ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.626.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 626/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. p. ú. v P., příspěvkové organizaci, zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti výpovědi, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. 11 C 33/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. října 2002, č.j. 24 Co 453/2002-201, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 7.1.2000 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce se stal vzhledem k rozhodnutí ředitele ústavu (Opatření ředitele čj. 77093/99) ze dne 20. prosince 1999 nadbytečným; tímto rozhodnutím došlo ke zrušení místa „vedoucího oddělení provozu HZ“, tj. ke snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že postup žalovaného, u něhož pracoval od 2.10.1996 na základě pracovní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou jako odborný technický pracovník, při zrušení jeho místa je „účelový a vykonstruovaný“ a že „nebyl motivován skutečnou potřebou zaměstnavatele“. Protože výpověď ze dne 7.1.2000 svým účelem obchází zákon ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 zákoníku práce, namítá neplatnost tohoto úkonu. Navíc žalovaný porušil i nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 písm. a) a b) zák. práce; přestože v době, kdy byla žalobci dána výpověď, disponoval volnými pracovními místy, žalobci je nenabídl.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 27.7.2001, č.j. 11 C 33/2000-169, ve znění usnesení ze dne 4.9.2001, č.j. 33/2000-170, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů vzal za prokázané, že žalovaný rozhodl o organizační změně, v důsledku níž se žalobce stal pro něj nadbytečným; tvrzení žalobce, že výpověď se příčí zákonu, neboť sleduje jiný účel, považoval za neprokázané. Protože žalovaný neměl možnost žalobce zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, a to ani po předchozí průpravě (na funkci vedoucího ekonomického odboru neměl potřebné vzdělání a praxi), dal žalobci platnou výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26.2.2002, č.j. 22 Co 503/2001-182, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že, přestože ve věci rozhodoval po účinnosti „novely o.s.ř. č. 30/2000 Sb.“ a žalobu zamítl proto, že žalobce neunesl důkazní břemeno, neposkytl účastníkům řádné poučení podle ustanovení §118a o.s.ř.; v tomto postupu soudu spatřoval vadu řízení, která „mohla mít vliv i na výsledek řízení“. Soudu prvního stupně uložil, aby o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní účastníky, zejména žalobce, poučil a „podle své úvahy“ provedl žalobcem nabízené důkazy a zabýval se ostatními odvolacími námitkami.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 24.5.2002, č.j. 11 C 33/2000-188, žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že pracovní poměr žalobce u žalovaného vznikl dnem 2.10.1996, kdy byl přijat na funkci odborného technického pracovníka, dovodil, že na základě rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně ze dne 20.12.1999 (opatření ředitele žalovaného M. M., schváleného zřizovatelem Ministerstvem kultury ČR), došlo s účinností od 1.1.2000 ke změně organizační struktury žalovaného, v důsledku které byla zrušena funkce žalobce, že tato změna způsobila nadbytečnost žalobce a že žalovaný neměl možnost žalobce dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, a to ani po předchozí průpravě. I když žalovaný měl v době výpovědi neobsazené místo vedoucího odboru ekonomického a správy majetku, nemohl toto místo žalobci nabídnout, neboť žalobce nemá potřebné vzdělání a praxi; uvedené pracovní zařazení vyžaduje vysokoškolskou kvalifikaci, kterou nelze získat v krátké době zaškolením, nýbrž pouze absolvováním školy. Tvrzení žalobce, že výpověď se příčí zákonu tím, že sleduje jiný účel, považoval za neprokázané. Dospěl k závěru, že všechny podmínky pro výpověď z pracovního poměru, která byla žalobci dána dne 7.1.2000 z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, včetně podmínky uvedené v ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, byly splněny.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9.10.2002, č.j. 24 Co 453/2002-201, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně o existenci organizační změny, v jejímž důsledku bylo zrušeno místo žalobce, a o nadbytečnosti žalobce. Ohledně splnění nabídkové povinnosti zdůraznil, že žalobce nesplňoval na jediné v úvahu přicházející volné místo vedoucího ekonomického odboru a správy majetku v době dání výpovědi (dne 7.1.2000) žalovaným požadované vysokoškolské vzdělání ekonomického směru a že předepsané kvalifikace nemohl nabýt ani předchozí průpravou; skutečnost, že „později“ žalovaný od vysokoškolské kvalifikace ustoupil a volné místo obsadil zaměstnancem se středoškolským vzděláním ekonomického směru, nepovažoval za významnou. Protože žalovaný unesl důkazní břemeno o tom, že v příčinné souvislosti s organizační změnou se žalobce stal nadbytečným a že neměl možnost ho ani po předchozí průpravě zaměstnávat v místě jeho bydliště či pracoviště, shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že byly naplněny všechny předpoklady platnosti výpovědi z důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Námitku žalobce, že „organizační změna nebyla učiněna platně“ (přitom zdůraznil, že žalobce nečiní sporným, že k organizační změně u žalovaného bezprostředně před podáním výpovědi ze dne 7.1.2000 došlo) odmítl s odůvodněním, že rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně není právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 zák. práce, že se jedná pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávní předpokladem výpovědi a která sama o sobě není způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu, a proto takové rozhodnutí nelze přezkoumávat z hlediska platnosti podle ustanovení §242 zák. práce; jako nadbytečné odmítl i žalobcem navrhované důkazy v tomto směru.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má zato, že „v dovolání by měla být rozhodnuta otázka zásadního právního významu“. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že soudy „na daný případ aplikovaly a vyložily platné právo k tíži žalobce“ a že „tato problematika není jednoznačně upravena ani v zákoně a není uspokojivě řešena ani v dostupné judikatuře“. Za zásadní považuje otázku, zda byla ze strany žalovaného splněna hmotněprávní podmínka pro dání výpovědi z pracovního poměru žalobci podle „§49 odst. 1 písm. c) zák. práce“ [správně §46 odst.1 písm.c) zák. práce], „tj. zda v okamžiku dání výpovědi byly naplněny všechny zákonem stanovené předpoklady“. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že „došlo k organizační změně, v jejímž důsledku se stal žalobce nadbytečným“, neboť tento závěr vychází pouze z tvrzení žalovaného. Je přesvědčen, že nebylo přihlédnuto k jeho námitkám o „neexistentnosti organizační změny“, a namítá, že nebyly připuštěny jím navrhované důkazy k prokázání opaku. S odvolacím soudem nesouhlasí ani v tom, že „přisuzuje organizační změně charakter právní skutečnosti (faktického úkonu) bez právních následků do vztahů účastníků pracovněprávního vztahu“. Domnívá se, že „žalovanou tvrzená organizační změna nemohla jako faktický právní úkon nastat a nebyla ani způsobilá mít právní účinky hmotněprávního předpokladu pro výpověď, a to pro nedostatek projevu vůle zaměstnavatele, neboť tato vůle nebyla provedena předpokládaným a předepsaným způsobem dle vnitřních předpisů samotné žalované“. Podle názoru žalobce je třeba, aby o organizační změně bylo určeným způsobem rozhodnuto a nevznikaly pochybnosti o tom, že se žalobce stal v důsledku realizace organizačních změn nadbytečným; absence důkazu, že bylo určeným způsobem rozhodnuto, vnáší do pracovněprávního vztahu nejistotu a ve svém důsledku znamená poškození práva žalobce. Další důvod dovolání žalobce spatřuje v tom, že „získal až nyní důkaz, který nemohl být v řízení dosud proveden a který podle něj prokazuje účelovost postupu žalovaného“. Přitom se dovolává „zápisu č. 1/2000 z porady ředitele ze dne 4.1.2000“, v němž je uvedeno, že „PŘ vzalo na vědomí, že k 1.3.2000 do funkce odboru PE a správy majetku nastoupí p. Z. S.“. Z toho dovozuje, že sám žalovaný „diskvalifikoval“ jím požadované vysokoškolské vzdělání dříve, než zaslal žalobci výpověď, a to se zřejmým úmyslem vyhnout se nabídkové povinnosti, neboť obsadil volné místo uchazečem, který rovněž nesplňoval vysokoškolské vzdělání; jde o účelové obcházení zákona s cílem vyhnout se nabídkové povinnosti. Proto podle názoru žalobce žalovaný nabídkovou povinnost nesplnil. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil „k novému řízení, ve kterém by měly být provedeny žalobcem navrhované důkazy“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 – dále jen „o.s.ř.“ a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm. b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána; i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (oběma rozsudky vydanými v této věci soud prvního stupně rozhodl stejně - žalobu zamítl). Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce v dovolání - mimo jiné - namítá, že „je třeba, aby o organizační změně bylo určeným způsobem rozhodnuto“, a že „žalovaným tvrzená organizační změna nemohla jako faktický právní úkon nastat a nebyla ani způsobilá mít právní účinky hmotněprávního předpokladu pro výpověď, a to pro nedostatek projevu vůle zaměstnavatele, neboť tato vůle nebyla provedena předpokládaným a předepsaným způsobem dle vnitřních předpisů samotné žalované“. Tím zpochybňuje právní posouzení věci z hlediska závěru odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) o tom, že rozhodnutí žalovaného o organizační změně, jímž s účinností od 1.1.2000 zrušil pracovní místo zastávané žalobcem, a v jehož důsledku se stal žalobce nadbytečným, není právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 zák. práce, ale pouze skutečností (faktickým úkonem), která je hmotněprávním předpokladem výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce (ve znění do 31.12.2000) zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
Z důvodu právní otázky, zda byly splněny předpoklady pro dání výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce z hlediska právní formy, charakteru a náležitostí rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o organizační změně, nemůže mít napadený rozsudek odvolacího soudu zásadní význam. Výklad této otázky se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil.
Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Zaměstnanec, kterého se rozhodnutí o organizační změně týká, s ním však musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru. Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není - jak správně dovodil odvolací soud - právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 zák. práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení §242 zák. práce; vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 25. 9. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11, ročník 1999, na str. 374).
Odvolací soud (i soud prvního stupně) - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - věc posoudily v souladu s uvedeným právním názorem a s ustálenou judikaturou soudů z něj vycházející a ani dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska dovolatelem uplatněné právní otázky po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalobce v projednávané věci rovněž (kromě výše uvedených námitek proti právnímu posouzení věci) zpochybňuje správnost zjištění soudů o tom, že u žalovaného došlo „k organizační změně“, a o tom, že žalovaný neměl možnost ho ke dni dání výpovědi ani po předchozí průpravě zaměstnávat v místě jeho bydliště či pracoviště (tím, že – s poukazem na nový listinný důkaz – tvrdí, že žalovaný „diskvalifikoval jím požadované vysokoškolské vzdělání dříve, než mu zaslal výpověď, a to se zřejmým úmyslem vyhnout se nabídkové povinnosti, neboť obsadil volné místo uchazečem, který rovněž nesplňoval vysokoškolské vzdělání“). I když v dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, z obsahu dovolání je nepochybné, že v uvedeném směru podrobuje kritice skutková zjištění soudů. Podstatou jeho námitek je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatel současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (činí z provedených důkazů vlastní skutkový závěr o „neexistentnosti organizační změny“ a o tom, že žalovaný nabídkovou povinnost nesplnil, neboť ve vztahu k žalobci jde „o účelové obcházení zákona s cílem vyhnout se nabídkové povinnosti“), a na něm pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; žalobce tedy v tomto směru neuplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nehledě k výše uvedenému, dovolací soud nemohl přihlédnout k dovolatelem nově navrženému listinnému důkazu („zápisu č. 1/2000 z porady ředitele ze dne 4.1.2000“) ani k tvrzením žalobce z něj vyplývajícím (ohledně nabídkové povinnosti) také proto, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (srov. §241a odst.4 o.s.ř.).
Konečně ani k námitce dovolatele, že soudy (ve svém závěru, že žalovaný prokázal, že v příčinné souvislosti s organizační změnou se žalobce stal nadbytečným a že neměl možnost ho ani po předchozí průpravě zaměstnávat v místě jeho bydliště či pracoviště) „vycházely pouze z tvrzení žalovaného a nepřipustily jím navrhované důkazy k prokázání opaku“, nebylo možno přihlédnout. Uvedenou námitkou, která (kdyby byla důvodná) by mohla představovat vadu řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., se dovolací soud nemohl zabývat, neboť ani případná existence této dovolatelem tvrzené vady by sama o sobě nemohla přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2003
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu