ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1158.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1158/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně obce T., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) A. D., 2) Ing. V. D. a 3) A. H., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 1056/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. července 2000, č. j. 7 Co 557/2000-193, takto:
I. Dovolání se odmítá, pokud směřuje proti bodu I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. července 2000, č. j. 7 Co 557/2000-193, kterým bylo vysloveno, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci I. o určení vlastnictví k domu čp. 11 potvrzuje.
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.
III. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. J. D.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení vlastnictví k nemovitostem uvedeným níže. Tvrdila, že její právní předchůdce, Místní národní výbor v T., je získal do vlastnictví kupní smlouvou uzavřenou 20. 12. 1951 s prodávajícími, to je s žalovanou 1) a s jejím manželem, zemřelým V. D. [žalovaní 2) a 3) jsou jeho právními nástupci] , přičemž v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 242 pro tamní obec a katastrální území byli jako vlastníci nadále vedeni prodávající. Pro případ pochybností o účinnosti kupní smlouvy žalobkyně uplatňovala vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem nebo nabytí vlastnického práva k nim zpracováním věci.
Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. srpna 1999, č. j. 6 C 1056/95-126, jednak určil, „že dům čp. 11 na stavební parcele č. 26/1 zapsaný na LV č. 242 pro obec a k. ú. T. u Katastrálního úřadu v P., je ve vlastnictví navrhovatele“, jednak zamítl návrh na určení, „že navrhovatel je též vlastníkem stavební parcely č. 26/1 spolu s parcelou č. 396/20, vše zapsané na LV č. 242 pro k. ú. a obec T. u Katastrálního úřadu v P.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že o koupi předmětného domu právní předchůdce žalobkyně v letech 1950 - 1951 s prodávajícími jednal, nebylo ale možno s určitostí konstatovat, že kupní smlouva byla skutečně uzavřena. Dům čp. 11 je bývalá stodola, kterou Místní národní výbor v T. nejprve v roce 1951 přestavěl na svoji úřadovnu, kulturní místnost a žňový útulek využívaný též jako mateřská škola. V roce 1956 pak provedl zásadní rekonstrukci tohoto domu s nástavbou dalšího patra tak, že se v něm dnes nachází úřadovna obecního úřadu, zasedací síň, prostory pošty, knihovna a klubovna skautů. Uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nabyl vlastnické právo k předmětnému domu zpracováním cizí věci v dobré víře a žalobkyně se posléze stala jeho vlastnicí podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Vlastnické právo k pozemkům národní výbor nevydržel, neboť nebyl v dobré víře, že mu pozemky patří.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. července 2000, č. j. 7 Co 557/2000-193, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku v odstavci I. o určení vlastnictví k domu čp. 11 a v odstavci III. a IV. o nákladech řízení“, a změnil jej „v odstavci II. o určení vlastnictví ke stavební parcele č. 26/1 a k parcele č. 396/20“ tak, že určil, „že žalobce je vlastníkem stavební parcely č. 26/1 a parcely č. 396/20 zapsaných na LV č. 242 pro k. ú. a obec T. u Katastrálního úřadu v P.“. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a o nepřipuštění dovolání žalovaných proti svému rozsudku.
Odvolací soud po doplnění dokazování shledal, že skutková zjištění svědčí o existenci podmínek pro vydržení sporných nemovitostí ve smyslu právní úpravy plynoucí z ObčZ č. 141/1950 Sb. S odkazem na ustanovení §115, §116, §143 a §145 tohoto zákona v aplikaci na skutečnosti plynoucí z provedených důkazů konstatoval, že ač se kupní smlouva nedochovala, byla její existence prokázána. Místní národní výbor T. objekt stodoly zcela přestavěl a s dalšími nemovitostmi jej 40 let užíval, aniž by se setkal s jakýmikoliv námitkami ze strany původních vlastníků. Vlastnictví sporných nemovitostí vydržel stát a to přešlo podle zákona č. 172/1991 Sb. na žalobkyni. Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §238 odst. 1 písm. a), resp. §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění do účinnosti novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a uplatňují dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ. Namítají, že pokud odvolací soud svůj výrok založil na důkazech provedených v rámci doplnění dokazování a vycházel kromě jiného ze zápisů v Pamětní knize, šlo o nepodložené skutečnosti a informace z „druhé ruky“. Při tom nedal žalovaným možnost, aby se k doplněnému dokazování vyjádřili. To platí zejména o žalované 1), která dosud žije a byla přímou účastnicí veškerého skutkového děje z let 1950 - 1952 a dalších let. Mohla se vyjádřit k údajům v Pamětní knize, k odhadu nemovitostí z roku 1950, k tvrzenému majetkovému převodu provedenému Finanční prokuraturou v Č. B. Tvrdí, že žalovaná 1) a její manžel nepodepsali žádnou kupní smlouvu a nikdo s nimi z finanční prokuratury nejednal. Tvrzení žalobce o existenci kupní smlouvy je účelové, nepředložil žádný důkaz o jejím uzavření a podepsání. Smlouva neexistovala, a nedošlo k zápisu vlastnického práva k domu čp. 11 do pozemkové knihy. Žalovaná 1) tvrdí, že neobdržela žádné peníze, a to ani její manžel. V padesátých letech, kdy byly vůči vlastníkům nemovitostí prováděny různé nezákonné akce, bylo na ni a jejího manžela naléháno, aby nemovitosti prodali, jinak budou vyvlastněny. Žalovaní uplatnili nárok na vydání všech nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., tedy i ony sporné nemovitosti, protože se dostaly do užívání státu a socialistických zemědělských organizací a žalovaní na to byli upozorněni pozemkovým úřadem. Kdyby sporné nemovitosti byly prodány, nebyli by žalovaní uplatňovali na jejich vydání podle zákona č. 229/1991 Sb. nárok. Dále odkazují na výsledky dokazování ve věci vedené pod sp. zn. 6 C 357/92, z nichž vyplynulo, že ač o odkoupení domu čp. 11 s účastníky řízení tamní národní výbor jednal, k uzavření kupní smlouvy nedošlo. Pokud jde o právní posouzení věci odvolacím soudem, namítají, že právní předchůdce žalobkyně nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem sporných nemovitostí. Odvolací soud vycházel z toho, že existence kupní smlouvy byla prokázána, ačkoliv smlouvu nikdo nikdy neviděl, nikdo se nemohl vyjádřit k jejímu obsahu, nebylo prokázáno, že by obsahovala podstatné náležitosti, a tak nebylo možno dojít k závěru o existenci dobré víry. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně připomenula důvody nepřipuštění dovolání odvolacím soudem. K obsahu samotného dovolání pak uvádí, že odvolací soud správně dovodil nabytí vlastnictví sporných nemovitostí vydržením vlastnického práva, a nelze souhlasit s tím, že by pro takový závěr neměl k dispozici dostatek důkazů. Ty podrobně specifikuje a dodává, že je z jejich obsahu evidentní, že k prodeji předmětného domu došlo. Právní předchůdce žalobkyně se ihned po převodu vlastnictví začal chovat jako vlastník sporných nemovitostí. Odvolací soud se nedopustil chyby, pokud v rámci doplňování dokazování nevyslechl žalovanou 1). Jeho jednání se nezúčastnila, ač byla řádně obeslána, a žalobce připomíná způsob jejího výslechu a jeho výsledek v řízení vedeného pod sp. zn. 6 C 357/92. Ztotožňuje se s právními závěry odvolacího soudu a odkazuje na ně. Navrhuje, aby dovolací soud dovolaní žalovaných zamítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a v první řadě se zabýval přípustnosti dovolání. Dovolání je přípustné jen proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn.
Odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně, týkající se vlastnictví k domu. V této části opírají dovolatelé přípustnost dovolání o §239 odst. 2 OSŘ. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Protože podle §239 odst. 2 OSŘ může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d/ OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ OSŘ). Ve smyslu §242 odst. 3 OSŘ je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, uvedenými v §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Vázanost dovolacím důvodem se v řízení o dovolání, jehož přípustnost je dána §239 OSŘ projevuje tím, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat jen ty právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V dané věci o rozhodnutí zásadní nejde. Podstata dovolání je v polemice s hodnocením důkazů, provedeném odvolacím soudem. I tam, kde dovolatelé tvrdí nesprávné právní posouzení dobré víry žalobce dovolacím soudem, vycházejí s polemiky se skutkovým zjištěním o uzavření smlouvy. Proto dovolání není v této části přípustné a nezbylo než jej odmítnout (§243b odst. 4 OSŘ ve spojení s §218 odst. 1 písm. c/ OSŘ).
Ve zbývající části, týkající se určení vlastnictví k pozemkům, je dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, není však důvodné.
Vada řízení, která by zakládala dovolací důvod, upravený v §241 odst. 3 písm. b) OSŘ, spočívající v tom, že žalovaní neměli možnost vyjádřit se k důkazům provedeným v dovolacím řízení, není dána. Žalovaní byli v řízení zastoupeni a mohli se k provedeným důkazům vyjádřit prostřednictvím právního zástupce. Pokud měli zato, že je nutné provést důkaz výslechem účastníků, ve kterém by vypovídali k okolnostem za kterých se držby domu ujal předchůdce žalobkyně, měli jej navrhnout (§120 odst. 1 OSŘ). Pokud tak neučinili, nemohou nyní tvrdit, že soud, který je osobně k uvedeným skutečnostem (příp. k provedeným důkazům) nevyslechl, pochybil; soud totiž nebyl povinen takový důkaz provést z úřední povinnosti (§120 odst. 3 OSŘ). Jiné vady řízení dovolatelé netvrdili a dovolací soud ani nezjistil.
Dovolání v podstatné části polemizuje se závěrem odvolacího soudu o tom, že účastníci (jejich právní předchůdci) uzavřeli počátkem 50. let 20. století ohledně předmětných nemovitostí kupní smlouvu. Polemizují tak s hodnocením důkazů, provedeným odvolacím soudem.
Podle §132 OSŘ hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, resp. je zjevně nepřiměřené. Tak tomu v dané věci není. Již soud prvního stupně uvedl, že řada svědků vyslechnutých ve věci sp. zn. 6 C 357/92 „slyšela“ o tom, že žalobkyně dům koupila, byť přímo uzavření smlouvy tito svědci přítomni nebyli. Bylo též doloženo, že o koupi domu a pozemku účastníci (jejich předchůdci) jednali, vedli o ní korespondenci, že byl vystaven doklad na výplatu částky 10 000 Kčs na výmaz výměnku k předmětnému domu „podle kupní smlouvy ze dne 20. 12. 1951“ a k zaplacení částky celkem 40 181 Kčs žalovaným (jejich předchůdci) podle uvedené kupní smlouvy. Soud prvního stupně přisvědčil i tomu, že samotní žalovaní původně uznali přechod vlastnictví k nemovitostem na stát (č. l. 129); ostatně žalovaní se po dobu 40 let nesnažili o ochranu jejich údajného vlastnictví. I když by mohla být důvodná případná námitka, že počátkem 50. let minulého století to pro ně mohlo být obtížné, nepokusili se o to ani v pozdější době (např. koncem 60. let). Pokud soudu prvního stupně tyto důkazy nepostačovaly, pak jen proto, že – jak v rozsudku vedl – šlo o důkazy nepřímé a svědkové nebyli o této události přesně informováni. Nedospěl ovšem ke zjištění, že kupní smlouva uzavřena nebyla, ale jen ke zjištění, že na základě svědeckých výpovědí nelze její uzavření prokázat. Soud prvního stupně však pominul důkazy písemné a skutečnosti z nich vyplývající. Pokud odvolací soud – po doplnění dokazování odhadem předmětných nemovitostí z 20. 12. 1950 a Pamětní knihou obce T., přičemž i tyto důkazy nepřímo svědčily o koupi domu – dospěl k závěru, že kupní smlouva byla uzavřena, nelze tvrdit, že by hodnocení důkazů odvolacím soudem bylo nelogické nebo zjevně nesprávné.
Nelze přisvědčit ani tvrzení, že nebylo zjištěno, že smlouva měla podstatné náležitosti. O tom, jaké nemovitosti měly být předmětem smlouvy nebylo pochyb – byl proveden i důkaz odhadem nemovitosti. Nepřímými důkazy byla zjištěna i kupní cena. Jiné náležitosti, jako např. registraci státním notářstvím, platné právo v roce 1951 nevyžadovalo. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) tak není dán.
Dovolatelé konečně tvrdí, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, neboť dobrou víru žalobce, nezbytnou pro vydržení nemovitosti, odvodil od existence kupní smlouvy, která však nebyla prokázána. I zde jde ve skutečnosti o tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a lze jen odkázat na to, co bylo k této otázce uvedeno shora.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvody upravené v §241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ tedy v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v §241 odst. 3 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání v části, ve které nebylo odmítnuto, zamítnout (§243b odst. 1 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalovaných v dovolacím řízení a z toho, že úspěšné žalobkyni náklady řízení vznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Ty představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby, to je 500,- Kč za vyjádření k dovolání a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 575,- Kč, a to podle §6 odst. 1, §7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a části 12, hlavy I., bodu 10 zákona č. 30/2000 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. února 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu