ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1864.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1864/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. ve věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. J. a 2) MUDr. D. J., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 6 C 274/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2000, č. j. 27 Cdo 497/2000-67, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2000, č. j. 27 Cdo 497/2000-67, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ (dále jen „soud prvního stupně“ rozsudkem z 18. 2. 1999, č. j. 6 C 274/96-39, ve znění opravného usnesení z 27. 6. 2000, č. j. 6 C 274/1996-62, určil, že „vlastníkem pozemku parcely č. 14/2 o výměře 190 m2 dosud zapsaného na LV č. 437 pro obec a katastrální území V., je žalobce“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že A. H., otec žalobce – dále „A. H. st.“- byl vlastníkem nemovitostí - domu čp. 38 se st. pl. č. 70 a zahrady parc. č. 15 v kat. území V., jejichž vlastnictví přešlo v roce 1960 do vlastnictví státu podle vl. nařízení č. 15/1959 Sb. Aby měl zajištěn přístup do domu čp. 38, v němž i po jeho přechodu na stát dále bydlel, když s původním přístupem po dalším sousedním pozemku JZD nadále nesouhlasilo, dohodl se A. H. st. v roce 1961 se spoluvlastníky dalších sousedních pozemků parc. č. 13 a č. 14 V. a M. R., že může ke vstupu a vjezdu užívat části těchto pozemků. Rozhodnutí o odnětí vlastnictví A. H. st. k domu čp. 38 a pozemkům parc. č. 70 a č. 15 bylo v roce 1965 zrušeno. Pro účely koupě části pozemků parc. č. 13 a č. 14, které užíval jako přístupovou cestu k domu čp. 38, byl k objednávce A. H. st. vypracován geometrický plán ze 7. 8. 1965, kterým byl z pozemků parc. č. 13 a č. 14 odděleny pozemk parc. č. 13/4 o výměře 30 m2 a pozemek parc. č. 14/2 o výměře 160 m2, po sloučení pozemek parc. č. 14/2 o výměře 190 m2. V. a M. R. však od prodeje těchto pozemků ustoupili. K návrhu A. H. st. byly rozhodnutím odboru výstavby ONV P. z 11. 1. 1967 pozemky parc. č. 13/4 a č. 14/2 z důvodu zajištění přístupu k jeho domu čp. 38 v jeho prospěch vyvlastněny. Odvolání V. a M. R. proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím komise výstavby téhož ONV ze 4. 4. 1967. Rozhodnutím této komise z 30. 12. 1967 bylo rovněž zamítnuto i jejich odvolání proti rozhodnutí odboru výstavby z 13. 11. 1967, kterým byla stanovena náhrada za ovocné stromy na vyvlastněném pozemku parc. č. 14/2. Ani v mimoodvolacím řízení ke zrušení rozhodnutí o vyvlastnění nedošlo. Náhradu za vyvlastněné nemovitosti odmítli V. a M. R. převzít a A. H. st. ji proto složil do notářské úschovy. Vyvlastněné pozemky A. H. st. oplotil a užíval k přístupu a vjezdu k domu čp. 38. A. H. st. zemřel 30. 7. 1984 a děděním podle dědické dohody, uzavřené s bratrem A. H. nabyl vlastnictví k domu čp. 38 (a pozemkům parc. č. 70/1 a 70/2) žalobce, který užívá nadále pozemek parc. č. 14/2 jako přístupovou cestu k domu čp. 38. V evidenci nemovitostí nebylo vyvlastnění pozemku parc. č. 14/2 ve prospěch A. H. st. v po roce 1967 vyznačeno. Pozemek byl projednán v řízení o dědictví po V. R. a M. R. s tím, že dědictvím po nich nabyli spoluvlastnictví k tomuto pozemku J. a A. R., každý v rozsahu jedné poloviny. Ti uvedený pozemek převedli (spolu s domem čp. 15 a pozemky parc. č. 33/2 a 14/1) kupní smlouvu z 26. 9. 1994 na žalované, kteří jsou v katastru nemovitostí vyznačeni jako jejich vlastníci (jde o předmět jejich společného jmění manželů). O tom, že pozemek parc. č. 14/2 není jeho vlastnictvím, se žalobce dozvěděl až z dopisu Katastrálního úřadu v P. v roce 1995, kdy také získal správní rozhodnutí o vyvlastnění tohoto pozemku.
Na základě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že A. H. st. nabyl vlastnictví k pozemku parc. č. 14/2 vyvlastněním v roce 1967. Od té doby užíval uvedený pozemek v dobré víře, že mu patří, stejně jako po jeho smrti od roku 1984 žalobce. Protože oprávněná držba žalobce a jeho právního předchůdce trvala nejméně od roku 1969 do roku 1995, tedy 25 let, nabyl žalobce vlastnictví k pozemku vydržením podle §134 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Žalovaní nemohli nabýt vlastnictví k pozemku kupní smlouvou z roku 1994, neboť šlo o neplatný právní úkon ve smyslu §39 ObčZ, jestliže prodávající nebyli vlastníky tohoto pozemku.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze 14. 12. 2000, č. j. 27 Co 497/2000-67, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dospěl na rozdíl o soudu prvního stupně k závěru, že A. H. st. nenabyl podle rozhodnutí z 11. 1. 1967 vlastnictví k pozemku parc. č. 14/2 vyvlastněním, „neboť se jednalo o vyvlastnění pro stát“. Dále odvolací soud dovodil, že žalobce nemohl nabýt vlastnictví k tomuto pozemku ani vydržením podle §134 odst. 1 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., neboť nebyl jeho oprávněným držitelem. Jestliže měl k dispozici geometrický plán ze 7. 8. 1965, na kterém byl pozemek parc. č.14/2 vyznačen, stejně jako pozemky parc. č. 70/1 a 70/2, a v dědictví po jeho otci A. H. st. byly projednány právě jen tyto posledně dva uvedené pozemky, nemohl být v dobré víře, že mu patří také pozemek parc. č. 14/2.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, nesprávnost závěru odvolacího soudu, že jeho otec A. H. st. nenabyl vlastnictví k pozemku parc. č. 14/2 vyvlastněním. Odvolací soud pochybil, pokud nevycházel z rozhodnutí o vyvlastnění pozemku, vydaného v roce 1967 podle §43 odst. 4 vyhlášky č. 144/1959 Ú. l. Od vyvlastnění A. H. st. jako vlastník uvedený pozemek užíval a V. a M. R. užívali „pozemek sousední“. Žalobce zjistil teprve po prodeji pozemku v roce 1994, že není veden jako vlastník předmětného pozemku, a proto si v roce 1995 začal obstarávat doklady o vlastnictví, včetně geometrického plánu. Není tedy správné zjištění odvolacího soudu, že znal již dříve obsah geometrického plánu z roku 1965. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle bodu 17 hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí vydáno 30. 11. 2000 a zákon č. 30/2000 Sb. nabyl účinnosti 1. 1. 2001, Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vady řízení, vyjmenované v §237 odst. l OSŘ, ani jiné vady, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zjištěny nebyly.
Dále se dovolací soud zabýval přezkumem rozsudku odvolacího soudu podle uplatněného dovolacího důvodu, spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Rozhodnutím z 11. 1. 1967 odbor výstavby ONV P. rozhodl s výslovným odkazem na §18 zákona č. 87/1958 Sb. a §43 odst. 4 vyhl. č. 144 Ú. l. o vyvlastnění části pozemků parc. č. 13/4 a č. 14/2 v kat. území V., náležejících V. a M. R., ve prospěch A. H. st. pro účely zajištění přístupu k jeho domu čp. 38. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně dále vyplývá, že odvolání proti tomuto rozhodnutí jakož i proti dodatečnému rozhodnutí o určení náhrady za vyvlastnění, bylo komisí výstavby téhož ONV zamítnuto, respektive, že o vyvlastnění bylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto. Toto zjištění odvolací soud nijak nezpochybnil, vyložil však obsah uvedeného rozhodnutí tak, že vyvlastněním nenabyl vlastnictví k vyvlastňovaným pozemkům A. H. st. jako fyzická osoba, ale že vyvlastněním přešlo vlastnictví na stát.
Jak vyplývá i z obsahu předmětného rozhodnutí z 11. 1. 1967, bylo vyvlastnění nemovitostí v době jeho vydání upraveno zákonem č. 87/1958 Sb., stavební řád, účinným až do 30. 9. 1976 (dále jen „stavební řád“) a prováděcí vyhláškou č. 144/1959 Ú. l.
V oddílu pátém stavebního řádu, upravujícím vyvlastnění v §§18 až 22, není stanoveno, že vyvlastněním přechází vlastnictví k vyvlastňované nemovitosti na stát. Ustanovení §18 vymezuje účely, pro které může k vyvlastnění dojít, aniž je v něm uvedeno, že nabývacím subjektem je stát. Naopak z §19 stavebního řádu, podle kterého náhradu za vyvlastnění platí osoba, v jejíž prospěch bylo vyvlastnění provedeno, vyplývá, že může jít o subjekt od státu odlišný. Dále bylo v §21 odst. l stavebního řádu stanoveno, že nezačal-li vyvlastnitel užívat nemovitost k účelu, pro který bylo vyvlastnění provedeno, do dvou let od právní moci rozhodnutí o vyvlastnění, může vyvlastněný navrhnout zrušení vyvlastnění. To znamená, že úprava vyvlastnění ani nepředpokládala přechod nemovitosti na stát a poté ze státu na další subjekt, pokud k vyvlastnění docházelo pro zajištění účelem užívání nemovitosti, náležejícímu tomuto od státu odlišnému subjektu. Také prováděcí vyhláška stanovila v §47, že rozhodnutí o vyvlastnění musí obsahovat jméno osoby nebo organizace, v jejíž prospěch se vyvlastňuje.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud v dané věci vyložil nesprávně ustanovení zákona č. 87/1958 Sb., stavební řád, včetně prováděcí vyhlášky č. 144/1959 Ú. l., týkající se vyvlastnění, pokud dospěl k závěru, že vyvlastněním nemohla vlastnictví k pozemku za účinnosti tohoto zákona nabýt fyzická osoba. Jde o nesprávné právní posouzení věci, které mělo vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť se tak nezabýval otázkou případného přechodu vlastnictví k pozemku na žalobce, který je také dědicem zemřelého vyvlastňovatele J. H. st. Za situace, kdy držba pozemku parc. č. 14/2 J. H. st., případně jeho dědici, by byla držbou vlastnickou ve smyslu §123 ObčZ, považoval dovolací soud za nadbytečné zabývat se otázkou, zda žalobce byl oprávněným, držitelem tohoto pozemku ve smyslu §129 ObčZ, tedy zda mohl k němu nabýt vlastnictví vydržením podle §134 odst. l ObčZ.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto z důvodu nesprávného právního posouzení věci zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. l, 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2003
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu