ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1407.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1407/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci žalobce Ing. J. Z., zastoupeného advokátem, proti žalované ŽSB, a. s., o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 62 C 666/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2000, č. j. 12 Co 250/98-64, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. února 1998, č. j. 62 C 666/96-45, pod bodem I. výroku určil, „že vlastníkem části parcely číslo dle pozemkového katastru 493 o výměře 3.410 m2 v obci B., k. ú. S., nyní vedené v katastru nemovitostí jako parcela č. 2408/11 ostatní stavební objekt o výměře 92 m2, parcela č. 2408/12 ostatní stavební objekt o výměře 94 m2, parcela č. 2409/18 neplodná o výměře 208 m2, parcela č. 2409/20 neplodná o výměře 5 m2, část parcely č. 2408/1 dvůr, část parcely č. 2408/27 dvůr, část parcely č. 2408/28 ostatní stavební objekt a část parcely č. 2408/21 ostatní stavební objekt, vše nyní zapsané na LV č. 2117 pro obec B., k.ú. S., je žalobce“. Pod bodem II. výroku zastavil řízení o vzájemném návrhu žalované a pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původním vlastníkem pozemku parc. č. 493 v kat. území S. byl F. T. Po jeho smrti nabyla vlastnictví tohoto pozemku dědictvím manželka J. T. a po její smrti její sourozenci K. Z., otec žalobce, a M. H. Smíšenou smlouvou ze 7. 7. 1967, registrovanou státním notářstvím 11. 8. 1967, nabyl vlastnictví pozemku parc. č. 493 žalobce darem od otce K. Z. v rozsahu ideální ½ a v tomtéž rozsahu koupí od H. Z., vnučky M. H. Výměrem MěNV v B., zn. 190-7/8-1954-H ze 16. 9. 1954 byly vyvlastněny části pozemku parc. č. 493 o výměře 3160 m2. Podle identifikace parcel a výpisu z evidence nemovitostí byla část parcely o výměře 3410 m2 v roce 1976 převedena na LV právního předchůdce žalované č. 1168 kat. území S. a podle současné identifikace parcel zůstala na listu vlastnictví žalobce část parcely o výměře 4609 m2. Část parcely č. 493 podle pozemkového katastru o výměře 3410 m2 je nyní vedena jako parc. č. 2408/11 ostatní stavební objekt, parc. č. 2408/12 ostatní stavební objekt, parc. č. 2409/18 neplodná, parc. č. 2409/20 neplodná, část parc. č. 2408/1 dvůr, část parc. č. 2408/27 dvůr, část parc. č. 2408/28 ostatní stavební objekt a část parc. č. 2408/21 ostatní stavební objekt, vše zapsané na LV č. 2117 pro obec B. a kat. území S. Zbývající část pozemku parc. č. 493 o výměře 4609 m2 je vedena na LV č. 25 pro obec B. a kat. území S. ve prospěch žalobce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení a že vyvlastnění pozemku parc. č. 493 bylo provedeno v rozporu s právními předpisy, takže nemohlo dojít ke změně vlastnických vztahů k tomuto pozemku.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 12. dubna 2000, č. j. 12 Co 250/98-64, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném přisuzujícím výroku o věci samé (bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně) ohledně určení vlastnictví k pozemkům parcelních čísel 2408/11, 2408/12, 2409/18 a 2409/20 a ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně pod bodem I. výroku, jakož i ve výroku o nákladech řízení, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že výměr MěNV v B. ze 16. 9. 1954 „je ve výrokové vyvlastňovací části pro svou neurčitost natolik právně vadný, že účinky přechodu vlastnictví F. T. k pozemkové parcele č. 493 nebo její části v katastrálním území S. na československý stát – ČD způsobit nemohl“. Neurčitost tohoto výměru spatřoval odvolací soud v tom, že tímto výměrem ani geometrickým plánem, který by byl jeho nedílnou součástí, nebylo jednoznačně a nezpochybnitelně stanoveno, která konkrétní část předmětného pozemku o výměře 3160 m2 byla vyvlastněna. Tento nedostatek nemohl být zhojen následným vyhotovováním geometrických plánů, ani zápisem právního předchůdce žalované do evidence nemovitostí. Protože žalovaná netvrdila, že by vlastnictví ke sporným pozemkům nabyla některým z jiných právních důvodů, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ohledně pozemku, který je v katastru nemovitostí zapsán pod samostatnými parcelními čísly. Jinak rozsudek soudu prvního stupně v napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že označení částí pozemků žalobcem není dostatečně určité a tento nedostatek žaloby bude třeba odstranit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozhodnutí po právní stránce zásadního právního významu. Podle názoru žalované je třeba výměr MěNV z roku 1956 posuzovat v souladu s právními zvyklostmi v tomto období, nikoliv z hlediska současné právní praxe. Tento výměr byl vydán způsobem obvyklým v dané době. Vyvlastnění pozemku proběhlo řádně a žalovaná se stala jeho vlastnicí. Na vyvlastněných pozemcích stojí objekty žalované, pro jejichž výstavbu byly pozemky vyvlastněny. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí, případně zamítnutí, dovolání s tím, že žalovaná návrh na připuštění dovolání nekonkretizovala a ani v dovolání neuvádí, v čem spatřuje otázku zásadního právního významu, a její požadavek, aby soud rozhodnutí o vyvlastnění posuzoval s ohledem na historické souvislosti, na nichž bylo vydáno, je nepřijatelné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení).
Dovolatelka nenamítala, že v řízení došlo k vadám uvedených v §237 odst. 1 OSŘ, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 OSŘ tedy není dána.
Dovolání v této věci proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může tak být přípustné jen podle §239 odst. 2 OSŘ, když předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, uvedené v §238 odst. 1 písm. b) anebo v §239 odst. 1 OSŘ nebyly naplněny.
Podle §239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 23, svazek 1, dovodil, že „o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů“. Obdobný právní názor zaujal v rozhodnutí publikovaném v tomtéž Souboru pod C 71. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
V projednávané věci nejde o rozhodnutí zásadního právního významu.
Žalovaná v odvolání navrhla, aby odvolací soud připustil dovolání „ke všem právním otázkám, které mají význam pro konečné rozhodnutí ve věci“, aniž tyto právní otázky formulovala, a odvolací soud o návrhu na připuštění dovolání nerozhodl. Neformuloval-li účastník řízení konkrétní právní otázky, pro jejichž řešení navrhoval připuštění dovolání, a odvolací soud jeho návrhu nevyhověl, lze dovolání podat z důvodu řešení všech právních otázek, které činí rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Žalovaná tak však neučinila ani v dovolání, tedy neformulovala otázku právní povahy, jejíž řešení odvolacím soudem by činilo jeho rozhodnutí zásadně významným, a toliko namítá nesprávné právní posouzení otázky vyvlastnění pozemku rozhodnutím MěNV v B. ze 16. 9. 1954. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, uveřejněné v Souboru pod C 297, svazek 3, podle kterého „rozhodnutí odvolacího soudu není po právní stránce zásadního významu, jestliže dovolatel neformuloval právní otázku zásadního významu a věc neobsahuje nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení.“
Otázka, zda určité jedinečné správní rozhodnutí je pro konkrétní nedostatky natolik neurčité, že nevyvolává právní účinky, není otázkou, jejíž řešení by svým významem přesahovalo rámec daného sporu a mohlo mít zásadní význam pro rozhodovací činnost soudů. To platí i v případě, že stejným způsobem bylo ve správním řízení rozhodnuto z téhož právního důvodu ve vztahu k více dotčeným občanům. Tím ovšem základní podmínka přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ není dána.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolací soud nerozhodl s ohledem na to, že dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o celém předmětu řízení (§243c, §151 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2003
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu