ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1401.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1401/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně H. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 1239/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. února 2001, č. j. 11 Co 68/2000-68, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. února 2001, č. j. 11 Co 68/2000-68, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. října 1999, č. j. 10 C 1239/98-12, určil, že žalobkyně „je vlastníkem parcely číslo 133/2 o výměře 609 m2 – zahrada, zapsaná na LV č. 305 u Katastrálního úřadu v L. pro obec L. a k. ú. Ř. u L.“, a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedených důkazů vyšel z toho, že vlastnicí sporného pozemku byla původně babička žalobkyně, neboť byl součástí jejího přídělu. Později se pozemek stal vlastnictvím bývalého JZD Ř. a to jej přenechalo matce žalovaného jako záhumenek. Ta byla tedy vždy jen uživatelkou, nikoli vlastnicí pozemku, a tak postupní smlouva z 9. 6. 1981, jíž pozemek převedla na žalovaného, nemohla zamýšlené účinky přivodit. Pozemek byl v roce 1993 vydán podle zákona o půdě matce žalobkyně V. F. a v témže roce jej pak žalobkyně od své matky získala darem. To, že je v katastru nemovitostí vedeno ke spornému pozemku dvojí vlastnictví žalobkyně a žalovaného, je jen důsledkem pochybení státního notářství, které si v roce 1981 před registrací postupní smlouvy náležitě neověřilo vlastnické vztahy. Žalovaný, na rozdíl od žalobkyně, nepředložil žádný původní nabývací titul ke sporné parcele, naopak potvrdil žalobkyní uváděné skutečnosti, a jelikož na jeho straně nejsou splněny ani podmínky pro vydržení vlastnického práva, je jedinou vlastnicí pozemku žalobkyně.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. února 2001, č. j. 11 Co 68/2000-68, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu (upřesněnou v odvolacím řízení tak, že je navrhováno určení výlučného vlastnictví žalobkyně ke spornému pozemku) zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po opakování důkazu výpovědí žalovaného a po doplnění dokazování o další listinné důkazy především dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Poté ovšem dospěl k závěru, že žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo k pozemku darem od své matky, jelikož ta nebyla jeho vlastnicí a neměla tudíž právo s ním nakládat. Bylo totiž spolehlivě prokázáno, že žalovaný se stal vlastníkem parcely č. 133/1 – zahrada o výměře 1793 m2, jejíž součástí byl i sporný pozemek, na základě postupní smlouvy z 9. 6. 1981 registrované Státním notářstvím v Lounech 12. 6. 1981. Pak ovšem ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), byl pozemek ve vlastnictví jiné fyzické osoby a nebylo v pravomoci pozemkového úřadu věcně rozhodnout o uplatněném restitučním nároku matky žalobkyně ve vztahu k tomuto pozemku. Proto svědčí vlastnické právo žalovanému, nikoli žalobkyni. I kdyby však v tomto směru byly pochybnosti, nabyl by žalovaný vlastnické právo vydržením. Odvolací soud s odkazem na přechodná ustanovení novel občanského zákoníku provedených zákony č. 131/1982 Sb. a č. 509/1991 Sb. podrobně vysvětlil, proč má zato, že k 1. 1. 1992 byla splněna podmínka uplynutí desetileté vydržecí doby, a k námitce žalobkyně ohledně nedostatku dobré víry žalovaného o tom, že mu pozemek patří, uvedl, že „žalovaný se uchopil držby na základě opakovaně zmiňované postupní smlouvy, když předtím sporný pozemek obhospodařovala matka žalovaného, která o něm dle tvrzení žalovaného hovořila jako o svém pozemku. Pozemek je součástí větší zahrady užívané žalovaným. Dobrá víra žalovaného byla narušena až rozhodnutím Pozemkového úřadu v Lounech, kterým byla sporná parcela spolu s dalšími nemovitostmi vydána V. F. (rozhodnutí ze dne 27. 1. 1993). Samotná skutečnost tvrzená žalobkyní, že vlastnické právo žalovaného bylo žalobkyní zpochybňováno již před rozhodnutím pozemkového úřadu, kdy mělo být jednáno ohledně vyřešení vlastnických vztahů pokud šlo o sporný pozemek, nemohlo ohrozit dobrou víru žalovaného, že mu pozemek patří, a to s ohledem na uvedený nabývací titul – postupní smlouvu.“
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasila se závěrem, že nebylo v pravomoci pozemkového úřadu schválit dohodu o vydání pozemku její matce, a poukázala na to, že část parcely č. 133/1 (totožná se sporným pozemkem) byla zapsána jako vlastnictví státu a žalovaný byl veden pouze jako uživatel. Sám žalovaný pak ve své výpovědi uvedl, že pozemek původně vlastnila babička žalobkyně a že jeho matce byl předán do užívání jako záhumenek. Matka žalovaného tedy nikdy nebyla vlastnicí tohoto pozemku, a tak ani nemohla převést vlastnické právo postupní smlouvou na žalovaného. Jestliže žalovanému bylo známo, že pozemek nebyl vlastnictvím jeho matky, a navíc v roce 1990 potvrdil, že mu pozemek nepatří a později byl ochoten jednat o jeho odkoupení, nemohl být ohledně vlastnictví v dobré víře a k vydržení proto nedošlo. Důkaz, který žalobkyně k prokázání těchto skutečností navrhovala, odvolací soud neprovedl. Dovolatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. projednal věc podle procesních předpisů účinných do 31. 12. 2000, t. j. podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou tímto zákonem (dále jen „OSŘ“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ a že obsahuje zákonem předepsané náležitosti (§241 odst. 1 a 2 OSŘ), přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v celém rozsahu a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud postavil svůj měnící rozsudek především na právním názoru, že pokud se žalovaný stal vlastníkem parcely č. 133/1, jejíž součástí byl i sporný pozemek, v roce 1981 na základě postupní smlouvy uzavřené mezi ním a jeho matkou, neměl být týž pozemek vydán matce žalobkyně podle zákona o půdě, a tak je to on, komu svědčí vlastnické právo. Odůvodnění napadeného rozsudku však vůbec neřeší otázku, která byla pro rozhodnutí soudu prvního stupně nejpodstatnější, totiž zda matka žalovaného vůbec byla vlastnicí parcely č. 133/1 a zda tedy byla oprávněna vlastnické právo k ní převádět. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že matka žalovaného byla vždy jen uživatelkou, nikoli vlastnicí pozemku. Odvolací soud nikterak nevysvětlil, proč s tímto závěrem nesouhlasí a proč vychází z opačného názoru, a tak jeho právní posouzení věci nelze považovat za úplné a tudíž za správné. Je tedy naplněn dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Pokud by pro rozhodnutí v této věci byla podstatná odpověď na otázku, zda mohl žalovaný nabýt vlastnického práva ke spornému pozemku vydržením (kterou pokládal odvolací soud vzhledem ke shora uvedenému právnímu názoru jen za podpůrnou), není možno se spokojit s konstatováním, že opíral-li žalovaný svoji dobrou víru ohledně vlastnictví o postupní smlouvu, nemohlo ji narušit ani to, že žalobkyně ještě dříve, než bylo vydáno rozhodnutí pozemkového úřadu, jeho vlastnictví zpochybnila. V tomto ohledu je nutno vycházet z toho, že posouzení, je-li držitel věci v dobré víře či nikoli, je vždy třeba hodnotit objektivně, nikoli pouze ze subjektivního hlediska samotného účastníka, a je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, respektive nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nemění nic ani to, že držitel bude nadále subjektivně v dobré víře; ke ztrátě dobré víry postačí, jestliže držitel při obvyklé opatrnosti mohl a měl dojít k závěru, že mu věc nepatří (srov. např. Jehlička/Švestka/Škárová a kolektiv: Občanský zákoník – komentář, Praha, C. H. Beck, 2002, strana 362). Z tohoto pohledu se jeví jako významné doba a obsah jednání mezi žalovaným a manželem žalobkyně, které ve své doplňující výpovědi připustil sám žalovaný s tím, že do doby tohoto jednání neměl žádné pochybnosti o tom, že je vlastníkem sporného pozemku, neboť pokud by tvrzení manžela žalobkyně, že pozemek je „jejich“, bylo podloženo argumenty způsobilými vyvolat pochybnosti o vlastnických vztazích, mohlo by na straně žalovaného dojít ke ztrátě dobré víry, i když byla opřena o existující právní titul. Pak ovšem návrh žalobkyně, aby byl k otázce dobré víry vyslechnut svědek J. F., který měl být přítomen jednání mezi jejím manželem a žalovaným, měl opodstatnění a odvolací soud tím, že tento důkaz neprovedl, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) OSŘ]. I tento důvod žalobkyně v dovolání, byť ne výslovně, uplatnila, navíc je dovolací soud povinen přihlédnout k takovéto vadě, i kdyby v dovolání uplatněna nebyla (§242 odst. 3 OSŘ), a tak nezbylo, než podle §243b odst. 1 věty za středníkem OSŘ napadený rozsudek zrušit a podle odst. 2 citovaného ustanovení věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. ledna 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v. r.
předseda senátu