ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1686.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1686/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce A. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) J. V., a 2) K. V., zastoupeným advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 18 C 104/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2000, č. j. 9 Co 564/2000-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku – Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. března 2000, č. j. 18 C 104/97-80, ve znění usnesení ze dne 15. března 2000, č. j. 18 C 104/97-91, výrokem I. zamítl „návrh navrhovatele, aby odpůrci mu byli povinni vydat věci uvedené pod položkami 1 až 120 návrhu do 3 dnů od právní moci rozsudku“ a výrokem II. zamítl „návrh navrhovatele, aby odpůrci mu byli povinni zaplatit 57.850,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku“, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. listopadu 2000, č. j. 9 Co 564/2000-116 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve věci samé, to je ve výrocích v odstavcích I. a II.“ a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu účinného před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ. Namítá, že nesprávným postupem soudu mu byla odňata možnost jednat před soudem. Přípisy adresovanými soudu prvního stupně žádal, aby jednání 18. 8. 1999 a 15. 3. 2000 soud nekonal bez jeho přítomnosti. Z těchto jednání se omluvil s odůvodněním, že v té době probíhalo policejní šetření. Soud to nevzal v úvahu, jednal v jeho nepřítomnosti a 15. 3. 2000 vynesl rozsudek. Na to poukázal v odvolání, ale odvolací soud se jeho námitkou nezabýval. Před jednáním odvolacího soudu 24. 11. 2000 nebyl řádně poučen, a ani nevěděl, v jaké věci se řízení koná. Na předvolání k jednání u odvolacího soudu z 9. 11. 2000 bylo pouze uvedeno, kdy se jednání koná, jednací číslo, označení účastníků, ale pokud šlo o předmět sporu, bylo uvedeno jen „vydání věci“. Protože v té době vedl s žalovanými i další spor o vydání věci u téhož soudu, nevěděl, kterého řízení se odvolací řízení týká. Nemohl se na ně tudíž řádně připravit. Pokud jde o další dovolací důvod, namítá, že u soudu prvního stupně neproběhl jeho výslech ke všem položkám uvedeným v návrhu, a aniž by soudy provedly důkazy, jež navrhoval, konstatovaly, že z hlediska skutkové podstaty §126 občanského zákoníku jsou irelevantní, neboť nemohou prokázat vlastnické právo žalobce, jako základní předpoklad úspěšnosti žaloby na vydání věci, když k takovému závěru dospěly dříve, než mohlo být soudu známo, co z důkazů vyplyne. Soudy proto nepostupovaly v souladu s §120 OSŘ. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud postupoval podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, neboť dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydanému po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněným a řádně zastoupeným účastníkem řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ) nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. l, §238 odst. 1 písm, a) a b) a §239 odst. 1 a 2 OSŘ.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, kterým znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (R 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takový případ v dané věci nejde, neboť skutečnosti tvrzené dovolatelem pro takový závěr nesvědčí. Druhý dovolatelem uplatněný dovolací důvod pak nelze pod ustanovení §237 odst. 1 písm. f) OSŘ podřadit. Jestliže totiž soud v mezích svého oprávnění stanoveného v §120 odst. 1 OSŘ neprovede účastníkem navržený důkaz, pak to, resp. nevypořádání se s takovým důkazním návrhem, může založit pouze dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) OSŘ, to je vadu řízení, která za určitých předpokladů mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovým dovolacím důvodem by se dovolací soud mohl zabývat, jen šlo-li by dovolání přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle tohoto zákonného ustanovení tedy není dána, neboť odvolací soud ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v dané věci není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ, který stanoví, že dovolání je přípustné proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V daném případě tyto podmínky splněny nebyly, když potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu žádné jeho zrušující usnesení nepředcházelo.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 1 OSŘ, podle něhož lze ale dovolání podat toliko proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Odvolací soud v daném případě ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, a proto dovolání podle tohoto ustanovení není přípustné.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Protože žalobce vyslovení přípustnosti dovolání za podmínek shora uvedených nenavrhl, není přípustnost dovolání dána ani podle §239 odst. 2 OSŘ.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným, kteří by měli na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, žádné prokazatelné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. března 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu