Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.04.2003, sp. zn. 22 Cdo 1876/2001 [ rozsudek / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1876.2001.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1876.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1876/2001 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně E., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalované A., spol. s r. o., zastoupené advokátkou, o určení existence závazkového vztahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 179/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2001, č. j. 55 Co 141/2001-85, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2001, č. j. 55 Co 141/2001-85, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2001, č. j. 30 C 179/98-55, určil, „že kupní smlouva o převodu vlastnického práva k nemovitostem, uzavřená mezi žalobcem a žalovaným dne 28. 6. 1998 je platná a mezi stranami vznikl závazkový vztah“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že kupní smlouvou z 28. 6. 1998 žalovaná prodala žalobkyni nemovitosti uvedené v čl. I smlouvy za kupní cenu 263 750 000,- Kč, která měla být zaplacena ve čtyřech stanovených splátkách. Žalobkyně 29. 6. 1998 podala u Katastrálního úřadu P. návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy z 28. 6. 1998. Žalovaná podáním z 26. 8. 1998 oznámila označenému katastrálnímu úřadu, že odstoupila od kupní smlouvy, a katastrální úřad řízení o povolení vkladu přerušil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastnice řízení mají věcnou legitimaci v tomto sporu a že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Podle názoru soudu kupní smlouva z 28. 6. 1998 obsahuje všechny podstatné náležitosti a žalovaná platně od smlouvy neodstoupila. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované bez dalšího dokazování rozsudkem ze dne 10. května 2001, č. j. 55 Co 141/2001-85, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud poukázal na soudní praxi, která dovodila, „že není dán naléhavý právní zájem na určení otázky, jež má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, lze-li žalovat přímo na existenci tohoto práva či právního vztahu“. V daném případě není „pochyb o tom, že konečným zájmem žalobce je určení existence vlastnictví k převáděným nemovitostem. Žalobce se však žalobou na určení domáhá rozhodnutí otázky platnosti kupní smlouvy, která je otázkou předběžnou ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (vlastnictví), ačkoli lze přímo žalovat na určení existence práva nebo právního vztahu. Za uvedené situace nelze než dovodit, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, aniž výslovně uvedl, v čem ji konkrétně spatřuje, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítal, že nemůže žalovat na určení vlastnictví k nemovitostem, neboť nenastala právní skutečnost, se kterou zákon nabytí vlastnického práva spojuje, tj. vklad vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí. Protože až do vydání pravomocného rozhodnutí o povolení vkladu do katastru nemovitostí zůstává vlastníkem žalovaná, nemohl by soud žalobě na určení vlastnictví vyhovět. Pouze z opatrnosti v mezidobí podal žalobu na určení vlastnického práva, která za situace, kdy katastrální úřad rozhodl 5. 9. 2001 o vkladu vlastnického práva v jeho prospěch, je již bezpředmětná. Je proto toho názoru, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání s tím, že námitka, týkající se nemožnosti žalovat na určení vlastnictví, nemůže obstát, neboť vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí nelze již napadnout žádnou žalobou. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 OSŘ), nebyly z obsahu spisu zjištěny. Právní argumentace odvolacího soudu v podstatě odkazující na již ustálenou soudní praxi (včetně praxe dovolacího soudu) ve vztahu k žalobám na určení vlastnictví v porovnání se žalobami na určení (ne)platnosti převodní smlouvy není v daném případě namístě. V běžných případech sporů o platnost či neplatnost smlouvy o převodu nemovitosti byl již na základě sporné převodní smlouvy proveden vklad do katastru nemovitostí, čímž došlo ke změně vlastnictví (viz §133 odst. 2 ObčZ, podle kterého převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak; tímto zvláštním předpisem je zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem). V daném případě jde o situaci netypickou, kdy podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel a od nichž se dovolací soud nemohl odchýlit, k převodu vlastnictví na základě kupní smlouvy z 28. 6. 1998 ještě nedošlo, poněvadž katastrální úřad v řízení o povolení vkladu podle §3 a násl. zákona č. 265/1992 Sb. nerozhodl a řízení přerušil do skončení tohoto sporu. V takovéto situaci se žalobce, dovolávající se platnosti sporné smlouvy a mající zájem na tom, aby byl zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí, nemohl úspěšně domáhat určení, že je jejich vlastníkem, protože mu v tom bránilo výše citované ustanovení §133 odst. 2 ObčZ. Žalobce v době zahájení řízení vlastníkem sporných nemovitostí nemohl být a ani se za něj právem nepovažoval. Jestliže odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil především tím, že se žalobce měl domáhat „určení existence vlastnictví“, aniž by vzal v potaz specifikum sporného právního vztahu, neposoudil věc správně. Nadto ve svých úvahách zcela pominul, že žalobce žaloval nejen na určení platnosti sporné převodní smlouvy, ale i na určení existence právního vztahu, „že mezi stranami vznikl závazkový vztah“. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ je naplněn. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 a 3 OSŘ napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. dubna 2003 JUDr. František Balák,v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/23/2003
Spisová značka:22 Cdo 1876/2001
ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1876.2001.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19