ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.841.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 841/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Č. d., státní organizace, proti žalovaným 1) D. D., 2) J. J. a 3) L. P., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 597/97, o dovolání první žalované a žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2001, č. j. 12 Co 528/99 – 97, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu zaplatili první žalovaná 29.732,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 24. 2. 1997 do zaplacení, druhý žalovaný 3.648,- Kč s 26% úrokem z prodlení ode dne 16. 3. 1998 do zaplacení a třetí žalovaný 5.870,- Kč s 26% úrokem z prodlení ode dne 8. 3. 1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že všichni žalovaní pracovali na stejném pracovišti, kde došlo ke ztrátě spěšniny č. 3945. Na základě reklamace této spěšniny musel žalovaný zaplatit odesílateli 29.732,- Kč. Žalovaní měli uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti, z toho druhý a třetí žalovaný dohodu o společné hmotné odpovědnosti. Proto jsou povinni zaplatit žalované částky.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 13. 4. 1999, č.j. 7 C 597/97-75, uložil první žalované zaplatit žalobci 20.214,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 24. 2. 1997 do zaplacení, třetímu žalovanému zaplatit žalobci 4.601,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 8. 3. 1998 do zaplacení, žalobu, aby druhý žalovaný zaplatil žalobci 3.648,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 16. 3. 1998 do zaplacení a aby třetí žalobce zaplatil dalších 1.269,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 8. 3. 1998 do zaplacení, zamítl, řízení o zaplacení dalších 9.518,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 21. 2. 1997 do zaplacení a zaplacení 21% úroku z prodlení z částky 20.214,- Kč za dobu od 21. 2. 1997 do 23. 2. 1997 proti první žalované zastavil a rozhodl, že první žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 429,- Kč a třetí žalovaný 280,- Kč, že ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen doplatit na soudním poplatku 1000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku „na účet OS Třebíč“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že spěšnina č. 3945 byla převzata k přepravě, přičemž ze stanice Třebíč nebyla odeslána. Protože žalovaní měli uzavřeny dohody o hmotné odpovědnosti a první a třetí žalovaní se z odpovědnosti nevyvinili, odpovídají za škodu, jež vznikla tím, že žalobce musel odesílateli v rámci reklamačního řízení za ztracenou zásilku zaplatit 29.732,- Kč. Protože druhý a třetí žalovaný měli uzavřenu dohodu o společné hmotné odpovědnosti, stanovil nejprve podle ustanovení §182 zák. práce odpovídající povinnost k náhradě škody třetímu žalovanému a protože první žalovaná měla sjednánu toliko individuální dohodu o hmotné odpovědnosti a odpovídá tak za škodu bez omezení, stanovil její povinnost po odečtení podílu třetího žalovaného ve výši, jak byla požadována (po částečném zpětvzetí žaloby), žalobcem.
K odvolání první žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 10. 2001, č.j. 12 Co 528/99-97, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o povinnosti první žalované zaplatit žalobci částku 14.150,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 24. 2. 1997 do zaplacení potvrdil, ve lhůtě k plnění ohledně první žalované jej změnil tak, že částku 14.150,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 24. 2. 1997 do zaplacení je první žalovaná oprávněna splácet v měsíčních splátkách po 1.500,- Kč, splatných vždy do 10. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek, ohledně částky 6.064,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 24. 2. 1997 do zaplacení žalobu proti první žalované zamítl, ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a první žalovanou rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; proti svému rozsudku připustil dovolání. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že první a třetí žalovaní odpovídají za škodu, která žalobci vznikla ztrátou spěšniny č. 3945. Dovodil, že okolnost, že první žalovaná, ač pracovala na pracovišti s dalšími hmotně odpovědnými pracovníky, neměla uzavřenu doložku o společné hmotné odpovědnosti, nemůže sama o sobě způsobovat neplatnost „individuální“ dohody o hmotné odpovědnosti. Konstatoval, že zákoníkem práce není upraven postup v případě, že za škodu odpovídají pracovníci, kteří mají z části dohodu o společné hmotné odpovědnosti a zčásti jen dohodu o „individuální“ hmotné odpovědnosti, a dospěl k závěru, že při výpočtu podílu na vzniklé škodě je správný postup, při němž se nejdříve stanoví rozsah odpovědnosti a výše podílu na schodku společně hmotně odpovědných pracovníků způsobem předvídaným ustanovením §182 zák. práce, a za zbytek vzniklého schodku odpovídá pracovník, který měl uzavřenu „individuální“ dohodu o hmotné odpovědnosti, nikoliv dohodu o společné hmotné odpovědnosti. Na rozdíl od soudu prvního stupně, vycházeje z toho, že „tento případ je jediným excesem“ z jinak řádného plnění pracovních povinností první žalovanou, snížil její povinnost k náhradě škody v souladu s ustanovením §183 zák. práce o 30%. S ohledem na výši měsíčního příjmu první žalované stanovil jí lhůtu k plnění ve splátkách. Proti svému rozsudku připustil odvolací soud dovolání, když za otázku zásadního právního významu považoval vzájemný poměr a vztah individuální a společné hmotné odpovědnosti v případě, kdy se na náhradě škody mají podílet jak pracovníci s „individuální“, tak se společnou hmotnou odpovědností.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu první žalovaná namítá, že odvolací soud nesprávně konstatuje, že neprokázala okolnosti, na základě kterých by se své odpovědnosti zprostila, neboť z výpovědi třetího žalovaného „evidentně vyplynulo“, že předmětnou spěšninu nakládal on, a z výpovědi svědka V., že za škodu odpovídá ten, kdo podepsal seznam, což je právě třetí žalovaný. Podle jejího názoru bylo rovněž prokázáno, že škoda byla způsobena porušením povinnosti ze strany žalobce. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v tom, že je v rozporu s pravidly slušnosti a občanského soužití, jestliže na stejném pracovišti společně pracují jak zaměstnanci s hmotnou odpovědností individuální, tak s hmotnou odpovědností společnou. Nejen, že za situace, kdy se nezjistí přímý viník, jde odpovědnost na úkor těch, kteří mají uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti individuální, navíc se tak obchází povinnost vedoucích a jejich zástupců hradit ve smyslu ustanovení §182 odst. 2 zák. práce zbytek škody. V této souvislosti dospívá k názoru, že dohoda o hmotné odpovědnosti, kterou uzavřela, je ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 písm. a) a c) zák. práce neplatná. Nesouhlasí ani s tím, že oba soudy dospěly k závěru, že námitka promlčení, kterou v řízení vznesla, nebyla po právu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém dovolání za nesprávný považuje názor odvolacího soudu, podle kterého byly splněny důvody pro snížení povinnosti k náhradě škody o 30% u první žalované. Žalobce je naopak přesvědčen, že důvody zvláštního zřetele hodné na straně první žalované spočívají v dodatečném vyhotovení soupisky pro vlak 4809 a ve zfalšovaní podpisu vlakvedoucího J. V. jí samou. Je přesvědčen, že i v případě, kdyby první žalovaná měla uzavřenu dohodu o společné hmotné odpovědnosti, byla by jako vedoucí pracoviště ve směně zavázána k náhradě škody ve stejné výši, v jaké bylo plnění po ní požadováno. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno k tomu oprávněnými subjekty (účastníky řízení), dospěl k závěru, že dovolání žalobce bylo podáno opožděně a dovolání první žalované směřuje proti rozsudku, proti němuž není dovolání přípustné.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 věty druhé o.s.ř. je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl žalobci doručen (na adresu, kterou sám označil jako adresu pro doručování) dne 16. 1. 2002 (§48 odst. 1 o.s.ř.). Stejného dne bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno i první žalované a třetímu žalovanému. Druhému žalovanému byl rozsudek odvolacího soudu doručen 28.1.2002. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (prostřednictvím orgánu, který má povinnost je doručit - §57 odst. 3 o.s.ř.) dne 10. 5. 2002.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 28. 1. 2002 (§159 odst. 1 o.s.ř.) a že lhůta k podání dovolání uplynula podle ustanovení §240, §243c a §57 odst. 1 a 2 o.s.ř. dnem 28. 2. 2002. Dovolání žalobce proto bylo podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. – aniž by bylo třeba se zabývat dalšími okolnostmi – jako opožděné odmítnuto.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení [§238 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.); to neplatí u rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není, u rozsudků ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a u rozsudků ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§239 odst. 3 o.s.ř. ve vztahu k §237 odst. 2 a k §238 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě první žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající povinnost k zaplacení částky 14.150,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 24. 2. 1997 do zaplacení. Dovoláním dotčeným rozsudkem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč; k příslušenství uplatněného nároku se přitom nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 1. 1998, sp.zn. 2 Cdon 322/97, uveřejněné pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Protože zákon v takovémto případě dovolání nepřipouští ani na základě rozhodnutí soudu (srov. §239 odst. 3 o.s.ř.) a protože dovolatelka netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání první žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud České republiky proto i dovolání první žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce a první žalovaná, kteří z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemají právo a druhému a třetímu žalovaným žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. ledna 2003
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu