ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1398.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 1398/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně J. H., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 C 1881/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. června 2002, č. j. 36 Co 183/2002-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. listopadu 2001, č. j. 8 C 1881/97-71, určil, že žalovaná je vlastnicí „garáže v Č. ulici v L. XXV se stavební parcelou číslo 1408 o výměře 25 m2 – zastavěná plocha, zapsané na LV číslo 434 pro katastrální území V. u L. u Katastrálního úřadu v L.“, a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedených důkazů dospěl ke skutkovému závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky, z níž žalovaný dovozuje své vlastnictví ke sporné garáži, neodpovídala vůli žalobkyně, neboť ta chtěla prodat jen zahradní chatu, nikoli též garáž zapsanou sice na témže listu vlastnictví, ale nacházející se na jiném místě. Šlo proto o smlouvu uzavřenou v omylu a o tomto omylu musel žalovaný s ohledem na všechny prokázané okolnosti uzavření smlouvy vědět. Tato smlouva je tedy neplatná podle §49a občanského zákoníku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. června 2002, č. j. 36 Co 183/2002-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že rozsudek tohoto soudu je věcně správným rozhodnutím.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z toho, že napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě a rozhodl tedy jinak než v dřívějším, zamítavém rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil [§237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“]. Zpochybnil způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, a vyslovil přesvědčení, že z důkazů jednoznačně plyne, že o omylu žalobkyně nevěděl. Za této situace pak je potvrzující rozsudek odvolacího soudu v rozporu s právem. Žalovaný navrhl, aby byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud především zabýval otázkou, zda je dovolání žalovaného přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí ve věci samé upravuje §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Předpokladem přípustnosti podle tohoto ustanovení je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí, tedy aby šlo o situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Tam, kde mezi závazným právním názorem odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně není takovýto vztah, nemůže být dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ přípustné. Tak je tomu mimo jiné v případě, kdy právní názor odvolacího soudu obsahuje jen pokyny, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce, a v právním posouzení věci soud prvního stupně nikterak neomezuje (srov. blíže např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 16/1993, či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 33 Cdo 2781/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 80). V souzené věci soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. září 1999, č. j. 8 C 1881/97-24, žalobu na určení, že je žalobkyně vlastnicí sporné garáže, zamítl, když po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že v době, kdy žalovaný uzavíral kupní smlouvu, věděl – objektivně posuzováno – o omylu žalobkyně ohledně vymezení předmětu smlouvy nebo že tento omyl vyvolal. Tento rozsudek byl usnesením odvolacího soudu ze dne 3. dubna 2000, č. j. 29 Co 35/2000-45, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně s odůvodněním, že i když je nepochybné, že žalovaný omyl žalobkyně ohledně předmětu smlouvy nevyvolal, je závěr, že o tomto omylu nevěděl a vědět nemohl, za daného skutkového stavu předčasný a tudíž nesprávný. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nevědomost žalovaného vyvodil pouze z okolnosti, že žalovaný v době podpisu smlouvy nejednal se žalobkyní, nýbrž s jejími zmocněnci, a tak nemohl znát jinou vůli než tu vyjádřenou v textu smlouvy, a v této souvislosti dále uvedl, že „žalobkyně v odvolání namítala, že vědomosti žalovaného nasvědčují doposud provedené důkazy (obsah inzerátu, nabízejícího pouze prodej chaty, smlouva o převodu chaty na manžele F., prokazující, že i v předchozích převodech zamýšlela žalobkyně prodat pouze chatu, svědecké výpovědi manželů K., že před podpisem smlouvy hovořili pouze o prodeji chaty a pouze chatu žalovanému před podpisem smlouvy ukázali, stejně jako svědek F.). Tyto důkazy však okresní soud, ačkoliv je provedl, nehodnotil v odůvodnění rozhodnutí, které tak trpí takovou procesní vadou, jež mohla mít vliv na výsledek řízení, a zároveň nedostatkem odůvodnění, pro které se stává nesrozumitelné. Proto odvolacímu soudu nezbylo než rozsudek okresního soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení …, ve kterém odstraní vytýkané vady dokazování, především nedostatek hodnocení důkazů podle ustanovení §132 o. s. ř. Teprve po řádném zhodnocení výsledků provedeného dokazování ve věci znovu rozhodne“. Z této citace je zřejmé, že důvodem zrušení dřívějšího rozhodnutí soudu prvního stupně bylo jen procesní pochybení spočívající v nedostatečném hodnocení důkazů, které mělo za následek neúplnost skutkových zjištění, a že odvolací soud kromě této výtky, spojené s pokynem k tomu, jak je třeba ve věci dále postupovat po procesní stránce, soud prvního stupně žádným právním názorem týkajícím se toho, jak má být ten který důkaz hodnocen, nebo právního posouzení věci nezavázal. Pokud soud prvního stupně poté, co zhodnotil všechny provedené důkazy způsobem odpovídajícím §132 OSŘ, přijal jiné skutkové závěry než v dřívějším rozsudku, bylo to sice důsledkem toho, že dostál závaznému procesnímu pokynu odvolacího soudu, ale nikoli důsledkem vázanosti názorem, jaké skutkové závěry mají být z důkazů vyvozeny. Nejedná se tedy o situaci, kterou má na mysli §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, a tak podle tohoto ustanovení dovolání žalovaného nemůže být přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V této věci žalovaný netvrdí, že by rozsudek odvolacího soudu, který svým dovoláním napadá, byl rozhodnutím, které má po právní stránce zásadní význam, a nic takového nelze dovodit ani z obsahu spisu. Ostatně dovolání žalovaného je postaveno na nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu a takovýto dovolací důvod nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ uplatnit (§241a odst. 3 OSŘ). Je tedy zřejmé, že není dána přípustnost dovolání ani z důvodu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni, která by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2003
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu