ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.939.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 939/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně J. K. proti žalovanému K. C., s.r.o., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 151/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. července 2001 č.j. 51 Co 222/2001-68, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 6.5.1999 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně v dubnu 1999 \"sjednala zakázku, kterou nebylo možno realizovat vozovým parkem zaměstnavatele\", a poté se pokusila \"bez dohody se zaměstnavatelem zprostředkovat uvedenou zakázku konkurenčním firmám přímo z pracoviště a na náklady zaměstnavatele\", že nesplnila svůj úkol do dne 3.5.1999 předložit návrh na organizační řešení, jak odstranit ztrátovost žalovaného, a že její \"přístup k práci a způsob chování\" k žalovanému i ostatním zaměstnancům narušuje vztahy na pracovišti a poškozuje dobré jméno žalovaného. \"Hrubý a neadekvátní\" způsob jednání žalobkyně vyvrcholil dne 4.5.1999, kdy na pracovní poradě \"pomluvila\" tehdejšího společníka a jednatele žalovaného K. P., že s ní a s ostatními zaměstnankyněmi udržuje \"sexuální poměr\", jeho pokyny označila za nesmyslné a společnici žalovaného A. P. slovně napadla a vyhrožovala jí fyzickým napadením.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že důvody okamžitého zrušení pracovního poměru uváděné žalovaným v dopise ze dne 6.5.1999 jsou \"vykonstruovány\" a nezakládají se na pravdě; zdůraznila, že \"svoji funkci\" vedoucí dopravy vykonávala vždy řádně a pečlivě.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14.12.2000 č.j. 42 C 151/99-48 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 10.675,- Kč k rukám advokátky. Po provedeném dokazování dovodil, že \"jediný důvod uvedený v okamžitém zrušení pracovního poměru, který je dostatečně určitý ve smyslu §55 zák práce, byl v řízení prokázán a byla zároveň dodržena měsíční lhůta ve smyslu §53 odst. 2 zák. práce\", je \"slovní napadení\" tehdejšího společníka a jednatele žalovaného K. P., jehož se žalobkyně dopustila na pracovní poradě dne 4.5.1999. Dospěl k závěru, že žalobkyně tímto svým jednáním \"nepochybně\" porušila pracovní kázeň, protože však nedosahuje intenzity požadované ustanovením §53 odst. 1 písm b) zák. práce, nejedná se o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.7.2001 č.j. 51 Co 222/2001-68 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 14.750,- Kč \"na účet\" advokátky. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že jednání, jehož se žalobkyně dopustila dne 4.5.1999 na pracovní poradě, \"je nutné hodnotit\" jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Vzhledem ke skutečnosti, že své prohlášení o intimních stycích mezi K. P. a zaměstnankyněmi žalovaného žalobkyně pronesla v přítomnosti ostatních zaměstnanců i obchodních partnerů žalovaného, mohlo by její \"další setrvání v pracovním poměru\" vést ke snížení \"autority statutárního orgánu\" žalovaného a poškození jeho obchodních aktivit. Po žalovaném proto nelze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobkyně k němu nadále pokračoval.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Připouští, že na pracovní poradě dne 4.5.1999 došlo mezi ní a K. P. ke \"vzájemné slovní přestřelce\", nesouhlasí však se závěrem odvolacího soudu, že její jednání je třeba kvalifikovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Poukazuje na skutečnost, že žalovaný vůči ní používal \"nátlakové metody\" a záměrně ji stavěl \"do situace, která ji musela stresovat\", a má za to, že jeho chování \"nemělo nic společného se zásadami slušného chování, kterého se sám žalovaný dovolává\". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 4.7.2001), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle \"dosavadních právních předpisů\" (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 14.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle \"dosavadních právních předpisů\", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen \"o.s.ř.\").
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou účastníkům (zástupcům účastníků) řízení dne 4.9.2001 a že dovolání žalobkyně bylo dne 29.10.2001 podáno u soudu prvního stupně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 4.9.2001. Lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst.1 a 2 o.s.ř. dnem 4.10.2001. Protože dovolání bylo u soudu prvního stupně podáno až dne 29.10.2001, je opožděné. Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§240 odst.2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. ledna 2003
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu