ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1346.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 1346/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) O. Š. a B) P. Ch., proti žalované H. K., zastoupené advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 C 429/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2001, č. j. 44 Co 615/2000-156, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 23. 5. 2000, č. j. 3 C 429/96-128, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu čp. 107 postaveném na pozemku parc. č. 500, k pozemkům parc. č. 500 zastavěná plocha, parc. č. 501 zahrada a parc. č. 502 zahrada, ležícím v obci K., okres B., v k. ú. K. a zapsaným v katastru nemovitostí na LV č. 222 u Katastrálního úřadu v B., nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované, které uložil, aby zaplatila na vyrovnání podílů do 31. 12. 2000 žalobci A) částku 446.000 Kč a žalobkyni B) částku 223.000 Kč, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci, kteří jsou sourozenci, nabyli spoluvlastnictví k nemovitostem dědictvím po matce v roce 1986, a to žalobce A) spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální poloviny, žalobkyně B) a žalovaná každá v rozsahu jedné čtvrtiny. V domě, který má dva byty, bydlí žalovaná od svého mládí, nyní v jednom z bytů se synem a vdanou dcerou. Žalobce A) po rozvodu svého manželství bydlí v bytě žalobkyně B). Ohledně užívání domu docházelo od počátku spoluvlastnického vztahu k neshodám, a užívání bylo proto upraveno tak, že jeden byt užívají žalobci a další žalovaná. I poté žalovaná v užívání domu žalobcům bránila a v řízení o výkon rozhodnutí jí byla z toho důvodu uložena pokuta. K dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem mezi účastníky nedošlo a dům není reálně dělitelný. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k dlouho trvajícím neshodám je třeba spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem podle §142 odst. l občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) zrušit. Spoluvlastnictví vypořádal tak, že nemovitosti přikázal žalované s odůvodněním, že tak budou účelně využity, neboť žalovaná v domě bydlí od svého mládí a v domě vyrůstají také dvě její děti, z nichž dcera je dospělá. Naproti tomu žalobce A) zatím byt v domě nepotřeboval, neboť bydlel s manželkou, a i když jej potřebuje nyní po rozvodu, nemohl by sám účelně využít celý dům. Žalobkyně B) by dům využívala jen k rekreačním důvodům. Soud prvního stupně přikázal nemovitosti žalované také proto, že uvedla, že je schopna zaplatit žalobcům přiměřenou náhradu na vyrovnání jejich podílů. Při určení výše této náhrady vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku, kterým byla stanovena obvyklá cena nemovitostí.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem z 19. 11. 2001, č. j. 44 Co 615/2000-156, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zrušení spoluvlastnictví potvrdil a dále ho změnil tak, že nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobců, a to v poměru ideální 3/4 žalobci A) a ideální 1/4 žalobkyni B), a uložil žalobci A) aby zaplatil žalované na vyrovnání podílu částku 223.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud byl zajedno se soudem prvního stupně, že jsou dány předpoklady pro zrušení spoluvlastnického práva účastníků k nemovitostem. Pokud na rozdíl od soudu prvního stupně přikázal nemovitosti žalobcům, vzal v úvahu, že mají větší spoluvlastnický podíl než žalovaná. Hledisko účelného využití nemovitosti sice svědčilo ve prospěch žalované, která v domě bydlí přinejmenším se synem, zatímco žalobce A) podle zprávy detektivní agentury H., kterou předložila žalovaná, „nemá naléhavou bytovou potřebu“ a žalobkyně B) nikdy netvrdila, že v domě hodlá bydlet. Odvolací soud dále přihlédl k solventnosti účastníků, to znamená k jejich možnosti zaplatit přiměřenou náhradu na vyrovnání podílů pro případ, že jim nemovitosti budou přikázány. K tomu uvedl, že ani jeden z účastníků řádně nedoložil, že by měl příslušnou částku v hotovosti. Žalovaná předložila odvolacímu soudu (jak vyplývá z protokolu o jednání tohoto soudu) jen dosud neakceptovanou smlouvu o stavebním spoření, akceptovanou smlouvu o stavebním spoření syna, jakož i doklad o složení hotovosti na účtě, aniž doložila, že je oprávněna s tímto účtem disponovat. Žalobce A) také nedoložil ničeho, ale ze zprávy zmíněné agentury vyplynulo, že je dobře majetkově situován a v jeho prospěch hovoří i to, že má k výplatě obstarat oproti žalované jen třetinovou částku. Odvolací soud uzavřel, že pro přikázání nemovitostí žalobcům tak svědčí více hledisek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Vytýká odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci §142 odst. l ObčZ, pokud provedl vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem tak, že je přikázal žalobcům. Nesouhlasí s tím, že ve prospěch žalobců svědčilo více hledisek, neboť podle žalované šlo jen o hledisko jediné, a to velikost jejich spoluvlastnických podílů. Naproti tomu u žalované je předpoklad účelného využití nemovitostí, jak ostatně i sám odvolací soud připustil. Žalovaná v domě bydlí s dětmi, dům opravuje a udržuje, na což se synem, který v domě podniká, vynaložili nemalé prostředky. Žalobci se v domě zdržují minimálně a pokud přijedou, tak jen proto, aby ztropili scénu. Nesprávně však odvolací soud hodnotil možnost účastníků zaplatit přiměřenou náhradu na vyrovnání podílů. Zjištění odvolacího soudu, že žalovaná neprokázala svoji solventnost, nemá oporu v provedeném dokazování. Žalovaná totiž předložila listinné důkazy – šlo o doklad o založení vkladového účtu na částku 112.000 Kč, dále doklady (které jí odvolací soud vrátil a které znovu předkládá) o tom, že syn I. S., který s ní bydlí, v domě podniká, má uzavřenou smlouvu o stavebním spoření a dále předložila doklad o svém stavebním spoření. Celkem tedy předložila doklady, z nichž vyplývalo, že je schopna vyplatit 562.000 Kč ihned. Navíc její děti jsou ochotny jí zbývající částku půjčit. Vzhledem k tomu, že žalovaná nemá jinou možnost bydlení, má eminentní zájem žalobcům náhradu zaplatit. Oporu v provedeném dokazování nemá ani zjištění, že žalobce je dobře majetkově situován, takže je schopen přiměřenou náhradu žalované zaplatit. Nic takového není uvedeno ve zprávě detektivní agentury, kterou předložila žalovaná, a ze které odvolací soud toto zjištění učinil. Přehlédnout nelze ani to, že nemovitosti byly přikázány do podílového spoluvlastnictví obou žalobců, ačkoliv žalobkyně tvrdila, že o nemovitosti vůbec zájem nemá. Žalovaná uzavírá, že je v rozporu s dobrými mravy přikázat nemovitosti tomu, kdo o ně nemá zájem, zatímco pro ni představují jedinou možnost bydlení, když z náhrady zaplacené žalobci na vyrovnání podílu si bydlení ani pořídit nemohla. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobci se vyjádřili tak, že žalovaná nebydlí v předmětném domě odjakživa, ale bydlela i jinde se svými dvěma manžely a druhy, jen se pro nesnášenlivou povahu do domu rodičů vždy vracela. Pokud o nemovitosti opravdu stála, mohla od roku 1986 do roku 1995 žalobcům jejich spoluvlastnické podíly vyplatit. V roce 1995 žalobce A) opustil společnou domácnost, kterou vedl s manželkou v bytě v B. na K. 18, a v roce 1999 se rozvedl. Už v roce 1995 se chtěl do společného domu nastěhovat, v užívání domu jemu, stejně jako žalobkyni B) však žalovaná bránila. Žalovaná vždy vyvolávala konflikty a žalobce A) proto již několik let bydlí v bytě žalobkyně B). Žalobci připomínají, že žalovaná se nestarala o matku účastníků, když těžce onemocněla, a proto si také matka nepřála, aby po ní žalovaná dědila, v závěti uvedla, aby její podíl na domě připadl žalobci A). Žalobci nesouhlasí s tím, že žalovaná v domě prováděla opravy, jak ostatně vyplývalo z popisu stavu domu ve znaleckém posudku. Považují za správné zjištění, že žalovaná nemá prostředky na vyplacení podílů, neboť je důchodkyně a nedoložila, že by peníze měla. Její syn I. S. má 37 let a není tak úspěšným podnikatelem, jak žalovaná v dovolání uvádí, když dodnes nevybudoval ani přívod vody do té části domu, kterou užívá. Žalovaná může také bydlet u svého přítele pana P. v B. Výplatu náhrady od žalobců žalovaná odmítá, stejně jako převzetí jakékoliv pošty. Žalobci navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále ne „OSŘ“).
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, že jde o dovolání přípustné ( žalovaná nesouhlasí se změnou rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, který přikázal nemovitosti do podílového spoluvlastnictví žalovaných) a že v řízení nedošlo k vadám vyjmenovaným v §237 odst. l OSŘ nebo k jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dále se dovolací soud zkoumal důvodnost uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. c) OSŘ, který je dán, jestliže skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v §133 až 135 OSŘ.
Skutkové zjištění odvolacího soudu, že žalovaná nemá finanční prostředky na zaplacení přiměřené náhrady, kterou by musela žalobcům zaplatit pro případ, že by jí nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví, má oporu v provedeném dokazování. Podle protokolu o jednání odvolacího soudu 12. 11. 2001 žalovaná předložila listiny, a to potvrzení banky o vkladu na částku 112.000 Kč, smlouvu o stavebním spoření, uzavřenou jejím synem 4. 4. 2001 s cílovou částkou 200.000 Kč, změněnou 22. 10. 2001 na částku 350.000 Kč, návrh na uzavření smlouvy o stavebním spoření se žalovanou z 22. 10. 12001 s cílovou částkou 100.000 Kč. K těmto dokladům, takto v protokolu o jednání označeným, žalovaná uvedla, že potvrzení banky se týká účtu, se kterým je oprávněna disponovat, a dále, že vypořádací podíl by zaplatila z úvěru, který by jí byl poskytnut stavební spořitelnou v souvislosti se zmíněnými smlouvami. Obsah předložených listin nebyl dále odvolacím soudem konstatován a odvolacím soudem byly žalované vráceny. Žalovaná v souvislosti s těmito listinami uvedla, že kromě částky 112.000 Kč jinou hotovost nemá, přičemž částka, kterou by musela žalobcům na vyrovnání podílů zaplatit, činila celkem 669.000 Kč, a zbytek měla získat z úvěru, který jí byl přislíben, což však nedoložila. Žalovaná tedy neprokázala, že má finanční prostředky na zaplacení přiměřené náhrady, neboli zjištění odvolacího soudu o této skutečnosti má v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Totéž platí o ohledně zjištění, že žalobce A) je dobře majetkově situován. Žalovaná totiž předložila odvolacímu soudu zprávu detektivní agentury H. z 25. 10. 2001, která byla přečtena, a která uvádí nejen skutečnosti o tom, kde se žalobce A) zdržuje, ale také to, že žalobce A), je podnikatelem v oblasti práce s kovem a jezdí s dvěma vozidly bílé barvy. Z toho lze dovodit, že majetková situace žalobce A) je dobrá a že je schopen částku 223.000 Kč na vyrovnání podílu žalované obstarat.
Zbývá tedy posouzení správnosti aplikace §142 odst. 1 ObčZ, který stanoví, že nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velkosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, přihlédne přitom k tomu, aby věc byla účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Z tohoto ustanovení vyplývá, že pokud soud podílové spoluvlastnictví k věcem zruší a vypořádává ho přikázáním nemovitostí jednomu nebo více spoluvlastníkům, jsou pro přikázání stanovena nejen kritéria velikosti podílů a účelného využití věci, ale také schopnost spoluvlastníka, kterému jsou nemovitosti přikazovány do vlastnictví, zaplatit přiměřenou náhradu.
Jestliže zákon stanoví, že přikázání věci jednomu ze spoluvlastníku je možné jen za přiměřenou náhradu, pak to znamená, že soud může přikázat věc jen tomu spoluvlastníku, resp. spoluvlastníkům, kteří prokáží schopnost přiměřenou náhradu zaplatit.
V dané věci všichni spoluvlastníci navrhovali podílové spoluvlastnictví k nemovitostem zrušit a s tím, že se rovněž všichni domáhali toho, aby jim nemovitosti byly přikázány (žalobcům do podílového spoluvlastnictví). Jestliže ve prospěch žalobců svědčilo kritérium velikosti spoluvlastnických podílů, které se v jejich případě sčítají a činí ¾, a ve prospěch žalované kritérium účelného využití věci, pak nemovitosti mohly být přikázány jen tomu ze spoluvlastníků, který byl schopen zaplatit přiměřenou náhradu - to však nebyla žalovaná, ale žalobci. Dovolací soud proto považuje za správný závěr odvolacího soudu, že pro přikázání nemovitostí žalobcům svědčilo více hledisek, stanovených §142 odst. l ObčZ, než pro jejich přikázání žalované.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z pohledu dovolacích námitek správný a dovolání bylo podle §243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.
Žalobci byli v dovolacím řízení úspěšní a příslušela by jim proto podle §243b odst. 4, §224 odst. l, §151 odst. l a §142 odst. l OSŘ náhrada těchto nákladů. Náklady jim však zřejmě nevznikly (vyjádření k dovolání nebylo sepsáno advokátem).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2003
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu