ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1889.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1889/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně V. S., zastoupené advokátem, proti žalované E. K., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 65/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2001, č. j. 24 Co 88/2001-158, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 5075 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. I. P.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 24. 5. 2001, č. j. 24 Co 88/2001-158, změnil rozsudek Okresního soudu v Kladně z 28. 11. 2000, č. j. 8 C 65/98-131 kterým byla žaloba zamítnuta, tak, že určil, že „nemovitosti, dříve uvedené na listu vlastnictví č. 54 pro k. ú. B., obec B., okres K., které se skládají z rekreační chaty s příslušenstvím evid. č. 2329 na pozemku parc. č. 227, z pozemku parc. č. 227, zastavěná plocha a pozemku parc. č. 417/14 – ostatní plocha, jsou společným jměním manželů V. S. a M. S.“, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že 10. 4. 1995 uzavřel manžel žalobkyně M. S. se žalovanou smlouvu o půjče, podle které mu žalovaná poskytla půjčku 150.000 Kč se 14% měsíčními úroky, kterou se zavázal vrátit do 10. 10. 1995. K zajištění této pohledávky uzavřeli téhož dne M. S. a jím zastoupená žalobkyně se žalovanou zástavní smlouvu, jejímž předmětem byly shora označené nemovitosti, náležející do bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a M. S. Ve smlouvě bylo ujednáno, že pro případ nevrácení půjčky do 10. 10. 1995, prodlužuje se lhůta k zaplacení o dalších pět kalendářních dnů s tím, že zástavce se zavazuje zaplatit zástavnímu věřiteli za nedodržení termínu smluvní pokutu 63.000 Kč a pro případ nezaplacení pohledávky a příslušenství řádně a včas, zmocňuje zástavce zástavního věřitele provést realizaci zástavy a z výtěžku se uspokojit. Právní účinky vkladu zástavního práva nastaly ke dni 13. 4. 1995. Dále 10. 4. 1995 uzavřeli M. S. a jím zastoupená žalobkyně, jako prodávající se žalovanou jako kupující, kupní smlouvu, kterou jí prodali uvedené nemovitosti za sjednanou kupní cenu 234.000 Kč, která byla uhrazena započtením pohledávky ve výši 234. 000 Kč. Podle bodu 5 smlouvy bylo sjednáno právo zpětné koupě s platností do 16. 10. 1995 s tím, že pokud nebude kupní cena v tomto termínu vrácena, respektive písemnou formou ujednáno jinak, právo zpětné koupě zaniká. Kupní cena 234.000 Kč podle výpovědi jednatele žalované představovala 150.000 Kč půjčených M. S. a úroky a smluvní pokutu pro případ, že půjčka nebude splacena a obecná cena nemovitostí ke dni uzavření kupní smlouvy činila 400.000 Kč. Právní účinky vkladu vlastnického práva žalované k nemovitostem z této kupní smlouvy nastaly ke dni 2. 7. 1998.
Na základě uvedených zjištění byl odvolací soud zajedno se soudem prvního stupně, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na žalovaném určení, neboť jde o určení vlastnictví k nemovitostem, o nichž tvrdí, že jsou předmětem jejího společného jmění s manželem, a v katastru nemovitostí je jako jejich vlastnice zapsána žalovaná. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva z 10. 4. 1995 je neplatným právním úkonem v smyslu §39 ObčZ. Kupní smlouva byla uzavřena ve stejný den jako smlouva o půjčce a smlouva zástavní, sloužící k zajištění pohledávky žalované. Výše kupní ceny byla značně vyšší než obecná cena nemovitostí, která podle žalované činila 400.000 Kč, ale odpovídala výši pohledávky žalované, jak byla uvedena v zástavní smlouvě. Je proto nepochybné, že účelem kupní smlouvy bylo, aby předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví žalované na úhradu pohledávky zajištěné zástavní smlouvou. Zástavní právo přitom věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje nebo jiné zpeněžení zástavy. Smlouva, jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví) je v rozporu s účelem zástavního práva, tak jak jej stanoví zákon (§152 ObčZ) a je proto podle §39 ObčZ neplatná. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasí s tím, že kupní smlouva je právním úkonem neplatným pro rozpor s dobrými mravy. Namítá, že tuto smlouvu a dále smlouvu o půjčce a smlouvu zástavní je třeba posuzovat odděleně, smlouva zástavní a smlouva kupní jsou samostatné jistící nástroje, zabezpečující riziko žalované při poskytování půjčky. Riziko žalované jako zastavárny je zcela odlišné od rizika banky, jak také uvedl Vrchní soud v rozsudku sp. zn. 5 Cm 704/2000. Kupní smlouva z 10. 4. 1995 je platným úkonem, byla uzavřena za účelem koupě a prodeje a jiný účel nelze dovozovat ani z toho, že kupní cena neodpovídala obecné ceně nemovitosti, jak uvedl odvolací soud. Toto tvrzení ostatně nebylo ani prokázáno, kupní cena je věcí ujednání stran a cena byla podle žalované velmi reálná. Podle žalované nebyla žalobkyně v této věci od počátku legitimována k tomu, aby byla účastníkem řízení, jestliže nebyla účastníkem smlouvy o půjčce, ke které byly další smlouvy jen jistícími nástroji. Odvolací soud se také vůbec nezabýval otázkou, že manžel žalobkyně nesplnil podmínky smlouvy o půjčce. Podle žalované ji uzavíral s tím, že ji nebude plnit, a proto jednal v rozporu s dobrými mravy. Ochrany se proto dovolává strana, která jednala nepoctivě a nelze ji proto ochranu poskytnout. Žalovaná je také přesvědčena, že s odkazem na §2 ObčZ může v rámci smluvní volnosti upravovat práva a povinnosti odchylně od zákona a smlouva uzavřená dvěma subjekty by měla být respektována. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti kupní smlouvy ve smyslu §39 ObčZ odpovídá závěru, který vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2204/2000. Smlouvu o půjčce a smlouvy zástavní a kupní nelze v daném případě posuzovat odděleně, neboť všechny tyto smlouvy se týkaly půjčky peněz a zajištění jejího vrácení. Žalovaná sama potvrdila podstatně vyšší obecnou cenu nemovitostí, než byla sjednaná kupní cena. Nelze také sjednávat v rámci smluvní volnosti smlouvu, která je v rozporu se zákonem, nebo ji obchází nebo je v rozporu s dobrými mravy. Konečně žalobkyně poukazuje na to, že ve zmíněném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2204/2000 Nejvyšší soud poukázal také na to, že provozování zastavárny neopravňuje zastavárnu k poskytování půjčky oproti zástavě na nemovitostech, přičemž jednatel žalované potvrdil, že tak žalovaná činila ve větším rozsahu. Protože jde o činnost protiprávní, pak jsou neplatné všechny úkony, při ní učiněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17, hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. a 3 OSŘ.
Vady uvedené v §237 odst. l OSŘ nebo jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci žalovaná nenamítala a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Námitka žalované, že zjištění odvolacího soudu, že obecná cena předmětných nemovitostí ke dni uzavření kupní smlouvy z 10. 4. 1994 činila 400.000 Kč, nemá oporu v provedeném dokazování, není důvodná. Žalovaná totiž přehlédla, že její jednatel P. S. slyšený při jednání soudu prvního stupně 23. 3. 1999 vypověděl, že „chatu jsme si prohlédli, její tržní cenu jsme stanovili asi na 400.000 Kč a proto jsem s půjčkou souhlasili.“
Právními otázkami, na kterých spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku z 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 12/2000 a dále v usnesení z 6. 12. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1273/2000, uveřejněném pod C 892 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, v nichž šlo z právního hlediska o stejný případ. V obou rozhodnutích se uvádí, že „kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě, je neplatným právním úkonem podle §39 ObčZ“. Odvolací soud ve svém rozsudku také dále právní závěry těchto rozhodnutí cituje a dovolací soud na ně proto odkazuje. Závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva z 10. 4. 19945 je neplatným právním úkonem pro rozpor s účelem zástavního práva (v době uzavření smlouvy stanovený §151a odst. l a §151f ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 367/2000 Sb.) ve smyslu §39 ObčZ proto, že jde o kupní smlouvu, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka žalovaného jako zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka M. S. a žalobkyně jako jeho manželky k zástavě, tj. předmětným nemovitostem, je tedy správný. Smlouvu o půjčce z 10. 4. 1994 nelze posuzovat odděleně od smlouvy zástavní a smlouvy kupní, které byly rovněž téhož dne uzavřeny, když smlouva zástavní byla uzavřena k zajištění pohledávky žalované za M. S., vzniklé právě z této smlouvy o půjčce a kupní smlouvu nelze pak hodnotit jinak než jako ujednání o propadné zástavě, tj. uspokojení pohledávky žalované tím, že jí zástava připadne do vlastnictví. Takový účel je nepochybný a nešlo tedy o kupní smlouvu, jejímž účelem je prodej a koupě věci. Závěr o neplatnosti kupní smlouvy z 10. 4. 1995 se opírá o skutečnosti, které byly dány ke dni jejího uzavření, tedy i z toho, že výše pohledávky žalované za M. S. byla dána částkou 150.000 Kč, poskytnuté žalovanou M. S. podle smlouvy o půjčce z téhož dne. Nepřípadný je také poukaz žalované na §2 odst. 2, 3 ObčZ, který stanoví, že účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemně práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Je totiž zřejmé, že smlouva, která je podle §39 ObčZ neplatná proto, že (svým účelem) obchází zákon, tj. §151a odst. l a §151f ObčZ, pak z povahy těchto ustanovení vyplývá, že se od nich smluvní strany nemohly odchýlit.
K námitce žalované, že žalobkyně nebyla věcně legitimována k žalobě na určení, neboť nebyla účastnicí smlouvy o půjčce z 10. 4. 1995, lze jen uvést, že to, že je nositelkou práva, o jehož určení v dané věci jde, odvozovala z toho, že nezaniklo kupní smlouvou z 10. 4. 1995, jejíž účastnicí byla.
Z uvedeného vyplývá, že z pohledu dovolacích námitek je rozsudek odvolacího soudu správný a proto bylo dovolání zamítnuto (§243b odst. l OSŘ).
Žalobkyně byla v dovolacím řízení úspěšná. Přísluší jí proto podle §243b odst. 4, §224 odst. l, §151 odst. l a §142 odst. 1 OSŘ náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. Ty jsou podle §5 písm. b) a §18 vyhl. č. 484/2000 Sb. dány odměnou advokáta za jeden úkon v dovolacím řízení (vyjádření k dovolání) částkou 5000 Kč a paušální náhradou hotových výdajů 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem částkou Kč 5075 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. března 2003
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu