ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1209.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 1209/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci žalobců: A) K. M., B) J. M., a C) K. M., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. R., 2) Z. R., 3) J. R. a 4) J. R., zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 C 156/90, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2002, č. j. 47 Co 380/2000-409, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. L. Š.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. února 2000, č. j. 11 C 156/90-316, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně K. M., a žalovaných k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu B. na listu vlastnictví č. 743 pro okres B., obec B., kat. území Č. P., a to domu č. p. 482 na stavební ploše č. 1217, stavební ploše parc. č. 1217 zastavěné objektem bydlení a pozemku parc. č. 1218. Tyto nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví žalovaných tak, že do společného jmění žalovaných 1) a 2) náleží jejich ideální 1/5 a do vlastnictví žalovaného 3) a 4) každému z nich jejich ideální 2/5. Žalovaným soud uložil, aby žalobkyni zaplatili, a to žalovaní 1) a 2) společně a nerozdílně částku 280 050,- Kč a žalovaní 3) a 4) každý z nich částku 560 100,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně a žalovaných změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví shora označených žalobců a žalovaných k předmětným nemovitostem, tyto nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví žalovaných tak, že do společného jmění žalovaných 1) a 2) v rozsahu podílu ideální 1/5 a do vlastnictví žalovaných 3) a 4) každému z nich v rozsahu podílu ideálních 2/5. Žalovaným 1) a 2) uložil, aby zaplatili společně a nerozdílně žalobkyni K. M., náhradu ve výši 220 000,- Kč a žalobcům J. M. a K. M. každému z nich ve výši 27 500,- Kč. Žalovaným 3) a 4) uložil, aby zaplatili žalobkyni K. M., každý z nich náhradu ve výši 440 000,- Kč a žalobcům J. M. a K. M. každý z nich každému z těchto žalobců 55 000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dvou důvodů, a to s ohledem na skutečnost, že žalobkyně K. M., po rozsudku soudu prvního stupně darovala darovací smlouvou z 1. 3. 2001 ideální 1/10 svého spoluvlastnického podílu ke sporným nemovitostem J. M. (právní účinky vkladu vznikly 5. 3. 2001) a ten následně ideální 1/20 svého podílu daroval darovací smlouvou z 5. 6. 2001 své dceři K. M. (účinky vkladu nastaly 6. 6. 2001), a dále proto, že v době rozhodování odvolacího soudu činila obecná cena předmětných nemovitostí podle dodatku č. 3 znaleckého posudku F. Z. částku 2 750 000,- Kč, s níž obě sporné strany vyslovily souhlas, místo částky 2 800 500,- Kč, z níž při rozhodování vycházel soud prvního stupně.
Proti rozsudku odvolací soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírali jednak o §237 odst. 1 písm. f) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) proto, že „postupem odvolacího soudu došlo k porušení zákona“, jednak o §238 odst. 1 písm. a) OSŘ. Porušení zákona žalobci spatřují v tom, že odvolací soud nepostupoval podle §5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění zákona č. 103/2000 Sb., který by odvolací soud nebyl povinen respektovat jen za předpokladu, že by žalobci neměli zájem nemovitosti nadále vlastnit a sami by navrhovali, aby tyto byly přikázány žalovaným. O takový případ nejde, neboť žalobci usilovali o přikázání nemovitostí do jejich vlastnictví. Podle jejich názoru měl odvolací soud zrušit podílové spoluvlastnictví účastníků a vypořádat je vymezením vlastnictví bytových jednotek, což je způsob vypořádání, který má přednost před přikázáním celých nemovitostí jen některému z dosavadních spoluvlastníků. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení).
Podle §237 odst. 1 písm. f) OSŘ je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž soud znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy apod.). O vadu ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) OSŘ jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, a nikoliv také při rozhodování. Jde o činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu.
Skutečnost, že odvolací soud nepostupoval podle §5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění zákona č. 103/2000 Sb., a podílové spoluvlastnictví nevypořádal vymezením bytových jednotek, není vadou řízení podle §237 odst. 1 písm. f) OSŘ, neboť se týká vlastního rozhodnutí soudu, nikoli jeho postupu rozhodnutí předcházejícímu. Tato námitka žalobců je svým obsahem dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Dovolání tak podle §237 odst. 1 písm. f) OSŘ není přípustné.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“), svazku 2, pod C 132 uvedl, že „Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000, není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v rozhodnutích publikovaných v tomtéž svazku Souboru pod C 149 a C 159 a ve svazku 1 pod C 12, v němž dále dovodil, že „uložil-li odvolací soud spoluvlastníku, jemuž byla věc po zrušení podílového spoluvlastnictví přikázána do vlastnictví, aby druhému spoluvlastníku zaplatil přiměřenou náhradu za jemu odňatý spoluvlastnický podíl v částce nižší, než stanovil soud prvního stupně, jde v tomto rozsahu o potvrzující rozsudek“ a dále že „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu.“. K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozhodnutí uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 OSŘ.“.
Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím jen pod bodem I. odst. 3) výroku, a to ohledně 50 500,- Kč, o kterou odvolací soud snížil náhradu za odňaté spoluvlastnické podíly žalobců, přičemž toto snížení bylo odvolacím soudem odůvodněno jen změnou obecné ceny nemovitostí k době rozhodování tohoto soudu. Tento měnící výrok však dovoláním napaden nebyl. Jinak je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím, neboť odvolací soud práva a povinnosti sporných stran posoudil shodně jako soud prvního stupně. K formulaci výroku jako změny musel přistoupit jen s ohledem na rozšíření okruhu účastníků na straně žalobce po rozsudku soudu prvního stupně a snížení obecné ceny předmětných nemovitostí.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku je přípustné za splnění předpokladů uvedených v §238 odst. 1 písm. b) a §239 OSŘ.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ pouze za podmínky, že byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (s výjimkou rozsudků uvedených v odst. 2 tohoto ustanovení). O takový případ v dané věc nejde. Soud prvního stupně sice rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 23. října 1997, č. j. 11 C 156/90-173, nikoli však proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 18. května 1998, č. j. 38 Co 86/98-202, zrušil. Odvolací soud ve zrušujícím usnesení závazný právní názor nevyslovil a rozsudek soudu prvního stupně zrušil jen s ohledem na změnu cenového předpisu rozhodného pro určení výše náhrady na odňatý spoluvlastnický podíl.
Dovolání není přípustné ani podle §239 OSŘ, protože odvolací soud ve výroku rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil a žalobci, resp. žalobkyně 1) návrh na připuštění dovolání nevznesla.
Nepřípustnost dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení vyplývá z §238a odst. 1 písm. a) OSŘ.
Za této procesní situace, kdy nelze dovodit přípustnost dovolání podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu, dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalobců jako nepřípustné odmítnout [§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) OSŘ], aniž se mohl věcně zabývat jejich dovolacími námitkami, jak byly v dovolání uplatněny.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalobců a z toho, že úspěšným žalovaným náklady řízení vznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady řízení vzniklé žalovaným představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 3 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. července 2003
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu