ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1424.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 1424/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně J. T., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. T., zastoupenému advokátem, o určení spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 1023/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2003, č. j. 22 Co 425/2002-81, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 5.075,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. září 2002, č. j. 3 C 1023/2001-59, určil, že „rodinný domek čp. 26 s oplocením, studnou, vedlejšími stavbami, venkovními úpravami a ostatním příslušenstvím na stavebním pozemku p. č. 28, se stavebním pozemkem p. č. 28 a zahradou p. č. 97/2, vše v k. ú. T., okr. R., je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalobce, a každému z nich náleží jedna ideální polovina uvedených nemovitostí“, a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedených důkazů dospěl po jejich zhodnocení ke skutkovému závěru, že žalovaný koupil předmětné nemovitosti za trvání manželství účastníků v roce 1995 a pouze on je v katastru nemovitostí zapsán jako jejich vlastník. Finanční prostředky na zaplacení kupní ceny mu poskytli jeho rodiče formou půjčky, nikoli darem, jak začali tvrdit v průběhu řízení. Žalovaný tedy neprokázal své tvrzení, že nemovitosti byly pořízeny za jeho oddělené prostředky, a tak se tyto nemovitosti podle §143 odst. 1 a §144 občanského zákoníku staly součástí společného jmění manželů. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku nevysvětlil, jakým způsobem nemovitosti přešly do podílového spoluvlastnictví účastníků, a bez dalšího s odkazem na §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a na to, že bez požadovaného určení by žalobkyně nedosáhla změny zápisu v katastru nemovitostí, žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. ledna 2003, č. j. 22 Co 425/2002-81, potvrdil meritorní výrok rozsudku soudu prvního stupně ve „správném“ znění, t. j. tak, že určil, že účastníci jsou „podílovými spoluvlastníky rodinného domu čp. 26 s oplocením, studnou, vedlejšími stavbami, venkovními úpravami a ostatním příslušenstvím na stavebním pozemku č. 28, stavebního pozemku č. 28 a zahrady p. č. 97/2, nemovitostí zapsaných na LV č. 109 pro k. ú. T., obec D., u Katastrálního úřadu v R., a to každý z jedné ideální poloviny“, změnil výrok tohoto rozsudku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, ale na rozdíl od něj věc posoudil podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále jen „ObčZ“), když bezpodílové spoluvlastnictví účastníků (dále jen „BSM“) zaniklo ještě před účinností této novely. Porovnáním výpisů ze sporožirového účtu matky žalovaného a přehledu splátek kupní ceny za nemovitosti pak odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný musel v každém případě alespoň část kupní ceny zaplatit ze společných prostředků účastníků. Prostředky vynaložené na pořízení sporných nemovitostí tedy nepocházely výlučně z prostředků žalovaného získaných dědictvím, darem nebo podle restitučních předpisů (§143 ObčZ), nemovitosti proto patřily do BSM účastníků a jelikož nedošlo k vypořádání tohoto BSM dohodou ani k podání návrhu na vypořádání u soudu do tří let od jeho zániku, platí nevyvratitelná domněnka podle §149 odst. 4 ObčZ, t. j. že nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků při shodné velikosti podílů. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem o naléhavém právním zájmu žalobkyně na požadovaném určení, a tak přezkoumávaný výrok ve věci samé potvrdil, pouze s upřesněním odstraňujícím nedostatky v označení nemovitostí a účastníků.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ], neboť tento soud ani soud prvního stupně nezkoumaly, zda sporné nemovitosti nebyly vydány žalovanému v rámci předpisů o restituci jako právnímu nástupci původního vlastníka. Jelikož o této otázce, která má zásadní právní význam, nebylo rozhodováno, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Žalovaný poukázal na to, že sporné nemovitosti nabyl smlouvou uzavřenou s P. f. ČR dne 7. března 1995, v níž vystupoval jako právní nástupce původního vlastníka, který byl osobou oprávněnou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), a to na základě smlouvy o postoupení pohledávky z 20. 2. 1995. Proto je podle jeho názoru namístě závěr, že nabyl nemovitosti v rámci předpisů o restituci majetku jako právní nástupce původního vlastníka, takže podle §143 ObčZ nemohly být součástí BSM. Žalovaný setrval i na svém tvrzení, že nemovitosti nepatřily do BSM proto, že byly pořízeny za jeho výlučné prostředky, získané darem od rodičů, a výhrady k opačnému skutkovému závěru soudů obou stupňů podrobně rozvedl v doplňku svého dovolání. Za této situace nelze aplikovat §150 odst. 4 občanského zákoníku po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb. (správně §149 odst. 4 občanského zákoníku ve znění před uvedenou novelou) a sporné nemovitosti nemohou být v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Žalovaný navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně především zpochybnila přípustnost dovolání žalovaného s poukazem na to, že v něm není náležitě specifikováno, která otázka má mít zásadní právní význam. Ztotožnila se se závěrem, že nebyl podán důkaz, že žalovaný pořídil sporné nemovitosti za prostředky získané darem od rodičů, a k tvrzení, že nemovitosti nepatřily do BSM proto, že byly vydány žalovanému v rámci předpisů o restituci, uvedla, že touto „výlukou nabytí věci do výlučného vlastnictví jen jednoho z manželů“ sledoval zákon obnovu vlastnického práva k rodinnému majetku, u něhož předtím přešlo vlastnictví na stát či jinou právnickou osobu. Muselo by tedy jít jednoznačně o „vydání věci“ podle zákona o půdě, t. j. na základě dohody schválené pozemkovým úřadem nebo na základě rozhodnutí pozemkového úřadu. Další podmínkou pak bylo, aby manžel, jemuž byla věc vydána, byl buď původním vlastníkem věci nebo právním nástupcem původního vlastníka. V daném případě však žalovaný nemovitosti získal – a to za trvání manželství – smlouvou o převodu nemovitostí uzavřenou s Pozemkovým fondem ČR a on ani jeho předchůdci nebyli oprávněnými osobami podle zákona o půdě. Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení a že splňuje zákonem požadované náležitosti (§241, §241a odst. 1 OSŘ), zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Přípustnost dovolání proti meritorním rozhodnutím je upravena v §237 OSŘ. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen prvý rozsudek, který v této věci soud prvního stupně vydal, a tak dovolání nemůže být přípustné podle odst. 1 písm. a) ani b) uvedeného ustanovení. Zbývá tedy přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaný považuje za otázku zásadního právního významu posouzení, zda okolnosti, za nichž nabyl vlastnictví ke sporným nemovitostem, mohly mít za následek, že se tyto nemovitosti nestaly součástí BSM jakožto věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku výlučně jemu (§143 ObčZ). Pokud jde o tyto okolnosti, je ze spisu zřejmé, že dne 7. března 1995 uzavřel Pozemkový fond ČR se žalovaným smlouvu o převodu nemovitostí, které jsou předmětem tohoto sporu. V článku 2. této smlouvy se uvádí, že důvodem převodu je „úplné vypořádání nároků oprávněné osoby, vyplývajících z ustanovení §14, 15, 16 a 20 zákona o půdě o celkové výši 136.267,- Kč“ a že „nárok byl vypočten dle nařízení vlády č. 20/92 Sb., kterým se stanoví způsob výpočtu náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby pro oprávněné osoby p. M. a p. F., kteří část svého nároku ve výši 136.267,- Kč postoupili p. T.“. Žalovaný tvrdí, že soudy obou stupňů řešení jím naznačené otázky pominuly. S tímto tvrzením však nelze souhlasit, neboť závěr, že nic, co vyšlo v řízení najevo (tedy včetně soudům známých a prokázaných okolností zakoupení sporných nemovitostí), nevylučuje jejich nabytí do BSM účastníků, je závěrem právním a zahrnuje v sobě i názor, že nejde o věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku tomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo který je právním nástupcem původního vlastníka. Rozhodnutí soudů obou stupňů je tedy na řešení shora uvedené právní otázky, byť bez náležitého odůvodnění, postaveno a jelikož dovolací soud dosud nerozhodoval o tom, zda se shora uvedená výjimka ze zásady, že věci nabyté některým z manželů za trvání manželství patří do BSM, vztahuje i na případy, kdy jeden z manželů koupí věc jako právní nástupce osoby oprávněné k poskytnutí náhrady podle restitučních předpisů, je napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Proto je dovolání žalovaného přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatel netvrdí, že řízení je postiženo vadami uvedenými v §242 odst. 3 větě druhé OSŘ, a ani z obsahu spisu nic takového nevyplývá. Výhrady žalovaného ke skutkovému závěru, že finanční částky, které použil na zaplacení splátek kupní ceny za sporné nemovitosti, nepocházely z jeho výlučných prostředků získaných darem od rodičů, jsou svojí podstatou uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), ovšem tento dovolací důvod podle výslovného znění uvedeného ustanovení v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ uplatnit nelze. Proto se dovolací soud zabýval pouze tvrzeným nesprávným právním posouzením věci z hlediska výše vymezené otázky zásadního právního významu.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav a může k němu dojít buď tím, že soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Odvolací soud posuzoval spornou otázku podle §143 ObčZ, tedy podle ustanovení, které na daný případ dopadá. Při jeho výkladu je nutno vyjít z toho, že do BSM nepatří věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů pouze tehdy, měl-li je tento manžel ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo byly-li mu věci vydány jako právnímu nástupci původního vlastníka. To zcela odpovídá smyslu uvedeného ustanovení, tedy aby z BSM byly vyloučeny věci, které sice nabyl jeden z manželů za trvání manželství, ale na které nebyly ani zčásti vynaloženy jejich společné prostředky. V této věci není sporu o tom, že žalovaný nebyl původním vlastníkem předmětných nemovitostí (původní oprávněnou osobou podle §4 odst. 1 zákona o půdě) před uzavřením manželství, a že není ani odvozenou oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 či 4 tohoto zákona. Pokud pak opírá své námitky o to, že je právním nástupcem osob, jimž měly být nemovitosti vydány, ale které s ním uzavřely smlouvu o postoupení pohledávky, pomíjí, že ani tyto osoby nebyly nikdy vlastníky nemovitostí, ale že právním důvodem, proč jim nemovitosti měly být vydány, bylo – podle výslovného ujednání smlouvy ze 7. 3. 1995 – vypořádání nároků na náhradu za nevydané nemovitosti a za vnesený inventář. Žalovaný je tedy jejich právním nástupcem toliko ve vztahu k postoupené pohledávce na poskytnutí uvedených náhrad, nikoli ve vztahu k vlastnictví sporných nemovitostí. Navíc se jedná o pohledávku postoupenou úplatně, přičemž ze shora uvedených důvodů nepodléhá přezkoumání skutkový závěr odvolacího soudu, že prostředky vynaložené na úplatu za postoupenou pohledávku nepocházely z výlučných prostředků žalovaného. Proto názor odvolacího soudu, že ani okolnosti, za kterých žalovaný tyto nemovitosti získal, nemohly vyloučit jejich nabytí do BSM účastníků, je správným výkladem správně aplikovaného právního předpisu a znamená, že ze skutkových zjištění byly vyvozeny správné právní závěry.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že žalovaným uplatněný dovolací důvod není naplněn a rozsudek odvolacího soudu je správný. Proto dovolací soud podle §243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ dovolání zamítl.
Žalobkyně má podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty představuje odměna advokáta za vyjádření k dovolání [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] stanovená podle §10 odst. 3, §5 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 5.000,- Kč a paušální náhrada výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá tento vykonatelný rozsudek, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. července 2003
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu