ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.742.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 742/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně H. M., zastoupené JUDr. J. P., proti žalované O. K. zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 171/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. října 2002, č.j. 13 Co 641/2002-201, takto:
Dovolání žalované se zamítá.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 21. 6. 2000, žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává „výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) Zákoníku práce“. Soustavné méně závažné porušování pracovní kázně spatřovala v tom, že žalobkyni písemně upozornila na opakující se nedostatky v dopisech ze dne 13. 3. 2000, 10. 4. 2000 a 21. 6. 2000, přesto „je evidentní, že napomenutí a výtky se míjí účinkem“.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná, a aby bylo žalované uloženo zaplatit jí náhradu mzdy za dobu od 1. 9. 2000 do dne předcházejícího dni opětovného nástupu do zaměstnání ve výši 6.299,- Kč měsíčně s úroky ve výši a za dobu, které vyčíslila. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se nedopouštěla porušování pracovní kázně a že navíc ve výpovědi z pracovního poměru není žádný konkrétní důvod, žádné konkrétní porušení pracovní kázně, kterého se měla dopustit, uvedeno.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 31. 10. 2001, č.j. 6 C 171/2000-122, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Považoval za prokázané, že žalobkyně porušila pracovní kázeň v době od 24. 2. 2000 do 25. 2. 2000, neboť označila batoh cenou 550,- Kč namísto cenou 500,- Kč, koncem února 2000 označila cestovní tašku cenou 380,- Kč namísto 500,- Kč a 9. 3. 2000 až 10. 3. 2000 nesprávně uložila do skladu kabelku. V souvislosti s tímto porušováním pracovní kázně byla upozorněna písemně na možnost výpovědi dopisem ze dne 10. 4. 2000. I přes toto upozornění koncem května 2000 nesprávně vystavila zboží (jednak bez cenovek, jednak zboží s kódem), tedy opět porušila pracovní kázeň. Za splněnou považoval podmínku dostatečného skutkového vymezení výpovědního důvodu (§44 odst. 2 zák. práce), neboť žalovaná tím, že odkázala ve výpovědi na dopisy doručené žalobkyni, nezaměnitelným způsobem vymezila výpovědní důvod, který byl oběma účastnicím v té době z obsahu dopisů dobře znám. Výpověď tak splňuje všechny zákonem vyžadované náležitosti. Protože výpověď nebyla shledána neplatnou, nepřiznal soud žalobkyni ani náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 2. 2002, č.j. 13 Co 93/2002-142, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že z dopisu ze dne 21. 6. 2000 dovodil, že se žalobkyně dopustila dalšího porušení pracovní kázně v květnu 2000, ačkoliv v uvedeném dopise je žalobkyni vytýkáno porušení pracovní kázně, kterého se dopustila ještě před tím, než nastoupila pracovní neschopnost (ta trvala od 20.března 2000 do 31. května 2000). Pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze zaměstnanci dát výpověď jen tehdy, jestliže mu byla dána možnost nápravy jeho závadného chování, a pouze v případě, že poté, co byl na možnost výpovědi upozorněn, znovu porušil pracovní kázeň. Vyslovil dále pochybnost o tom, zda z hlediska hodnocení „intenzity závadnosti jednání“ lze vůbec jednání popsané ve vytýkacím dopise z 21. 6. 2000 (vadné uložení kabelky v příručním skladě) za porušení pracovní kázně považovat. Rozsudek soudu prvního stupně zrušil proto, aby účastnice, vzhledem k jeho skutkovým a právním závěrům, měly možnost reagovat skutkovými tvrzeními či důkazními návrhy a nebyla porušena zásada dvouinstančnosti.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 13. 6. 2002, č.j. 6 C 171/2000-184, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Znovu považoval za prokázáno, že žalobkyně porušila pracovní kázeň ve dnech 24. 2. až 25. 2. 2000 tím, že označila batoh cenou 550.- Kč, ač jej měla označit cenou 500,- Kč, a že cestovní tašku kterou měla označit cenou 500,-Kč, označila cenou 380,- Kč. Dále ve dnech 9. 3. až 10. 3. 2000 nesprávně uložila kabelku ve skladu. Přestože dopisem ze dne 10. 4. 2000 byla upozorněna na nedostatky v práci, v květnu 2000 nesprávně vystavila zboží, tedy opět porušila pracovní kázeň. Jsou proto splněny všechny předpoklady pro výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 10. 2002, č.j. 13 Co 641/2002-201, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď ze dne 21. 6. 2000 daná žalovanou žalobkyni je neplatná; ve výroku, jímž se žalobkyně domáhá zaplacení náhrady mzdy, rozsudek soudu prvního stupně, včetně výroku o nákladech řízení, zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Znovu vytknul soudu prvního stupně, že z provedených důkazů učinil nesprávné skutkové závěry. Z dopisu ze dne 10. 4. 2000 totiž jednoznačně vyplývá, že žalovaná vytýká žalobkyni porušení pracovní kázně, jehož se dopustila před nástupem do pracovní neschopnosti. Dalším dopisem ze dne 21. 6. 2000 žalovaná opět vytýká žalobkyni nedostatky v plnění pracovních úkolů, které sice nově zjistila v květnu 2000, avšak těchto nedostatků se žalobkyně měla dopustit již v březnu 2000; všech těchto jednání se měla dopustit ještě před tím, než obdržela vytýkací dopis ze dne 10. 4. 2000, a před tím, než nastoupila do pracovní neschopnosti. Závěr soudu prvního stupně, že se žalobkyně opakovaně měla závadného jednání dopustit v květnu 2000, je tak nesprávný a z provedených důkazů nevyplývá. Nebyla tak splněna podmínka opakovaného porušení pracovní kázně poté, kdy na závadnost jednání s možností dání výpovědi z pracovního poměru je zaměstnanec upozorněn.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu – proti jeho měnícímu výroku – žalovaná namítá, že odvolací soud nezhodnotil objektivně postavení žalované jako zaměstnavatele, nepřihlédl ke skutečnosti, že jednání žalobkyně výrazně poškozovalo obchodní pověst žalované na veřejnosti a tedy její podnikatelskou činnost a nevzal vůbec v úvahu méně závažná porušování pracovní kázně žalobkyní, která vedla k jejímu ústnímu napomínání. Odvolací soud celé skutkové jednání žalobkyně nehodnotil dostatečně objektivně a vcelku, když vůbec nevzal v úvahu oprávněné zájmy žalované, která po takovém postupu odvolacího soudu dospěla k závěru, že musí takovéto jednání trpět. Při hodnocení zcela opominul posoudit dobu a situaci, za níž docházelo k méně závažným porušováním pracovní kázně, a nezhodnotil osobu a funkci žalobkyně. V dopise ze dne 21. 6. 2000 jsou žalobkyni vytýkány nově zjištěné nedostatky způsobené porušením pracovní kázně v březnu 2000 před nástupem pracovní neschopnosti žalobkyně. Tyto nedostatky byly zjištěny koncem května 2000, ale z důvodu pracovní neschopnosti žalobkyně jí byly vytknuty dopisem ze dne 21. 6. 2000. Žalovaná je přesvědčená, že je naplněn rys opakovatelnosti, kdy žalobkyně se dopouštěla porušení pracovní kázně více jak 3x, byla na to vždy upozorněna a přesto se dopustila vždy dalšího porušení pracovní kázně. Nesouhlasí proto se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyni nebyla dána možnost nápravy jejího chování. Podle jejího názoru se žalobkyně dopustila každého porušení pracovní kázně, ale i dalších, které byly zjištěny při samotném řízení, zcela úmyslně, i když u některých nemůže vyloučit nedbalost. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud odvolání žalované zamítl, neboť v projednávané věci nebyla splněna podmínka pro dání výpovědi z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, a to, že ji lze dát až tehdy, kdy byl zaměstnanec upozorněn na možnost výpovědi z tohoto důvodu, a následně se dopustil dalšího porušení pracovní kázně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na to, že žalovaná se žalobcem rozvázala pracovní poměr dopisem doručeným dnem 21. 2. 2000 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 6. 2000, tj. do dne, kdy nabyly účinnosti zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), a zákon č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §46 odst.1 písm. f) zák. práce může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z jeho ustanovení §46 odst. 1 písm. f) a §53 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní kázně a méně závažným porušením pracovní kázně. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní kázně než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní kázně, které nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní kázně, je proto vždy méně závažným porušením pracovní kázně.
Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst. 1 písm. b), §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce]. Závažné porušení pracovní kázně je důvodem výpovědi z pracovního poměru [§46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce]. Méně závažná porušení pracovní kázně jsou podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování pracovních povinností a byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
O soustavné méně závažné porušování pracovní kázně se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též oběma účastnicemi zmiňovaný rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.1992, sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994). O soustavné porušování pracovní kázně z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní kázně na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní kázně.
Zákoník práce nestanoví, při kterém méně závažném porušení pracovní kázně je třeba zaměstnance písemně upozornit na možnost výpovědi. Je tedy třeba dovodit, že zaměstnavatel musí písemně upozornit na možnost výpovědi nejpozději při méně závažném porušení pracovní kázně, které předcházelo méně závažnému porušení, po kterém následovala výpověď.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci žalovaná upozornila žalobkyni na to, že v případě dalšího porušení pracovní kázně s ní může být ukončen pracovní poměr v dopisech ze dne 13. 3. 2000, 10. 4. 2000 a 21. 6. 2000, je pro posouzení otázky, zda byly splněny podmínky pro dání výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) věty za středníkem zák. práce podstatné, zda žalobkyně porušila pracovní kázeň také po 13. 3. 2000.
Závěr o tom, zda žalobkyně porušila pracovní kázeň také po 13. 3. 2000 představuje skutkové zjištění soudů. Správnost tohoto závěru lze v dovolací řízení zpochybnit dovolacím původem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr o tom, že se žalobkyně nedopustila porušení pracovní kázně poté, kdy na závadnost jednání s možností dání výpovědi z pracovního poměru byla upozorněna, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – z výsledků dokazování, zejména z obsahů dopisů ze dne 13. 3. 2000, 10. 4. 2000 a 21. 6. 2000 a z výpovědí účastnic. Podle obsahu spisu (provedených důkazů přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) nelze důvodně dovozovat, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, že by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, byl logický rozpor, popřípadě, že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až 135 o.s.ř. Nelze přehlédnout, že sama žalovaná při jednání před soudem prvního stupně dne 12. 4. 2001 uvedla, že v dopise z června 2000 vytýkala žalobkyni nedostatky, které se týkaly doby před březnem 2000. Při jednání dne 5. 6. 2001 před soudem prvního stupně uvedla, že po prvním vytýkacím dopise (ze dne 13. 3. 2000) začala žalobkyně „marodit“, takže se nemohla dopustit dalšího porušení pracovní kázně, protože nebyla v práci. Uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu (že se žalobkyně nedopustila porušení pracovní kázně poté, kdy na závadnost jednání s možností dání výpovědi z pracovního poměru byla upozorněna) má tedy oporu v provedeném dokazování.
Jestliže je správný skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně se po 13. 3. 2000 (kdy byla poprvé upozorněna na možnost výpovědi z pracovního poměru ) nedopustila takového porušení pracovní kázně, které by bylo důvodem pro výpověď z pracovního poměru ze dne 21. 6. 2000, nemusel se již dovolací soud zabývat námitkami dovolatelky směřujícími proti správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu ohledně jednotlivých porušení pracovní kázně žalobkyní, případně ohledně stupně intenzity porušení pracovní kázně těmito jednotlivými jednáními; ani případné zjištění pochybení odvolacího soudu v tomto směru by nemohlo nic změnit na závěru, že výpověď z pracovního poměru je neplatná.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, případně soudu odvolacího [§243c odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř.)].
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2003
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu