ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.169.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 169/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A) L. R. a B) E. R., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) D. L., 2) L. L., 3) E. Ž., o zdržení se vstupu a vjezdu na pozemek, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 405/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2002, č. j. 37 Co 448/99-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. března 1999, č. j. 10 C 405/96-49, zamítl žalobu, že „odpůrci 1) D. L. a 2) L. L. a 3) E. Ž. a 4) M. Ž. jsou povinni zdržet se vstupu a vjezdu na pozemek ve vlastnictví navrhovatelů a) L. R. a b) E. R., a to parcely ve zjednodušené evidenci (původ pozemkový katastr) p. č. 230 – ostatní plocha o výměře 801 m2, zapsané na LV č. 243 pro obec S., katastrální území S. v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu ve Ž.“, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. dubna 2002, č. j. 37 Co 448/99-80, ve vztahu k žalované 4), která 11. 6. 2001 zemřela, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Ve vztahu k žalovaným 1), 2) a 3) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že v řízení postupoval podle občanského soudního řádu účinného k 31. 12. 2000, tedy ve znění před jeho změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, aniž specifikují zákonné ustanovení o něž opírají jeho přípustnost. Pokud jde o dovolací důvody, uvádějí, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo učiněno při neúplných skutkových zjištěních, tato vada vedla k nesprávnému rozhodnutí ve věci, a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, „takže jsou dány důvody dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.“ (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2001). S podrobným odkazem na argumentaci odvolacího soudu v konfrontaci s vlastním názorem na ni uzavírají, že uvedený soud nesprávně aplikoval §3 odst. 1 občanského zákoníku, Ústavu a čl. 11 Základní listiny práv a svobod občanů. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydanému po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo v daném případě vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněným a řádně zastoupeným účastníkem řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ) nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. l, §238 odst. 1 písm, a) a b) a §239 odst. 1 a 2 OSŘ.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Takovou vadu žalobci nenamítali a dovolacím soudem nebyla zjištěna.
Podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle tohoto zákonného ustanovení tedy není dána, neboť odvolací soud ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v dané věci není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ, který stanoví, že dovolání je přípustné proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V daném případě tyto podmínky splněny nebyly, když potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu žádné jeho zrušující usnesení nepředcházelo.
Odvolací soud v daném případě ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, a proto dovolání podle tohoto ustanovení není přípustné ani podle §239 odst. 1 OSŘ.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Protože žalobci vyslovení přípustnosti dovolání za podmínek shora uvedených nenavrhli, není přípustnost dovolání dána ani podle §239 odst. 2 OSŘ.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ, neboť neúspěšní žalobci nemají právo na náhradu těchto nákladů a žalovaným v souvislosti s dovoláním náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. března 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu