ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.194.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 194/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Z. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému I. K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 655/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. července 2002, č. j. 44 Co 479/2000-124, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. července 2002, č. j. 44 Co 479/2000-124, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalovaném, který je jeho synem, domáhal dopisem z 5. 8. 1999 vrácení ideální poloviny nemovitostí specifikovaných níže, které mu daroval smlouvou uzavřenou 3. 6. 1991. Tvrdil, že žalovaný se k němu chová tak špatně, že to odůvodňuje zrušení darovací smlouvy. Protože žalovaný s vrácením daru nesouhlasil, podal žalobce žalobu na určení, že je spoluvlastníkem sporných nemovitostí.
Okresní soud ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. února 2000, č. j. 6 C 655/99-64 , zamítl „návrh žalobce na určení, že spoluvlastníkem ideální ˝ nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve V. na listu vlastnictví č. 203 pro obec R., katastrální území R., a to domu č. p. 162 s pozemkem st. 209 o výměře 415 m2, pozemku parc. č. 209 o výměře 415 m2 a dále pozemku – zahrady parc. č. 312/7 o výměře 278 m2 a dále pozemků ve zjednodušené evidenci parc. č. 744 o výměře 633 m2 a parc. č. 745/1 o výměře 4399 m2 a parc. č. 745/2 o výměře 737 m2 je Z. K., nar. 2. 9. 1928, trvale bytem R.“, a dále rozhodl o nákladech řízení. Uvedl, že žalobce neprokázal naplnění zákonných podmínek pro vrácení daru podle §630 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. července 2002, č. j. 44 Co 479/2000-124, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud shledal darovací smlouvu, na základě níž měl žalovaný nabýt do vlastnictví sporné nemovitosti, absolutně neplatnou. Věcné břemeno, zřízené touto smlouvou ve prospěch dárců, bylo formulováno natolik neurčitě, že v této části šlo o smlouvu neplatnou ve smyslu §37 odst. 1 ObčZ; ačkoliv další část darovací smlouvy již formální nedostatky nevykazovala, shledal odvolací soud nepochybným, že účastníci smlouvy mínili projevit vůli darovat a přijmout dar právě jen v případě, že současně bude zřízeno věcné břemeno. Proto konstatoval, že je neplatná celá smlouva. K možnému vydržení vlastnického práva ke sporným nemovitostem odvolací soud uvedl, že žalovaný v době od uzavření darovací smlouvy do dne, kdy mu byla doručena žaloba, nenaplnil podmínku jejich oprávněné desetileté držby. Uzavřel, že nemovitosti jsou v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví žalobce a jeho bývalé manželky a že tedy žalobce vlastní jejich ideální polovinu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu ohledně neurčitosti vymezení věcného břemene. Nemovitosti byly žalovanému darovány z BSM jeho rodičů a ti byli ve svém vlastnickém právu užívat je neomezeni. Namítaná formulace by mohla být neurčitá v situaci, kdy by byli dárci podílovými spoluvlastníky se stejnou výší podílů. V daném případě ale věci užívali v rámci BSM a i třetí osoba se z této skutečnosti mohla dovědět, že jejich užívací právo bylo neomezené. Nesprávný je závěr odvolacího soudu ohledně neplatnosti celé smlouvy. To by mohlo platit jen tehdy, kdyby vůle účastníků byla taková, že by nemovitosti bez vzniku věcného břemene nedarovali. To ale v daném případě ze smlouvy nevyplývá, a vůle dárců v tomto ohledu nebyla zkoumána a podrobena dokazování. Odvolací soud hodnotil nesprávně i otázku vydržení vlastnického práva žalovaným, když nelze zjistit, čím byl běh vydržecí lhůty přerušen. Podle odvolacího soudu se tak mělo stát podáním žaloby. Tou ale žalobce neuplatňoval žádnou ze skutečností, která smlouvu činila neplatnou a jím tvrzené porušování dobrých mravů nemohlo mít vliv na dobrou víru žalovaného. Žalobce se domáhal vrácení daru a nutno zdůraznit, že předmětnou smlouvu posuzovaly obecné soudy již v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 885/96, a neplatnost darovací smlouvy nezjistily. I tato skutečnost posiluje dobrou víru žalovaného, že darovací smlouva je platná. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu, že nemovitosti jsou v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví žalobce a jeho bývalé manželky. Takový závěr odvolací soud vyslovil za situace, kdy probíhalo u jmenovaného soudu pod sp. zn. 6 C 1042/95 řízení o vypořádání BSM mezi žalobcem a L. K. a toto řízení nebylo pravomocně skončeno. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce ztotožňuje se závěry odvolacího soudu ohledně absolutní neplatnosti sporné darovací smlouvy. Souhlasí i s názorem odvolacího soudu na možné vydržení vlastnického práva žalovaným. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem) a po zjištění, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Předmětem řízení před soudem prvního stupně bylo – v souladu s žalobními tvrzeními – vrácení daru a mezi účastníky byly sporné skutečnosti toto vrácení umožňující. V projednávaném případě nikdo z účastníků netvrdil, že by smlouva o převodu ideální poloviny předmětných nemovitostí byla absolutně neplatná, ani skutečnosti tuto neplatnost zakládající. Právní názor o tom, že smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je absolutně neplatná, byl vnesen do řízení až rozsudkem odvolacího soudu, byl pro účastníky neočekávaný a žalovaný se nemohl vyjádřit k právní stránce věci a tvrdit skutečnosti, které by uplatnění normy, aplikované odvolacím soudem, vyloučily a navrhovat důkazy k prokázání těchto skutečností; žalovaný byl zbaven např. možnosti tvrdit, že smlouva není neurčitá, resp. že neurčitá je jen oddělitelná část smlouvy, nebo namítat vydržení nemovitosti ve dvouinstančním řízení. Vzhledem k tomu, že povinnost tvrzení i povinnost důkazní jsou povinnostmi procesními, bylo věcí soudu v tomto případě poučit účastníky o této povinnosti ve vztahu ke skutečnosti, o kterou soud zamýšlel opřít rozhodnutí a kterou dosud žádný z účastníků neuplatňoval (viz §5 OSŘ). Je třeba poukázat i na právní názor Ústavního soudu, vyjádřený v nálezu z 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, podle kterého „změna právního náhledu odvolacího soudu je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní“. Pokud tak odvolací soud neučinil, tedy pokud účastníky o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní v návaznosti na konkrétní případ nepoučil a pokud, dospěl-li k závěru, že věc je možno posoudit na základě jiné normy, opírající se o jiné skutkové předpoklady, než z jakých vycházel žalobce i soud prvního stupně, rozsudek soudu prvního stupně nezrušil a nevrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení, trpí řízení vadou, uvedenou v §241 odst. 3 písm. b) OSŘ. Bylo by nyní předčasné hodnotit, zda rozhodnutí odvolacího soudu je v této části správné po právní stránce, resp. zda byly zjištěny potřebné skutkové okolnosti; nejprve je totiž třeba dát účastníkům možnost vznést potřebná tvrzení a budou-li právně významná, provést k nim dokazování.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 1 OSŘ, věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2003
JUDr. Jiří Spáčil,CSc., v. r.
předseda senátu