ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.664.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 664/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, proti žalovanému J. Š., zastoupenému advokátem, o 210.172,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 62/2000 a 18 C 160/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2002 č.j. 18 Co 150/2002-84, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 601.136,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 21.3.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že v období od 25.9.1994 do 30.5.1998 byl žalovaný jako voják z povolání vyslán žalobkyní k plnění služebních povinností do zahraničního pracoviště v M. v B., přičemž v souvislosti s následováním manželky do místa jeho výkonu služby byla žalovanému v souladu s ustanovením §3 odst. 2 a 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. vyplácena náhrada zvýšených životních nákladů. Dne 9.6.1998 bylo kontrolou Hlavního úřadu vnitřní správy Ministerstva obrany ČR zjištěno, že „v důsledku nesprávné aplikace“ ustanovení §3 odst. 3 zmíněného nařízení vlády došlo k „neoprávněnému zvýšení vyplácené částky náhrady zvýšených životních nákladů v cizí měně“, čímž žalovanému za období od 1.1.1995 do 30.5.1998 vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 601.136,- Kč, které je povinen žalobkyni vydat.
Obvodní soud pro Prahu 6 (poté, co žalobkyně vzala zpět žalobu do částky 390.964,- Kč s příslušenstvím) rozsudkem ze dne 5.10.2000 č.j. 18 C 62/2000-17 řízení „v části na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 390.964,- Kč s příslušenstvím“ zastavil, žalobu o zaplacení 210.172,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 21.3.2000 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 19.575,- Kč k rukám „právního zástupce žalovaného“ JUDr. Z. R.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.1.2001 č.j. 19 Co 546/2000-33 rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení“ potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 11.750,- Kč k rukám JUDr. Z. R. a že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání. Odvolací soud dovodil, že za situace, kdy v době vzniku žalovaného nároku „neexistovala právní norma, která by upravovala povinnost vydat bezdůvodné obohacení přijaté vojákem z povolání“, je nutno „podle právní teorie postupovat dle analogie legis a užít normu upravující právní vztahy nejbližší“. Protože nejbližšími právními vztahy ke služebním vztahům vznikajícím ze služebního poměru vojáka z povolání jsou podle názoru odvolacího soudu vztahy pracovněprávní, je třeba aplikovat ustanovení §243 odst. 3 zák. práce, „nikoliv přímo, čemuž brání ust. §4 zák. práce, ale nepřímo cestou analogie“. Ve smyslu zmíněného ustanovení §243 odst. 3 zák. práce by však žalovaný mohl být k vrácení neprávem vyplacených částek zavázán jen, kdyby věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, což ovšem „žalobkyně ani neučinila předmětem svých skutkových tvrzení“. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že uplatněný nárok není důvodný.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 13.9.2001 č.j. 21 Cdo 1264/2001-51 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že žádné ustanovení zákoníku práce ani žádné ustanovení zvláštních předpisů neumožňuje posouzení bezdůvodného obohacení ve služebním poměru vojáka z povolání na základě ustanovení §243 zák. práce a že kogentní povaha ustanovení §4 zák. práce proto tím spíše vylučuje aplikaci ustanovení §243 zák. práce „nepřímo cestou analogie“. Jestliže v době vzniku nároku žalobkyně žádná zvláštní norma neupravovala institut bezdůvodného obohacení příslušníků ozbrojených sil, bylo třeba podle názoru dovolacího soudu uplatněný nárok posuzovat při neexistenci úpravy zvláštní z hlediska obecné úpravy odpovědnosti za bezdůvodné obohacení podle ustanovení §451 až 459 obč. zák. a s přihlédnutím k hlediskům stanoveným v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. pro výkon subjektivních práv, v rámci nichž příslušelo podle okolností případu posoudit především povahu plnění i povahu vztahu, na jehož základě se žalovanému plnění dostalo, účelové určení nároku, okolnost, zda voják nesprávným údajem nepřispěl k vadnému výpočtu poskytnutého plnění, zda plnění přijal v dobré víře apod.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté rozsudkem ze dne 3.1.2002 č.j. 18 C 160/2001-65 žalobu o zaplacení 210.172,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 21.3.2000 zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 65.985,- Kč „k rukám JUDr. Z. R.“. Po doplnění dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že přeplatkem na vyplacené náhradě zvýšených životních nákladů žalovanému sice vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, čímž „naplnil ust. §451 obč. zákoníku a vznikla by mu povinnost žalovanou částku žalobkyni vrátit“, avšak v daném případě, kdy žalovaný vznik přeplatku nijak nezavinil a žalovanou částku „přijal v dobré víře v oprávněnost a správnost stanovení její výše“, je požadavek žalobkyně na vrácení této neprávem vyplacené částky „z hlediska ustanovení §3 obč. zákoníku v rozporu s dobrými mravy“ a nelze mu přiznat ochranu „vyplývající jinak z ust. §451 obč. zák.“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.6.2002 č.j. 18 Co 150/2002-84 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 34.810,- Kč k rukám JUDr. Z. R., advokáta. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že nesprávným výpočtem náhrady zvýšených životních nákladů, které žalovanému po dobu jeho služebního pobytu v zahraničí náležely podle ustanovení §3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., se žalovanému dostalo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu (§451 odst.1,2 obč. zák.), „které občanský zákoník sankcionuje povinností je vydat“. Jelikož však v průběhu řízení „bylo bezpečně prokázáno“, že žalovaný se na vadném výpočtu náhrady životních nákladů provedeném „odbornými specialisty žalobkyně“ nikterak nepodílel a že toto plnění (použité „mimo jiné též k reprezentaci příslušníka armádního sboru České republiky v zahraničí“) nepochybně přijal v dobré víře, že mu po právu náleží, nelze podle názoru odvolacího soudu „v zájmu principu ekvity“ po žalovaném požadovat, aby přeplacenou náhradu vrátil; na stejných principech je ostatně založena též odpovědnost za bezdůvodné obohacení podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, „zatímco v době vzniku (žalovaného) nároku taková speciální úprava neexistovala a přísnější úprava obecná zakládá bezpochyby nerovnost v právech pracovníků v pracovním poměru a právech vojáků z povolání“. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení „je třeba odepřít z důvodů uvedených v §3 odstavec 1 obč. zák.“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že závěr odvolacího soudu o tom, že výkon práva žalobkyně spočívající v požadavku vrácení bezdůvodného obohacení ze strany žalovaného je rozporu s dobrými mravy, není správný, a protože „způsob aplikace ustanovení §3/1 z.č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v případech daného typu nebyl dosud soudy jednoznačně a konstantně judikován“, považuje žalobkyně napadené rozhodnutí za zásadně právně významné. Dovozovala, že nelze - tak jak to činí soudy - spojovat dobrou víru příjemce bezdůvodného obohacení s rozporem s dobrými mravy bez toho, že by bylo přihlédnuto k ostatním okolnostem jednání účastníků v příslušné době a k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný, neboť - jak vyplývá z judikatury - ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. „nemůže vyloučit účinky, jaké má podle kogentní právní normy pro vznik, změnu nebo zánik právních vztahů zákonem předvídaná právní skutečnost“. Argumentace soudů ohledně dobré víry není namístě ani proto, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení §451 obč. zák., které má „jasně kogentní charakter“, vzniká bez zřetele na zavinění, přičemž - jak dovolatelka zdůraznila - okolnost, zda byl příjemce bezdůvodného obohacení v dobré víře, „je relevantním faktorem“ pouze tehdy, jde-li o vydání užitků získaných z bezdůvodného obohacení (§458 odst. 2 obč. zák.); absenci institutů zavinění a dobré víry v právní úpravě podmínek vydání bezdůvodného obohacení podle jejího názoru „nelze nahradit aplikací ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku (institut dobrých mravů)“. Při rozhodování dané věci přitom nelze přehlédnout ani společenskou funkci právní úpravy bezdůvodného obohacení zaměřenou „na morální zásadu spravedlnosti“, aby se nikdo neobohatil na úrok druhého, a sledující především cíle reparační (tj. nápravu ekonomicky i právně neodůvodněných majetkových přesunů), a tím významně přispívající ochraně vlastnického práva a ostatních majetkových práv osob. Kromě toho dovolatelka namítala, že, i kdyby se snad absence institutu dobré víry při bezdůvodném obohacení u vojáků z povolání před účinností zákona č. 221/1999 Sb. ve srovnání se zákoníkem práce, který se vztahuje na občanské zaměstnance, jevila vůči vojákům jako nespravedlivá (v úplném kontextu všech práv a povinností vojáků z povolání a občanským zaměstnanců však „lze hovořit o rovnosti obou skupin v ústavním smyslu“), je třeba považovat „za nepřípustný postup, při kterém by měl soud modifikovat právní úpravu, která již není účinná“, neboť by tím „zpochybnil práva a povinnosti desítek tisíců osob na ní v tehdejší době založených a vyvolal tak jejich právní nejistotu“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, popřípadě, bude-li věc přezkoumávána po věcné stránce, aby bylo dovolání vzhledem k neopodstatněnosti námitek žalobkyně zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalovaný byl v období od 25.9.1994 do 30.5.1998 přidělen k výkonu služby do M. v B. Vzhledem k tomu, že jej následovala do místa výkonu služby v zahraničí jeho manželka, poskytovala žalobkyně žalovanému k náhradě zvýšených životních nákladů zvýšení o 20 % z nesprávně stanoveného vyššího základu. Protože základ pro uvedené zvýšení mohl být stanoven pouze v rozmezí 30% až 64% z platu stanoveného žalovanému (srov. §3 odst. 2 a 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb.), vznikl na straně žalovaného za období od 1.1.1995 do 30.5.1998 přeplatek ve výši 601.136,- Kč.
V posuzovaném případě za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. kromě jiného z hlediska výkladu otázky, kdy se výkon práva ocitá v rozporu s dobrými mravy (tj. zda výkon subjektivního práva žalobkyní spočívající v požadavku vrácení bezdůvodného obohacení ze strany žalovaného je v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.). Výklad této otázky se v judikatuře soudů již minulosti ustálil. Východiskem úvah se stala okolnost, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.5.1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, roč. 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.
V posuzované věci soudy obou stupňů - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházely. Odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, že při posuzování, zda výkon subjektivního práva žalobkyní spočívající v požadavku vrácení bezdůvodného obohacení ze strany žalovaného je v daném případě v rozporu s dobrými mravy, akcentoval především okolnost, zda žalovaný svým jednáním vzniku přeplatku nepřispěl, zda plnění přijal v dobré víře, že mu právem náleží, nebo zda věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. Dovodil-li tedy odvolací soud, že za situace, kdy žalovaný vyslaný žalobkyní do zahraničí přijal peněžité plnění (náhradu zvýšených životních nákladů na manželku) ve výši stanovené „odbornými specialisty žalobkyně“ a spotřeboval je za zákonem předjímaným účelem, nelze po žalovaném spravedlivě požadovat vrácení přeplatku na tomto plnění způsobeného nesprávným postupem žalobkyně při jeho výpočtu, na kterém se žalovaný „nikterak nepodílel“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska právní otázky uplatněné dovolatelkou po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalobkyně tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 7.500,- Kč (srov. §3 odst.1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), tedy celkem 7.575,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2003
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu