ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.648.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 648/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně V. K., proti žalované „U. T.“ spol. s r. o., o 30.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 834/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. června 2002 č.j. 11 Co 41/2001-64, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaná zaplatila 30.600,- Kč s 20% úrokem od 17.3.1997 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 20.11.1995 uzavřela s žalovanou pracovní smlouvu, v níž byla sjednána základní mzda ve výši 43,- Kč za hodinu, a následně dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 1.1.1996 se účastníci dohodli na mzdě ve výši 21,50 Kč za hodinu a prémiích ve výši 100%, tj. celkem 43,- Kč za jednu odpracovanou hodinu. Žalovaná jí však ode dne vzniku pracovního poměru vyplácí mzdu (včetně nárokových příplatků) ve snížené výši, ačkoli časový rozsah vykonané práce byl ze strany žalobkyně řádně vykázán a potvrzen nadřízeným zaměstnancem. Po žalované proto požadovala za období od listopadu 1995 do 31.12.1996 doplatek na mzdě a zaplacení mzdy za práci přesčas, v sobotu, v neděli a v noci v požadované výši.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 5.1.1999 č.j. 12 C 834/97-11 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobkyni náklady řízení ve výši 8.974,- Kč. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že „hodinová mzda žalobkyně činila 43,- Kč“ (neboť „nebylo prokázáno“, že by byly mezi účastníky dohodnuty nějaké podmínky pro přiznání či nepřiznání prémií ani „že by žalovaná přistoupila k nějakému odnětí části prémií či celých prémií“), dovodil, že uplatněný nárok žalobkyně je opodstatněný v požadované výši.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 7.9.1999 č.j. 11 Co 321/99-22 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že náležitě nezjistil skutkový stav věci a rozhodl přes „naprostý nedostatek součinnosti žalované“, aniž byl uplatněný nárok žalobkyně dostatečným způsobem prokázán.
Okresní soud v Lounech nato rozsudkem ze dne 15.9.2000 č.j. 12 C 834/97-34 žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 8.386,- Kč spolu s 20% úrokem z prodlení od 17.3.1997 do zaplacení, „v částce 22.214,- Kč“ žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po doplnění dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že do 31.12.1995 měla být žalobkyni vyplácena mzda na základě původní pracovní smlouvy ze dne 20.11.1995, tj. podle počtu odpracovaných hodin při hodinové mzdě 43,- Kč, a poté mzda podle platně uzavřeného dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1.1.1996, tj. podle počtu odpracovaných hodin při hodinové mzdě 21,50 Kč. Za období od 20.11.1995 do 31.12.1996 proto žalobkyni přiznal (po odečtení částek, které již byly žalobkyni za tuto dobu na mzdě vyplaceny) toliko 8.386,- Kč s úrokem z prodlení „v souladu s ust. §256 zák. práce a nařízením vlády č. 142/94 Sb.“.
K odvolání žalobkyně (poté, co bylo vzato zpět ohledně vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20.6.2002 č.j. 11 Co 41/2001-64 zastavil odvolací řízení „o odvolání žalobkyně, které směřovalo proti výroku rozsudku soudu prvního stupně návrhu do částky 8.386,- Kč s přísl. vyhovujícímu“, „v napadené zamítavé části výroku“ změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1.481,- Kč spolu s 20% úrokem z prodlení od 17.3.1997 do zaplacení, a „jinak“ jej potvrdil; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna „nahradit“ žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1.661,- Kč „na účet jejího právního zástupce“. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o platnosti dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1.1.1996, z něhož nelze - jak to činí žalobkyně – dovozovat, že jí k hodinové mzdě 21,50 Kč vždy náleží právě 100% prémií, nýbrž „je třeba vyvodit“, že prémie jako nenároková část mzdy budou žalobkyni do stanoveného horního limitu 100% „přiznávány různě“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že žalobkyni kromě již přiznaných 8.386,- Kč náleží ještě dalších 1.481,- Kč, představujících nedoplatek na nárokových příplatcích za období od srpna do prosince 1996.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzující části) podala žalobkyně dovolání. Namítala, že jí žalovaná nevyplácela mzdu ve sjednané výši „a rovněž porušila při výpočtu mzdy zákon o mzdě, když jí nehradila přesčasovou práci, práci v noci a ve svátky“. Zdůraznila, že v pracovní smlouvě ze dne 20.11.1995 byla mezi účastníky sjednána základní mzda ve výši 43,- Kč za hodinu a že následný dodatek k pracovní smlouvě ze dne 1.1.1996 nelze podle jejího názoru považovat za platný, neboť výše mzdy v něm byla dohodnuta neurčitě a nesrozumitelně, především „není z citovaného dodatku srozumitelné, co se rozumí hodinovou základní mzdou, která má tvořit základ pro určení výše prémií“. Kromě toho z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná neměla žádným vnitroorganizačním předpisem stanovena pravidla pro určování prémií a ani v rozporu s ustanovením §18 odst. 2 zákona o mzdě žalobkyni neseznámila s podmínkami pro poskytování mzdy a prémií. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudku, kterým bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné, nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví - li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Protože odvolací soud nevyslovil ve výroku svého částečně potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. a žalobkyně návrh na připuštění dovolání před vyhlášením napadeného rozsudku neučinila (§239 odst. 2 o.s.ř.), a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani dovolatelka netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl v napadené potvrzující části postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být dovolání žalobkyně přípustné jen tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 15.9.2000 č.j. 12 C 834/97-34 jinak, než ve svém předešlém rozsudku ze dne 5.1.1999 č.j. 12 C 834/97-11 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným v jeho zrušujícím (kasačním) usnesení ze dne 7.9.1999 č.j. 11 Co 321/99-22.
Ze znění ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř, přitom vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 15.9.2000 č.j.12 C 834/97-34 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 7.9.1999 č.j. 11 Co 321/99-22 vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo právním názorem odvolacího soudu usměrněno. Podstatou zrušovacího (kasačního) usnesení odvolacího soudu byly výtky z hlediska úplnosti skutkového stavu tehdy zjištěného, neboť soud prvního stupně nedostatečně objasnil skutkový stav. Odvolací soud proto dal soudu prvního stupně pokyny k doplnění dokazování. Při svém novém rozhodnutí bral soud prvního stupně za základ skutečnosti, které na základě pokynů odvolacího soudu k doplnění řízení byly zjištěny až po rozhodnutí odvolacího soudu. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně, že „žalobkyni měla být vyplácena mzda za měsíce listopad a prosinec (roku 1995) podle počtu odpracovaných hodin při hodinové mzdě 43,- Kč a v dalších měsících od ledna 1996 do konce roku 1996 při hodinové mzdě 21,50 Kč“, o který opřel svůj názor o důvodnosti a výši uplatněného nároku žalobkyně nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze v posuzované věci dovozovat ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu - aniž se mohl věcí zabývat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2003
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu