ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.136.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 136/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce M., v. d., T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) M. H., a 2) K. H., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 192/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. ledna 2001, č. j. 9 Co 492/2000-119, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2001, č. j. 9 Co 492/2000-119, změnil rozsudek Okresního soudu v Lounech (dále jen „soud prvního stupně“) z 23. 6. 1998, č. j. 10 C 192/95-65, tak, „že se zamítá návrh na určení vlastnického práva navrhovatele k objektu čp. 96 se stav. parc. č. 282 a zahradou č. 283 v obci P., zapsaných na listu vlastnictví č. 3 (správně 4) Katastrálního úřadu v L.“ a rozhodl o nákladech řízení.
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí uvedených níže, které nabyl podle svého tvrzení 5. 2. 1971 od Pracovního družstva R. se sídlem v L. Tvrdil, že o koupi byla zřejmě uzavřena smlouva, která se však nedochovala, vlastnictví žalobce nebylo vyznačeno ani v evidenci nemovitostí. Převodce (Pracovní družstvo R.) nemovitosti získal hospodářskou smlouvou z 3. 7. 1969 od národního podniku P. s. P. a ten je nabyl na základě hospodářské smlouvy, uzavřené 29. 6. 1969 s národním podnikem A. P. Žalobce nemovitosti zaplatil, držel je, investoval do nich, evidoval je ve svém účetnictví. V katastru nemovitostí byl přesto jako vlastník zapsán A. K., který je 22. 5. 1995 prodal žalobcům. Žalobce tvrdil, že vlastnické právo vydržel. Odvolací soud konstatoval, že z pozemkové evidence a dokladů bylo zřejmé, že vlastníkem nemovitostí byla akciová společnost A. K., která je prodala žalovaným, a dále, že žalobce vlastnické právo k nemovitostem nevydržel. Chybí spolehlivý doklad o tom, že Pracovní družstvo R. prodalo žalobci předmětné nemovitosti. Dobrou víru žalobce jako předpoklad vydržení v daném případě zpochybnila skutečnost, že Pracovní družstvo R., od něhož měl žalobce nemovitosti získat, nikdy nebylo evidováno v pozemkové knize nebo v katastru nemovitostí jako jejich vlastník a že nebyla uzavřena kupní či jiná smlouva, vedoucí ke změně vlastnického práva. Tento závěr opřel kromě jiného o svědectví L. B., z něhož vyplynulo, že žalobce musel mít pochybnost o tom, zda se stal vlastníkem nemovitostí. Proti tomuto svědectví stálo svědectví S. P., jehož výpověď byla podle odvolacího soudu málo přesvědčivá a působila dojmem, že svědek chtěl vypovídat ve prospěch družstva. Svědectví JUDr. J. L. shledal „bezcenným“, neboť svědek uvedl, že si na věc nepamatuje. Uzavřel, že žalobce sice nemovitosti užíval, zajišťoval jejich opravu a údržbu, vkládal do nich investice, platil daň a pojistné a úřady s ním jednaly jako s vlastníkem, ale při tom všem nebyl v dobré víře, že jsou nemovitosti v jeho vlastnictví. Nemohl je tedy do svého vlastnictví vydržením získat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 téhož zákona. [Přípustnost dovolání v daném případě odpovídá §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a jeho důvody §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ]. Namítá, že odvolací soud nesprávně konstatoval, že žalobce odvozoval své vlastnictví od vydržení a otázkou v žalobě tvrzené koupě nemovitostí se nezabýval. Tak odvolací soud znovu řízení zatížil pochybením, které mu dovolací soud již vytknul. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že žalobce nebyl a nemohl být v dobré víře, že předmětné nemovitosti vlastní. To opřel pouze o zjištění, že: 1) Pracovní družstvo R. nebylo jako vlastník evidováno v pozemkové knize nebo v katastru nemovitostí, 2) nebyla uzavřena kupní smlouva vedoucí ke změně vlastnictví a 3) o výpověď svědka B. K argumentu ad 1) dovolatel namítá, že pozemkové knihy byly uzavřeny k 31. 3. 1964 a katastr nemovitostí vznikl k 1. 1. 1993. Družstvo R. mělo nabýt nemovitosti smlouvou v mezidobí, to je k 3. 7. 1969. Odvolací soud měl patrně na mysli zápis vlastnictví v evidenci nemovitostí, ale věc podal tak, jako by šlo stav po obnovení intabulačního principu, který ale nebyl v rozhodné době součástí našeho právního řádu V uvedené době neplatilo, že každý, kdo je v evidenci, musí být vlastníkem či správcem nemovitostí a naopak. Nelze proto akceptovat závěr odvolacího soudu, že obvyklou opatrností žalobce v letech 1970 - 1971 mělo být zkoumání pozemkové evidence před koupí nemovitostí a důvodů absence zápisu o vlastnictví. K argumentu odvolacího soudu pod bodem 2) uvádí, že soud nezaujal stanovisko k otázce, zda byla, či nebyla, ať již v jakékoliv formě, uzavřena jakákoliv smlouva, tedy i taková, která sice objektivně převod práva nezpůsobila, ale založila oprávněnou držbu žalobce. Dovolatel je přesvědčen, že v řízení bylo uzavření takové smlouvy prokázáno, a to jednak zápisem o převzetí nemovitostí, jednak fakturou o zaplacení kupní ceny, když jiný právní důvod platby provedené žalobcem družstvu na základě konkrétní faktury nebyl stranami řízení ani tvrzen, natož prokázán. Faktura obsahuje jednoznačnou specifikaci důvodu platby: „úhrada za ZP“. K argumentu ad 3) namítá nekritické převzatí údajů od svědka B. odvolacím soudem. Ten nikdy nebyl slyšen soudem prvního stupně, po dobu pěti let, kdy řízení trvalo nikdy nebyl protistranou ke svědectví povolán až do doby, kdy věc byla vrácena odvolacímu soudu. Tuto výpověď nelze pokládat za konkrétní. Z ničeho nelze naopak zjistit, v čem je nepřesvědčivá výpověď svědka P. a proč „působí dojmem“ stranění družstvu. V tomto směru je závěr odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Chybný je i závěr odvolacího soudu ke svědectví JUDr. L. Ten jednoznačně popřel, že by o předmětných nemovitostech s A. kdy jednal. Je proto unáhlený názor odvolacího soudu o bezcennosti jeho výpovědi. Argument odvolacího soudu, že okolnosti, v nichž se projevuje dobrá víra žalobce jako jeho psychický stav, je v řízení povinen prokazovat držitel, napovídá tomu, že odvolací soud věc posuzoval podle nesprávného ustanovení zákona. Nemělo tomu být podle §132a odst. l ObčZ ve znění k 31. 12. 1991, ale podle §130 odst. 1 ObčZ účinného po 1. 1. 1992, který zavedl vyvratitelnou právní domněnku oprávněnosti držby, to je povinnost žalovaného vyvracet oprávněnost držby žalobce, a v tomto směru odkazuje na příslušnou odbornou literaturu. Právní domněnka oprávněné držby nebyla v daném případě vyvrácena. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu opětovně vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Předmětem řízení je v dané věci určení vlastnického práva žalobce, nikoliv vlastnické právo žalovaných, příp. jejich předchůdce.
Žalobce opíral tvrzené vlastnické právo vydržení a oprávněnou držbu o kupní smlouvu, kterou měl uzavřít s Pracovním družstvem R.; netvrdí však, že by na základě této kupní smlouvy nabyl vlastnictví sporných nemovitostí a nezpochybňuje závěr soudu prvního stupně o tom, že „nedošlo k převodu vlastnictví de iure, ale k převodu správy“. (K tomu lze podotknout, že soud prvního stupně mylně považuje družstevní organizaci za subjekt správy národního majetku a opomíjí možnost převodu takového majetku do vlastnictví družstva podle §349 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, v tehdy platném znění, ovšem správně konstatuje, že nedošlo k převodu vlastnictví. Předmětem smlouvy mezi Pozemními stavbami n. p. P. a Pracovním družstvem R. z 3. 7. 1969 měl totiž být podle výslovného znění této smlouvy převod „operativní správy“, družstvo tedy na základě této smlouvy nemohlo nabýt vlastnické právo a poté jej převést žalobci). Bylo tedy třeba zabývat se tvrzením žalobce, že sporné nemovitosti vydržel. K tomu bylo zapotřebí, aby byl oprávněným držitelem předmětných nemovitostí (§134 odst. 1 ObčZ).
Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 ObčZ). Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 5/2001).
V dané věci odvolací soud učinil na základě výpovědi svědka L. B. skutkové zjištění, že svědek žalobce již v roce 1979 upozornil na to, že není jako vlastník zapsán v evidenci nemovitostí a že v roce 1985 mu žalobce odmítl prodat část sporného pozemku a zakázal mu na něm sázet stromy s odůvodněním, že nelze vyloučit, že tento pozemek bude žalobce vracet. Z těchto skutečností je nepochybně zřejmé, že žalobce měl anebo při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, měl mít v té době pochybnost, že sporné nemovitosti mu patří. Proto nemohl být jejich oprávněným držitelem a nabýt k nim vlastnictví vydržením. Samotná okolnost, že žalobce nebyl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí, nemohla vyloučit jeho oprávněnou držbu. V dané věci je však několik okolností, které vylučují, aby dovolací soud mohl závěr odvolacího soudu o neoprávněnosti držby posoudit jako nesprávný. Jde o to, že se nepodařilo prokázat existenci písemné smlouvy o převodu nemovitostí, problémy s vlastnictvím předchůdce žalobce, nedostatek zápisu vlastnictví žalobce v evidenci nemovitostí a konečně i výpověď svědka B. Tyto skutečnosti, posouzené ve vzájemné souvislosti, umožňují držbu žalobce posoudit jako neoprávněnou. Ovšem i kdyby bylo zjištěno, že žalobce se uchopil držby na základě písemné smlouvy, ve světle výpovědi svědka B. by tato okolnost k závěru o oprávněné držbě, trvající po celou vydržecí dobu, nestačila. Již sama okolnost, že Pracovní družstvo R. na základě předmětné smlouvy nabylo jen „operativní správu“ zpochybňuje možnost, že by v relativně krátké době poté převádělo vlastnictví.
Dovolatel zpochybňuje postup odvolacího soudu, který vyšel z výpovědi svědka B., a nesouhlasí s označením výpovědi svědka P. za málo přesvědčivou; nesouhlasí ani s hodnocením výpovědi svědka JUDr. J. L.
Podle §132 OSŘ hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení. Hodnocení výpovědi svědka z hlediska její věrohodnosti je v souladu se zásadou přímosti občanského soudního řízení (§122 odst. 1 OSŘ) věcí soudu, který provádí dokazování a ke způsobu tohoto hodnocení by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě, že by soud hodnotil věrohodnost výpovědi na základě skutečností, které se dle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují. Věrohodnost výpovědi svědka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek soudu sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi (viz též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech č. 7/1998). V dané věci lze konstatovat, že odvolací soud se při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědků neodchýlil od hodnocení skutečností, které se dle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi vztahují, když přihlédl k tomu, že výpověď svědka P. byla málo přesvědčivá (tj.vyjádřil názor, jak na něj působil způsob, jakým tento svědek sděloval své poznatky soudu), zatímco svědek B. vypovídal konkrétně a jeho výpověď působila věrohodně; JUDr. L. pak uváděl, že si na věc nepamatuje. Proto nelze dovodit, že by soud v dané věci hodnotil důkazy v rozporu s §132 OSŘ a dovolání v té části, v níž polemizuje s hodnocením důkazů, nelze přisvědčit.
Skutkové zjištění, že žalobce o nesrovnalostech věděl a měl mít pochybnosti o jeho vlastnictví, pak vylučuje jeho oprávněnou držbu; za tohoto stavu nelze uvažovat o tom, že tu vznikly pochybnosti, které by měly vést k uplatnění domněnky oprávněné držby. Bylo by proto nadbytečné zabývat se tím, zda odvolací soud nepochybil při posouzení dalších skutečností, které podle jeho názoru oprávněnost držby také vylučují.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvody upravené v §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ tedy v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v §241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelem tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 1 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalovaným náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měli právo (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu