ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.886.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 886/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. Z. N., zastoupeného advokátem, proti žalované P. s.r.o., zastoupené advokátem, o 272.330,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 93/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2001 č.j. 19 Co 483/2001-104, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.975,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 272.330,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 2.4.1997 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1.8.1996 pracoval u žalované ve funkci ředitele společnosti až do 1.2.1997, kdy byl pracovní poměr rozvázán dohodou. V pracovní smlouvě (v její příloze č. 1) se účastníci dohodli, že žalobci náleží pohyblivá složka mzdy ve výši 1,5% z ročního obratu žalované za podmínek, že čistý zisk bude vyšší než 15% z průměrné obchodní marže žalované a uzavřené obchody budou v plné výši uhrazeny zákazníkem. Ačkoli tyto předpoklady byly splněny, žalovaná odmítá žalobci vyplatit alikvotní část odměny (pohyblivé složky mzdy), za dobu po kterou byl u žalované zaměstnán, tj. ve výši „5/12 ročního nároku“.
Obvodní soudu pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 26.4.2001 č.j. 18 C 93/99-89 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 48.200,- Kč k rukám zástupce žalované. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by obchody uzavřené v rozhodném období byly zákazníkem uhrazeny, a to - jak vyplývá z ujednání účastníků o datu výpočtu a výplaty požadovaného plnění - nejpozději do konce roku 1996. Protože nejméně jedna ze dvou podmínek pro vznik uplatněného nároku nebyla splněna, soud prvního stupně dovodil, že žalobci požadovaná pohyblivá složka mzdy nenáleží.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.11.2001 č.j. 19 Co 483/2001-104 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 17.875,- Kč k rukám JUDr. L. B. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno splnění smluvních podmínek uvedených pod písm. b) v příloze I. k pracovní smlouvě ze dne 1.8.1996 pro vznik nároku žalobce na výplatu pohyblivé složky mzdy, „když podle faktur a výpisů z bankovních účtů předložených žalovanou nebylo od 1.8.1996 do 31.12.1996 zaplaceno celkem 22 faktur splatných v roce 1996“. Žaloba proto „nemohla být úspěšná“ a odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. „ve spojení“ s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřoval v nesprávném výkladu ustanovení §120 o.s.ř., který - jak byl prezentován soudy obou stupňů - „v konečné fázi znamená v některých typech sporů téměř nemožnost prokázání nároku u soudu a způsobuje tak v podstatě denegatio iustitiae“. Podle názoru dovolatele soudy v daném případě vyřešily otázku důkazní povinnosti zaměstnance ve sporu se zaměstnavatelem v rozporu s právem (rozdílně než je řešena v judikatuře vyšších soudů), jestliže dovodily, že zaměstnanec nese ve sporu důkazní břemeno ohledně vzniku svého mzdového nároku i v případě, kdy vznik mzdového nároku vyplývá ze zákonné účetní evidence, která je podkladem pro výpočet mzdy, a zaměstnavatel ji soudu přes výzvu nedoloží. Vytkl soudům, že závěr o tom, že žalobce neprokázal, že obchody uzavřené v rozhodném období byly zákazníkem nejpozději do konce roku 1996 uhrazeny, učinily bez podstatné části dokumentů (výpisů z banky za prosinec 1996, výpisů z pokladny za celý rok 1996 a inventurní sestavy závazků a pohledávek žalované), ačkoli je žalobce řádně označil a navrhl jejich provedení (včetně návrhu na jejich ověření znaleckým posudkem), když se „bez dalšího“ spokojily s tvrzením žalované, že výše uvedené doklady neexistují. Žalobce má za to, že za situace, kdy je v postavení subjektu, který nemá na základě svého postavení k dispozici důkazy, které řádně označil, a má je mít žalovaná, musí žalovaná prokázat, že je předložit nemůže, a zároveň je soud povinen provést všechny dostupné důkazy, které mohou nárok žalobce prokázat. Kromě toho dovolatel zpochybnil závěr soudů, že podmínka úplné úhrady uzavřených obchodů musí být - aby nárok na pohyblivou složku mzdy vznikl - splněna do konce roku 1996, neboť podle jeho názoru nelze směšovat vznik nároku se vznikem práva, aby mu byla určitá částka v určité době vyplacena. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť se nejedná o rozhodnutí zásadního právního významu („nevychyluje se z ustálené judikatury“) a žádnou z námitek žalobce nelze považovat za opodstatněnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákonů č. 36/1967 Sb., č. 158/1969 Sb., č. 49/1973 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 133/1982 Sb., č. 180/1990 Sb., č. 328/1991 Sb., č. 519/1991 Sb., č. 263/1992 Sb., č. 24/1993 Sb., č. 171/1993 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 152/1994 Sb., č. 216/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 160/1995 Sb., č. 238/1995 Sb. a č. 247/1995 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 31/1996 Sb., zákona č. 142/1996 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 269/1996 Sb., zákonů č. 202/1997 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 15/1998 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 326/1999 Sb. a č. 360/1999 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 2/2000 Sb., zákonů č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 46/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 130/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 204/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb. a č. 370/2000 Sb., tedy podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (dále též jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po 1.1.2001 a po řízení provedeném podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - založil své rozhodnutí o neopodstatněnosti uplatněného nároku na závěru, že „od 1.8.1996 do 31.12.1996 nebylo zaplaceno celkem 22 faktur splatných v roce 1996“ (tj. že nebyl splněn jeden ze sjednaných předpokladů pro vyplacení pohyblivé složky mzdy žalobci); uvedený závěr byl pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Spatřuje-li proto žalobce zásadní právní význam ve způsobu, jakým odvolací soud řešil „otázku důkazní povinnosti zaměstnance ve sporu se zaměstnavatelem“, tj. otázku výkladu ustanovení §120 o.s.ř, dovolává se přípustnosti dovolání z důvodu, který nemá bezprostřední vztah k napadenému rozhodnutí. Dovolací soud proto nemohl dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam.
K dovolání žalobce je třeba rovněž uvést, že - i když v dovolání uvedl, že uplatňuje též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Žalobce tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. namítá-li, že řízení před soudy obou stupňů zůstalo neúplné. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem výši 8.900,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), tj. celkem 8.975,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2003
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu