ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.963.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 963/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeněka Novotného v právní věci žalobce Ing. L. K., zastoupeného advokátem, proti žalované S. A., s.r.o., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.zn. 9 C 106/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2001, č.j. 23 Co 543/2001-176, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané mu žalovanou dopisem ze dne 2. 3. 2000 je neplatné, a aby bylo žalované uloženo zaplatit mu 1,215.000,- Kč. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že důvody okamžitého zrušení pracovního poměru nejsou pravdivé a neodpovídají skutečnosti. Žalované proto sdělil, že s okamžitým zrušením pracovního poměru nesouhlasí a že trvá na svém dalším zaměstnávání. Protože mu žalovaná neumožnila, aby v práci pokračoval, požaduje po ní náhradu mzdy.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 11. 5. 2001, č.j. 9 C 106/2000-151, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobci dopisem ze dne 2. 3. 2000 je neplatné, žalobu na zaplacení 1,215.000,- Kč zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů měl za prokázané, že pracovní smlouva, kterou dne 30. 12. 1996 uzavřel žalobce, jakožto jednatel žalované, sám se sebou a jmenoval se do funkce ředitele společnosti, je platná, neboť neodporuje ustanovením obchodního zákoníku ani zákoníku práce. Vycházeje dále z toho, že Dr. S., jakožto jednatel žalované, byl oprávněn vyhotovit okamžité zrušení pracovního poměru s žalobcem ještě před tím, než byl jako jednatel zapsán do obchodního rejstříku, dovodil, že z obsahu ujednání mezi účastníky ze dne 27. 10. 1999 je nesporné, že zaměstnanecký poměr žalobce u žalované skončil dnem 28. 2. 2000. Proto následné okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 2. 3. 2000 „postrádá svůj smysl“, nemá žádný právní význam a žalovaná v době dání okamžitého zrušení pracovního poměru již v žádném pracovním vztahu se žalobcem nebyla. Protože pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou skončil dříve, než mu bylo dáno okamžité zrušení pracovního poměru, nelze žalobci ani při prohlášení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru přiznat nároky podle ustanovení §61 zák. práce.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 12. 2001, č.j. 23 Co 543/2001-176, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že jednatelem „společnosti s.r.o.“ může být i zaměstnanec společnosti, ale jen tehdy, jestliže s ním společnost uzavřela pracovní smlouvu na jiný druh práce, než na výkon funkce jednatele. To však podle odvolacího soudu musí platit i obráceně a jednatel tedy nemůže mít uzavřenu pracovní smlouvu, případně být jmenován do funkce, když nevykonává jiný druh práce, než vyplývající přímo z práv a povinností jednatele. Z ustanovení §135 obchodního zákoníku však podle něj nelze dovodit, že by personální a technický chod společnosti z titulu své funkce jednatel nezajišťoval, zejména, když se soud prvního stupně nezabýval otázkou, které úkony žalobce jako jednatel společnosti nemohl vykonávat. Uzavřel, že pracovní poměr žalobce u žalované, založený ať již jmenováním nebo pracovní smlouvou, vůbec nevznikl, neboť nebylo zjištěno a prokázáno, že by funkce ředitele představovala jiný druh práce, než kterou vykonává jednatel. Nevznikl-li mezi žalobcem a žalovanou pracovní poměr, nemohl být okamžitě zrušen; žalobci ani nemohlo vzniknout právo na náhrady mzdy při neplatném skončení pracovního poměru.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčen, že „služební smlouva“, jež jej určila jednatelem žalované, nemůže být pracovní smlouvou ani smlouvou mandátní. Navíc ji za žalovanou podepsaly osoby, které neměly zmocnění za žalovanou jednat. Domnívá se, že je nutno rozlišovat obchodní vedení společnosti od jednání jménem společnosti a že toliko pro jednání jménem společnosti navenek nemůže být s jednatelem uzavřena pracovní smlouva. Nic však nebrání tomu, uvádí dovolatel, aby byla pracovní smlouva uzavřena ohledně obchodního vedení společnosti, neboť tato činnost, na rozdíl od jednání jménem společnosti, směřuje dovnitř společnosti a jde při ní o rozhodování o podnikatelských záměrech. Proto pracovní smlouva, kterou uzavřel jako jednatel žalované sám se sebou, je platná a na základě ní vznikl pracovní poměr, který se žalovaná pokusila ukončit žalobou napadeným okamžitým zrušením pracovního poměru. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto, když rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Kdyby dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, mělo by být zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“ a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], a jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dovolání však přípustné není ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. je tedy závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě konkrétní v něm řešená otázka, má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je pouze takové, v němž odvolací soud řešil právní otázku, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu mezi účastníky určující (tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy, zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno), přičemž současně musí být splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný dopad na případy obdobné povahy).
Protože dovolací soud je při přezkoumávání dovoláním napadeného rozhodnutí vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), může přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. zkoumat pouze ohledně těch právních otázek, které v dovolání dovolatel označil.
Dovolatelem předestřená právní otázka správnosti závěru odvolacího soudu o tom, zda „služební smlouva“ uzavřená mezi žalobcem a žalovanou je platná či nikoli, však povahu otázky zásadního právního významu mít nemůže. Odvolací soud své rozhodnutí postavil na názoru, že pracovní poměr žalobce u žalované nevznikl, nikoli proto, že by posuzoval platnost „služební smlouvy“, ale proto, že nebylo zjištěno a prokázáno, že by funkce ředitele společnosti představovala jiný druh práce, než kterou vykonává jednatel. Vyřešení dovolatelem naznačené právní otázky tak nebylo a ani nemohlo být pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Otázkou, zda jednatel „společnosti s.r.o.“ může být v pracovním poměru ke společnosti, jejímž je jednatelem, se již dovolací soudy zabývaly. Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 1993, sp.zn. 6 Cdo 108/92, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1995 pod pořadovým č. 13, konstatoval, že činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným ale nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, pokud náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) není výkon činnosti statutárního orgánu. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 17. 11. 1998, sp.zn. 21 Cdo 11/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999 pod pořadovým č. 63, dále rozvedl, že z ustanovení §14 odst. 2 zák. práce, jež vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastupovaného, lze analogicky dovodit, že statutární orgán nemůže jménem společnosti jednat, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti.
Obě tato rozhodnutí vycházejí z toho, že činnost statutárního orgánu nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. Funkce statutárního orgánu společnosti totiž není druhem práce ve smyslu ustanovení §29 odst. 1 písm. a) zák práce a vznik i zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy a řídí se obsahem společenské smlouvy. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti (odlišné od výkonu funkce jednatele) vykonávaly fyzické osoby pro obchodní společnost na základě pracovněprávních vztahů.
K uvedeným východiskům se jak odvolací soud, tak dovolatel hlásí. Dovolatel však nesprávně vychází z toho, že citovaná rozhodnutí zohledňují jen činnost jednatele jako statutárního orgánu společnosti s ručením omezením „navenek“, a dovozuje, že jednatel může mít uzavřenu pracovní smlouvu na výkon funkce „obchodní vedení společnosti“. Přitom přehlíží, že výkon funkce jednatele, jakožto statutárního orgánu obchodní společnosti, svým obsahem představuje obé, tedy jak zastupování společnosti navenek, tak obchodní vedení společnosti. V obou případech vykonává jednatel tyto činnosti jako statutární orgán společnosti s ručením omezeným. Tomu ostatně odpovídají i ustanovení §9 odst. 1 a §27 odst. 5 zák. práce, která výslovně hovoří o tom, že statutární orgán provádí právní úkony směrem dovnitř společnosti (činí právní úkony v pracovněprávních vztazích jménem zaměstnavatele, provádí jmenování a odvolání do funkcí, jež se tímto způsobem obsazují). Samotná okolnost, provádí-li statutární orgán úkon směrem dovnitř společnosti nebo navenek, nic nemění na tom, že jedná jako statutární orgán a že tato činnost není druhem práce ve smyslu ustanovení §29 odst. 1 písm. a) zák. práce. Správně proto odvolací soud vycházel z toho, že jednatel společnosti s ručením omezeným nemůže mít uzavřenu pracovní smlouvu, případně být jmenován do funkce, jestliže nevykonává jiný druh práce, než vyplývající přímo z práv a povinností jednatele. Protože takto odvolací soud rozhodl v souladu s dosud v judikatuře dovolacích soudů zastávaným právním názorem, nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Nejde-li podle závěru dovolacího soudu o otázku zásadního právního významu, je nezbytným důsledkem tohoto závěru konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému uplatňování práva.
Žalovaná byla v dovolacím řízení zastoupena advokátem, a proto jí přísluší podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., odměna za zastupování advokátem ve výši 7.500,- Kč (srov. ustanovení §3 odst. 1 bod 6, §7 písm. c), §16 odst. 2, §17 odst. 1 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst 1 citované vyhlášky). Vedle odměny za zastupování žalované náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 7.575,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. ledna 2003
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu