ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1703.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1703/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně České republiky – České správy sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 5, Křížová 25, proti žalovaným: 1/ L. L., 2/ Ing. V. L. a 3/ Ing. Z. L., všem zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 187/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2001, č. j. 39 Co 336/2000-164, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2001, č. j. 39 Co 336/2000-164, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku uvedeného níže a že Česká správa sociálního zabezpečení k němu vykonává právo hospodaření. Uvedla, že její právní předchůdce, Úřad důchodového zabezpečení v P., pozemek získal od žalovaného 1) a otce žalovaných 2) a 3), a to na základě kupní smlouvy uzavřené 11. 4. 1983. Žalobkyně nemá k dispozici originál kupní smlouvy a v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci zapsání žalovaní; proto podává určovací žalobu.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. února 2000, č. j. 7 C 187/97-98, zamítl „žalobu s návrhem, aby bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem pozemku označeného v geometrickém plánu ze dne 28. února 1983 vyhotoveném pod č. 2246020 – 45/83 Geodézie n. p. P., parcelním číslem 438/4f o výměře 4.773 m2 a Česká správa sociálního zabezpečení vykonává k tomuto pozemku právo hospodaření“, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným 1) a otcem žalovaných 2) a 3) o prodeji sporného pozemku jednala, ale kupní smlouva nebyla uzavřena, protože nedošlo ke shodě ohledně kupní ceny. Žalobkyně uzavření kupní smlouvy neprokázala.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. května 2001, č. j. 39 Co 336/2000-164, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, „že se určuje, že Česká republika je vlastníkem pozemků č. parc. 438/1, 438/7, 438/8, 438/9, 438/10, 438/21, 438/22, 438/23, 438/33, 438/34, 438/35, 438/36, 438/37, 438/38, 438/39, 438/46, 438/47, 438/54, 438/56 a 438/57 vedených na LV č. 56 Katastrálního úřadu P. pro katastrální území R. a že Česká správa sociálního zabezpečení Praha 5, Křížová 25, IČO 006963 s tímto majetkem hospodaří jako organizační složka státu. Dále se mění tak, že se zamítá žaloba na určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku č. parc. 438/20 vedeného na LV č. 363 Katastrálního úřadu P. pro katastrální území R. a že Česká správa sociálního zabezpečení Praha 5, Křížová 25, IČO 006963 s tímto majetkem hospodaří jako organizační složka státu“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud připustil změnu žaloby, konstatoval, že věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, doplnil dokazování a dospěl k závěru, že žalobkyně uzavření kupní smlouvy prokázala. Žalobkyně jako důkaz předložila kopii kupní smlouvy a bylo na ní, aby její uzavření prokázala i jinými důkazy. To učinila, a v řízení nebyl proveden důkaz, který by toto zjištění zpochybnil. Důkazem, vyvracejícím uzavření kupní smlouvy, byla pouze výpověď žalovaného 1) učiněná v řízení před soudem prvního stupně, zpochybněná však jeho výpovědí před soudem odvolacím. Za neplatnou nebylo možné kupní smlouvu prohlásit ani na základě skutečnosti, že její předmět, to je sporná pozemková parcela, nebyla v evidenci nemovitostí zapsána pod č. 438/4f, protože ji bylo možno identifikovat údaji v geometrickém plánu, v němž je zakresleno a popsáno, co představuje díl „f“. Žalobě odvolací soud nevyhověl toliko ohledně pozemkové parcely č. 438/20, neboť žalovaní nebyli, v důsledku jejího prodeje městu P., v katastru zapsáni jako její vlastníci a nebyli tak ve sporu pasivně legitimováni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání. Jako první dovolací důvod uplatňují námitku, že odvolací soud postupoval jednostranně v jejich neprospěch a neposkytl spravedlivou ochranu jejich právům a oprávněným zájmům. To blíže specifikují s odkazem na výpověď prvního dovolatele před odvolacím soudem, který provedl jeho výslech způsobem připomínajícím výslech pachatele podezřelého z trestného činu. Vyslýchaný ve věku 73 let byl zmaten, znejistěn a jeho výpověď nevedla k doplnění a vyjasnění jeho prvotní výpovědi. Svoje jednání odvolací soud odročil, aniž by kdokoliv z účastníků řízení navrhoval doplnění dokazování. Skutečným důvodem odročení zřejmě bylo poskytnutí možnosti žalobkyni změnit žalobní petit. Důkazy odvolací soud nehodnotil nestranně, neboť důkazy ve prospěch žalovaných bagatelizoval, či se jimi nezabýval. Spor je veden o pozemky, zastavěné obytnými domy. Se záměrem převést je do soukromého vlastnictví bez nákladů na jejich koupi, jsou dovolatelé v místě označováni za osoby působící potíže. Dovolatelé polemizují se závěry odvolacího soudu při posuzování naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení vlastnického práva, aktivní legitimace žalobkyně, změny žalobního petitu, nabytí vlastnictví státem v roce 1983 a související povinnosti místního národního výboru, zaplacení kupní ceny, výpovědi účastníků řízení, stavebního povolení, evidence a katastru nemovitostí, a jiných geometrických plánů a smluv. Uzavírají, že předmětnou kupní smlouvu žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, nepodepsali, ač připravována byla. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno. Řízení před soudem prvního stupně proběhlo nestranně, zatímco u odvolacího soudu se žalovaným právní ochrany nedostalo. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem - dále jen „OSŘ“), a po zjištění, že dovolání je podáno osobami k tomu oprávněnými, je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. b), c), a d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání částečně důvodným.
K námitkám dovolatelů se uvádí:
Dovolatelé vyslovují nespokojenost s průběhem výpovědi žalovaného 1) před odvolacím soudem a tvrdí, že způsob vedení výslechu byl tendenční a tohoto účastníka zmátl [uplatňují tak dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. b) OSŘ]. Toto tvrzení, vznesené v dovolacím řízení, by mohlo být právně významné jen pokud by mělo oporu ve spisu; tak tomu však není. Ani při jednání konaném 7. 2. 2001, při kterém byl tento účastník slyšen, ani při následujících jednáních, konaných u odvolacího soudu 14. 3. 2001 a 16. 5. 2001, nevznesla žalovaná strana proti provádění výslechu účastníka žádné námitky, nepopřela správnost jeho údajů a ani netvrdila, že by byl pro vyšší věk při podávání výpovědi zmatený a vyjádřil se nesprávně. Lze připomenout, že žalovaný 1) vypovídal částečně rozporně již před soudem prvního stupně. Proto dovolací soud neshledal, že by v této souvislosti bylo řízení postiženo vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Také skutečnost, že odvolací soud jednání odročil a tak umožnil žalobci změnu žaloby (šlo o aktualizaci označení pozemků), nemohla mít na správnost rozhodnutí vliv, a to ani v případě, že by šlo o důkazy, které bylo možno obstarat již dříve. Je tomu tak i proto, že potřeba provedení dalších důkazů mohla vyvstat až na základě rozporů ve výpovědi žalovaného 1). Rozhodně nelze doložit, že by odvolací soud dopředu počítal s nutností odročit jednání a poskytnout tak žalobci možnost ke změně petitu a proto dopředu nevyžádal potřebné geometrické plány; jde tu o nepodloženou úvahu.
Pokud jde o naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnického práva [§80 písm. c) OSŘ], ani dovolatelé nezpochybňují, že tento zájem je dán v případě, že žalobce tvrdí, že je vlastníkem, a v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsán někdo jiný. Skutečnost, že žalobce snad věděl již dlouhou dobu o tom, že jako vlastník je v katastru nemovitostí zapsán někdo jiný, žalobu však podal až s časovým odstupem, na jeho naléhavém právním zájmu na určení nic nemění.
Dalším problémem je nástupnictví České správy sociálního zabezpečení po Úřadu důchodového zabezpečení. Česká správa sociálního zabezpečení vznikla tak, že zákon č. 210/1990 Sb., o změnách v působnosti orgánů České republiky o sociálním zabezpečení a o změně zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, novelizoval zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, mimo jiné tak, že namísto ÚDZ v něm nadále vystupuje tato správa. Z koncepce zákona je zjevné, že šlo o univerzální sukcesi a že tak Česká správa sociálního zabezpečení vstoupila do všech práv a povinností ÚDZ. Proto subjektem práva hospodaření k věcem, s nimiž dříve hospodařil ÚDZ, se stala žalobkyně.
Po přijetí zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se žalobkyně stala organizační složkou státu (§3 odst. 1, §51 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.), a účastníkem řízení se stal stát (§52 odst. 1 tohoto zákona), za který jedná vedoucí organizační složky, jíž se tyto právní úkony týkají, pokud zvláštní právní předpis nebo citovaný zákon nestanoví jinak. Vedoucí organizační složky může pro určité právní úkony písemně pověřit jednáním jiného vedoucího zaměstnance této organizační složky. Další zaměstnanci organizační složky mohou jménem státu činit právní úkony pouze v rozsahu stanoveném vnitřním předpisem organizační složky (viz §7 citovaného zákona). Zákon stanoví, že vzniknou-li pochybnosti o příslušnosti organizační složky podle odstavce 1, odstraní tyto pochybnosti na žádost anebo z vlastního podnětu Ministerstvo financí svým opatřením (§9 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb). Jednání a rozhodování ve věcech podle odstavce 2 nespadá do pravomoci soudů (§9 odst. 3 citovaného zákona). Česká správa sociálního zabezpečení je tedy nadále organizační složkou státu, nemá právní subjektivitu a již z toho důvodu nemůže soud ve výroku rozhodnutí určit, že s předmětným majetkem hospodaří jako organizační složka státu. Určení této složky je vnitřní záležitostí státu, a rozhoduje o něm Ministerstvo financí. Námitka, že soud nebyl oprávněn určit, která složka státu s jeho majetkem hospodaří, je proto důvodná, rozhodnutí v této části vychází z nesprávného právního posouzení věci a je tak dán dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Dovolatelé dále namítají nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem, rozebírají jednotlivé důkazy a upozorňují, že je lze interpretovat i jinak, než je vyložil odvolací soud.
Podle §132 OSŘ hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem (viz níže), přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné.
Do procesu hodnocení důkazů je třeba zahrnout i důkazy, z nichž vyplývají skutečnosti, které uvedenému skutkovému závěru soudu odporují, a s těmito důkazy se vypořádat (rozhodnutí publikované pod C 550 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 6). Nesprávné hodnocení důkazů je relevantní tehdy, zakládá-li dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. c) OSŘ (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování). Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se pokládá ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) OSŘ výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani nevyšly nijak najevo, jestliže soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, jestliže v hodnocení důkazů z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 OSŘ (viz rozhodnutí publikované pod č. C 44 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1).
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) OSŘ lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod. – viz rozhodnutí publikované pod č. C 204 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2).
Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o skutečnost, jejíž zjištění je právně významné (C 148 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2).
Z tohoto pohledu lze hodnotit námitky dovolatelů. To, že žalobkyně nepředložila smlouvu k vyznačení do evidence nemovitostí, může být dokladem toho, že smlouva neexistovala, stejně jako důsledkem opomenutí žalobkyně, resp. nepořádku v dokladech. Pokud jde o kupní cenu, nebylo zjištěno, že by zaplacena nebyla, nebyl však zjištěn ani opak. Žalobkyně sice uvedla, že o zaplacení nemá doklad s ohledem na skartaci (č.l. 15 v. spisu), avšak sám žalovaný 1) uvedl, že si nevzpomíná, zda kupní cena byla zaplacena (č.l. 16 v.). Dále skutečnost, že ostatní žalovaní smlouvu nenalezli v archivu jejich zesnulého otce, lze hodnotit tak, že tam smlouva prostě nebyla. Skutečnost, že soud tuto skutečnost nevzal jako důkaz o neexistenci smlouvy ještě neznamená, že tomuto tvrzení nevěřil; nevyvodil z toho však ten důsledek, že smlouva neexistovala. Tento závěr není nelogický (smlouva mohla být jinde, mohla se ztratit apod.). Také ztotožnění smlouvy z 18. 4. 1983, uvedené ve stavebním povolení, se smlouvou z 11. 4. 1983, bylo logicky vysvětleno tím, že 18. 4. 1983 byla smlouva z 11. 4. 1983 podle údajů na její fotokopii schválena nadřízeným orgánem a nabyla účinnosti; pokud stavební úřad při datování smlouvy nevycházel ze dne jejího uzavření, ale ze dne, kdy nabyla účinnosti, nelze z toho vyvozovat žádné závěry. Tento poznatek bylo možno upřesnit nahlédnutím do spisu stavebního úřadu, provedení takového důkazu však účastníci nenavrhli. Konečně neobstojí poukaz na skutečnost, že místní národní výbor nepostupoval podle §10 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 23/1964 Sb., kterou se provádí zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, podle něhož místní národní výbory sledují všechny změny, které mají být vyznačeny v evidenci nemovitostí, dbají o plnění ohlašovací povinnosti vlastníků i uživatelů a hlásí změny, které samy zjistily. To, že národní výbor takto nepostupoval, mohlo mít různé důvody (ke změně nedošlo, ke změně došlo, ale národní výbor, resp. příslušný pracovník o ní nevěděl nebo si ji neuvědomil, nebo národní výbor prostě svoji povinnost nesplnil); ostatně žalovaní tuto skutečnost v nalézacím řízení neuplatnili. Až potud nejsou námitky dovolatelů důvodné.
Z geometrického plánu vyhotoveného Geodézií n. p. P., SG m. P., dne 13. 9. 1985, č. zakázky 2246020-237/85, předloženého odvolacímu soudu Katastrálním úřadem P., se podává, že sporné pozemky byly ke dni zpracování tohoto plánu vedeny v evidenci nemovitostí na LV č. 56. Na tuto skutečnost právní zástupce žalovaných odvolací soud upozornil (č. l. 160) a uvedl, že z této skutečnosti je zřejmé, že ještě v roce 1985 byly tyto pozemky vedeny v evidenci nemovitostí jako vlastnictví žalovaných (to bylo zřejmé z toho, že byly evidovány na LV č. 56), a že uvedený plán byl zpracován k žádosti Úřadu důchodového zabezpečení, který by v případě, že by údaje v něm uvedené byly nesprávné, tedy „pokud by byl vlastníkem pozemků již od roku 1983, takové vyznačení neakceptoval“. Touto skutečností, která může svědčit tomu, že předchůdce žalovaného se vědomě nebránil tomu, že v evidenci nemovitostí jsou jako vlastníci vedeni žalovaní, a že tedy jejich vlastnictví uznával, se odvolací soud nezabýval a nevzal ji do úvahy při hodnocení důkazů. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení je řízením přezkumným, nemůže toto opomenutí napravit dovolací soud. Proto nezbývá než konstatovat, že při hodnocení důkazů opomenul odvolací soud významnou skutečnost vyplývající ze spisu, a proto jeho rozhodnutí vychází ze skutečnosti, která nemá oporu v provedeném dokazování. Je tak dán dovolací důvod, upravený v §241 odst. 3 písm. c) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 1 OSŘ, věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. dubna 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu