.2000 ve věci nerozhodl (jeho rozsudek do té doby vydaný byl odvolacím soudem zrušen), dokončil řízení ve smyslu ustanovení Části dvanácté, Hlavy I, bodu 1. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001. Uvedenou právní úpravou se proto v projednávané věci řídil postup odvolacího soudu a platí i pro projednání dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu a pro rozhodnutí o něm.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Soud prvního stupně přitom v tomto rozsudku ze dne 21.1.2002 č.j. 7 C 128/2000-90 rozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 1.12.2000 č.j. 7 C 128/2000-36, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 28.5.2001 č.j. 8 Co 147/2001-67 zrušen.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 21.1.2002 č.j. 7 C 128/2000-90 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 28.5.2001 č.j. 8 Co 147/2001-67 vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Odvolací soud totiž usnesením ze dne 28.5.2001 č.j. 8 Co 147/2001-67 zrušil rozsudek soudu prvního stupně jenom proto, že ke zjištění skutkového stavu věci bylo potřebné provést další důkazy. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci (pro objasnění toho, zda zástavní smlouva ze dne 3.3.1997 je platným právním úkonem) soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho rozsudku ze dne 21.1.2002 č.j. 7 C 128/2000-90, že zástavní smlouva ze dne 3.3.1997 má všechny potřebné náležitosti a že není neplatným právním úkonem, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy nemůže být přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř., ale jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst.2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalobkyně v projednávané věci právní posouzení věci soudy nezpochybňuje. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a postup soudů při dokazování (v tom, že nebyl opětovně vyslechnut svědek D. Č.). Žalobkyně tedy v dovolání neuplatnila dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. července 2003
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu