ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1949.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1949/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) J. L. a B) R. L., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) A. B., zastoupené advokátem, 2) P. U., zastoupenému advokátem, 3) Ing. J. H., 4) M. H. a 5) J. H., žalovaní 3) – 5) zastoupeni advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 71/93, o dovolání žalovaných 1) – 4) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2001, č. j. 11 Co 496/2000-190, ve znění opravného usnesení ze dne 11. října 2001, č. j. 11 Co 496/2000- 225, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2001, č. j. 11 Co 496/2000-190, ve znění opravného usnesení ze dne 11. října 2001, č. j. 11 Co 496/2000-225, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 31. května 2000, č. j. 8 C 71/93-156, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 31. 5. 2000, č. j. 8 C 71/93-156, zamítl žalobu na určení, že „polovina pozemkové parcely č. 973/3 domu č. p. 251 s příslušenstvím, pozemkové parcely č. 331/1 zapsaných u Katastrálního úřadu v Ch. na listu vlastnictví č. 875 pro katastrální území Ú., obec M. L. a polovina rodinného domku č. p. 287 s pozemkovými parcelami č. 332/1 a 332/2 se zděnou kolnou, zapsaných u Katastrálního úřadu v Ch. pro obec M. L., katastrální území Ú. na listu vlastnictví 876, náleží do dědictví po A. V. L., zemřelému dne 1. 4. 1964, a polovina pozemkové parcely č. 973/3 domu č. p. 251 s příslušenstvím, pozemkové parcely č. 331/1 zapsaných u Katastrálního úřadu v Ch. na listu vlastnictví č. 875 pro katastrální území Ú., obec M. L. a polovina rodinného domku č. p. 287 s pozemkovými parcelami č. 332/1 a 332/2 se zděnou kolnou, zapsaných u katastrálního úřadu v Ch. pro obec M. L., katastrální území Ú. na listu vlastnictví č. 876, náleží do dědictví po A. B. L., zemřelé dne 30. 6. 1978“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rodiče žalobců A. L., který zemřel 1. 4. 1964, a A. L., která zemřela 31. 7. 1978, byli italskými státními příslušníky. V letech 1927 – 1930 nabyli spoluvlastnictví, a to každý v rozsahu jedné ideální poloviny k nemovitostem, zapsaným ve vložce č. 839 pozemkové knihy pro k. ú. Ú., a to k domu čp. 251 se stavební parcelou č. 331, dále skladišti s dílnou čp. 287 se stavební parcelou č. 332 a pozemku parc. č. 973/3 pastvina v kat. území U., obec M. L. Podle rozhodnutí Okresního národního výboru v M. L. z 24. 9. 1946 tyto nemovitosti manželů L. podléhaly konfiskaci, avšak již rozhodnutím téhož národního výboru z 13. 12. 1946 byla konfiskace zrušena. Přesto byly tyto nemovitosti rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, oblastní úřadovny v K. V. z 9. 11. 1949 (dále jen „rozhodnutí Osidlovacího úřadu z 9. 11. 1949“) jako majetek konfiskovaný vyňaty z přídělového řízení a odevzdány obci M. L. Na základě tohoto rozhodnutí byly v roce 1949 nemovitosti odepsány z vl. č. 839 a připsány ve vl. č. 1129 jako majetek obce M. L. K žádosti MNV M. L. z 1. 12. 1951 byla poznamenána změna vlastníka na Československý stát – Místní národní výbor M. l. V roce 1958 byly nemovitosti odespány z vl. č. 1129 a připsány ve vl. č. 1133, kde v oddíle B bylo na základě rozhodnutí MěNV M. L. z 1. 12. 1957 vyznačeno vlastnické právo pro „Československý stát – Domovní správa v M. L.“. Podle zřizovací listiny z 28. 3. 1963 byl poznamenán převod operativní správy na Podnik bytového hospodářství M. L. V dopisech Správy pro věci majetkové a devizové z 18. 4. 1968 a Italského velvyslanectví z 11. 5. 1968 bylo sděleno K. T. jako zmocněnci A. L., že k odnětí nemovitostí manželům L. došlo nedopatřením a že čs. úřady činí kroky k vrácení tohoto majetku. V evidenci nemovitostí byli sice jako spoluvlastníci nemovitostí znovu zapsáni manželé L., ale nemovitosti nebyly A. L. ani žalobcům jako právním nástupcům A. L. předány. Důvodem byly neshody ohledně investic, jejichž zaplacení stát požadoval, jak vyplývá ze zápisu sepsaného MěNV v M. L. z 13. 7. 1981 ve věci „zrušení správy“ a dopisu K. T., adresovaného Správě pro věci majetkové a devizové z 19. 7. 1981. Tato správa dopisem z 26. 5. 1982 K. T. sdělila, že „čs. stát předmětné nemovitosti nevydá, ledaže mu to bude uloženo příslušným čs. soudem na základě vlastnické žaloby podané původními italskými vlastníky, resp. dědici po nich.“ ONV v Ch. dopisem z 12. 8. 1982 požádal Středisko geodézie v Ch., aby opětovně vyznačilo v evidenci nemovitostí jako vlastníka předmětných nemovitostí „čs. stát – MěNV v M. L.“. Postupoval tak podle pokynu Západočeského KNV v P., který mu byl uložen dopisem z 17. 5. 1982, vycházejícího z vyjádření ministerstva Financí ČSR z 12. 5. 1982, že „federální ministerstvo upozornilo na skutečnost, která nebyla dříve známa, že A. L. uplatnil nárok na náhradu za předmětné nemovitostí v rámci italské náhradové dohody a jeho nárok byl italskou stranou zřejmě uznán. Tím dal najevo, že se nepovažuje za vlastníka nemovitostí na území ČSSR.“ Podle ministerstva financí ČSR „je třeba, aby pro případná další jednání se zmocněncem, původních vlastníků K. T. bylo zastáváno stanovisko, že čs. stát nemovitosti nevydá, pokud mu to nebude uloženo soudem a své oprávnění držet tyto nemovitosti opírá o skutečnost, že se považuje za vlastníka, k čemuž ho opravňuje zápis v pozemkové knize, provedený v roce 1949 na základě rozhodnutí OU a FNO z r. 1949, tzv. intabulace, která podle tehdy platného občanského zákoníku měla za následek přechod vlastnického práva k nemovitým věcem.“ MěNV v M. L. převedl hospodářskou smlouvou z 29. 10. 1982 správu předmětných nemovitostí na Podnik bytového hospodářství v M. L. Ten kupní smlouvou z 22. 4. 1983 prodal žalovaným 3) a 4) dům čp. 287 s příslušenstvím a téhož dne uzavřel s nimi dohodu o zřízení práva společného užívání pozemku parc. č. 331/2 o výměře 179 m2 a parc. č. 332 o výměře 355 m2. Podle kupní smlouvy, uzavřené 19. 11. 1991, žalovaní 3) a 4) prodali žalovanému 5) zděnou kolnu, nacházející se na pozemku parc. č. 331/2, s tím, že převodem kolny podle §218 tehdy platného ObčZ přechází na žalovaného 5) právo osobního užívání k tomuto pozemku. Dále uvedený podnik bytového hospodářství kupní smlouvou ze 6. 4. 1983 prodal dům čp. 251 na pozemku parc. č. 331/1 žalované 1) a jejímu manželovi J. B. a současně s nimi uzavřel dohodu o zřízení společného práva osobního užívání pozemků parc. č. 331/l o výměře 526 m2 a parc. č. 973/3 zahrada o výměře 181 m2. Žalovaná 1) a její manžel poté prodali kupní smlouvou z 9. 8. 1983 ideální polovinu domu čp. 251 žalovanému 2). V katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Ch. jsou vyznačeni na listu vlastnictví č. 875 pro obec a kat. území M. L. žalovaní 1) a 2) jako spoluvlastníci domu čp. 251 na parc. č. 331/1 zastavěná plocha, pozemku parc. č. 331/1 zastavěná plocha a pozemku parc. č. 973/3, každý v rozsahu jedné ideální poloviny (žalobkyně po zániku manželství s J. B. vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví manželů v roce 1987 nabyla výlučné vlastnictví k ideální polovině domu čp. 251), a na listu vlastnictví č. 876 žalovaní 3) a 4) jako vlastníci domu čp. 287 na pozemku parc. č. 332 zastavěná plocha a pozemku parc. č. 332 zastavěná plocha (jsou předmětem jejich společného jmění manželů). Řízení o dědictví, vedená u soudu prvního stupně po A. L. pod sp. zn. D 780/98, a po A. L. pod sp. zn. D 781/98, byla přerušena do rozhodnutí soudu v této věci.
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť v případě určení spoluvlastnického práva svých právních předchůdců k předmětným nemovitostem ke dni jejich smrti, které není v katastru nemovitostí vyznačeno, mohou dosáhnout jejich projednání v dědických řízeních. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti manželů L. nebyly konfiskovány a že došlo „neprávem k zabrání majetku“ manželů L. rozhodnutím Osidlovacího úřadu z 9. 11. 1949. Jde však o majetek, který byl vypořádán dohodou, uzavřenou mezi ČSSR a Italskou republikou 27. 7. 1966, o vypořádání otevřených finančních a majetkových otázek, která nabyla účinnosti 3. 7. 1968 (dále jen „dohoda o vypořádání“). Podle čl. I písm. a) se dohodou vypořádávaly italské nároky, týkající se italských majetků, práv a zájmů dotčených československými znárodňovacími, vyvlastňovacími nebo jinými obdobnými opatřeními, odnímajícími nebo omezujícími takové majetky, práva a zájmy. Podle čl. II dohody se za italské majetky, práva a zájmy považují ty, které patřily v okamžiku československých opatření, uvedených v čl. I přímo nebo nepřímo, zcela nebo částečně, italským fyzickým či právnickým osobám, pokud mají tyto osoby takový statut i ke dni vstupu této dohody v platnost. Československá vláda se podle čl. III dohody zavázala zaplatit Italské republice k plnému a definitivnímu vypořádání italských majetků, práv a zájmů částku dvě miliardy šest set milionů lir dohodnutým způsobem, a Italská republika se zavázala, že ode dne vstupu dohody v platnost nebude nadále uplatňovat ani podporovat případné žádosti, které by byly předloženy a týkaly se shora zmíněných italských majetků, práv a zájmů. Podle čl. VII dohody rozdělení všeho, co bude poskytnuto podle dohody spadá výlučně do pravomoci italské vlády a italská vláda sdělí československé vládě po vyplacení náhrad údaje o osobách, jímž byly náhrady poskytnuty, a předá v mezích možností právní titul, dodaný fyzickými a právnickými osobami, jimž byla náhrada poskytnuta. Ze zprávy ministerstva financí ČR z 26. 1. 1999 soud prvního stupně zjistil, že neexistuje taxativní výčet právních předpisů, kterými měly být italské nároky podle dohody o vypořádání dotčeny. Soud prvního stupně se ztotožnil se s výkladem ministerstva financí ČR, že dotčeným majetkem ve smyslu této dohody jsou např. konfiskace, znárodnění, u omezení je to např. národní správa, jakékoliv užívání zemědělského a pozemkového nebo domovního majetku čs. státem nebo tzv. čs. socialistických organizací bez smluvního podkladu s vlastníkem nebo jakákoliv nařízená dispozice s majetkem omezující vlastnické právo, tedy že majetkem, podle této dohody vypořádaným, jsou i předmětné nemovitosti, neboť šlo, jak také ministerstvo financí ČR uvedlo, „o italský majetek a omezujícím opatřením bylo zabrání majetku Domovní správou M. L. na základě opatření MNV v M. L. z 10. 12. 1952, spojené s nakládáním s tímto majetkem, včetně výběru nájemného na účet Domovní správy.“ O tom svědčí také zpráva Správy pro věci majetkové z 29. 11. 1993, adresovaná zástupci žalovaných, podle které z podkladů, které měl uvedený úřad k dispozici, jednoznačně vyplývalo, že A. a A. L., případně jejich dědici byli účastni odškodnění podle dohody o vypořádání, protože Italská náhradová komise si v 80. letech vyžadovala právní pomoc, a z toho lze usuzovat, že nárok na odškodnění byl v Itálii uplatněn.“
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem z 30. 3. 2001, č. j. 11 Co 496/2000-190 ve spojení s opravným usnesením z 11. 10. 2001, č. j. 11 Co 496/2000-225, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že „polovina pozemkové parcely č. 973/3 s domem čp. 251 s příslušenstvím, a pozemkové parcely č. 331/1, zapsaných na LV č. 875 pro katastrální území Ú., obec M. L. a polovina rodinného domku čp. 287 s pozemkovou parcelou č. 332/1 a 332/2 se zděnou kůlnou, zapsaných na LV č. 876 pro katastrální území Ú., obec M. L., vesměs Katastrálního úřadu v Ch., náleží do dědictví po A. V. L., zemřelém dne 1. 4. 1964“ (výrok I.). Dále určil, že „polovina všech nemovitostí uvedených pod bodem I. tam specifikovaných náleží do dědictví po A. B. L., zemřelé dne 31. 7. 1978“ (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud považoval za správné závěry soudu prvního stupně, že žalobci mají naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu §80 písm. c) OSŘ, že nemovitosti manželů L. nebyly konfiskovány a že stát k nim nenabyl vlastnictví ani jiným způsobem. Odvolací soud poukázal na to, že rozhodnutí Městského národního výboru v M. L. z 10. 12. 1952 (na které odkazuje zpráva ministerstva financí ČR z 29. 11. 1993) nebylo dohledáno a nelze tedy usoudit, o jaké opatření mohlo jít, přičemž rozhodnutí Osidlovacího úřadu z 9. 11. 1949 nebylo rozhodnutím o přechodu majetku na stát. Po doplnění dokazování však odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nemovitosti nejsou majetkem, který byl ke dni smrti právních předchůdců žalobců vypořádán dohodou o vypořádání ze 22. 7. 1966. U A. L. to bylo vyloučeno už proto, že zemřel 1. 4. 1964 a dohoda byla uzavřena až dva roky po jeho smrti. To znamená, že ke dni jeho smrti mu spoluvlastnický podíl k nemovitostem náležel. Pokud jde o A. L., odvolací soud doplnil dokazování a zjistil z dopisu Západočeského KNV v P. z 15. 5. 1968, že uvedený národní výbor sdělil MěNV v M. L. nejprve obsah přípisu ministerstva financí ze 4. 4. 1968, podle kterého nelze na konfiskaci majetku manželů L. za daného právního a faktického stavu trvat, zejména když italský zastupitelský orgán se výslovně dovolával rozhodnutí ONV v M. L. z 13. 12. 1946 o zrušení konfiskace, a z toho důvodu bylo také doporučeno ministerstvu zahraničí odpovědět na italskou nótu tak, že majetek byl ze strany čs. úřadů dotčen jen nedopatřením a že správa majetku bude manželům L. vrácena. Z téhož důvodu také Západočeský KNV požadoval, aby MěNV v M. L. správu nemovitostí původním vlastníkům vrátil, a uvedl, že stejný pokyn byl dán také ONV v Ch. přípisem z 23. 4. 1968. S tím koresponduje přípis velvyslanectví Italské republiky z 11. 5. 1968, adresovaný zmocněnci manželů L. K. T., v němž se oznamuje, že velvyslanectví obdrželo zprávu, že k odnětí majetku manželů L. došlo nedopatřením a úřady provádějí opatření k vrácení jeho vlastníkům. Tutéž informaci sdělila K. T. Správa pro věci majetkové a devizové přípisem z 18. 4. 1968. Podle výpisu z listu vlastnictví č. 222 z 2. 6. 1970 byli jako vlastníci nemovitostí již zapsáni manželé L. Dále přípisem Správy pro věci majetkové a devizové ze 4. 4. 1968 bylo K. T. sděleno, že dopisem ministerstva financí ze 4. 4. 1968 bylo KNV v P. uloženo provést další opatření v Ch. Z této korespondence tedy vyplývá, že na základě informace čs. ministerstva zahraničí, poskytnuté italskému velvyslanectví, nebyl majetek manželů L. považován za majetek, který by měl být vypořádán podle dohody z 27. 7. 1966. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že ani A. L. nemohla pozbýt spoluvlastnický podíl k nemovitostem vypořádáním podle předmětné dohody ke dni 31. 7. 1978, přičemž „na tomto stavu ke dni úmrtí manželů L. nemohl již nic změnit ani změněný postoj ústředních, krajských a okresních orgánů ČSR v počátcích osmdesátých let.“ Odvolací soud zdůraznil, že v tomto řízení se rozhoduje jen o tom, že předmětné spoluvlastnické podíly k nemovitostem A. a A. L. vlastnili ke dni své smrti, a z takto vymezeného předmětu řízení vyplývá, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zda spoluvlastnické podíly nebyly podle předmětné dohody vypořádány po roce 1978 s právními nástupci manželů L.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 3) – 5) dovolání.
Žalovaná 1) namítla, že žalobci neprokázali naléhavý právní zájem na žalovaném určení, neboť odvolací soud měl přihlížet k tomu, zda ke dni jeho rozhodování, tj. k 30. 3. 2001, byla majetková práva žalobců, resp. jejich právních předchůdců, k nemovitostem vypořádána podle dohody uzavřené 27. 7. 1966 mezi ČSSR a Italskou republikou, jak plyne ze stanoviska Ministerstva financí ČR z 2. 11. 1993. Vzhledem k těmto časovým návaznostem nemohlo být určeno, že spoluvlastnické podíly k nemovitostem náležely manželům L. ke dni jejich smrti. Žalovaná 1) navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl ohledně určení spoluvlastnických podílů k domu čp. 251 se st. parc. č. 331/1 a pozemku parc. č. 973/3 zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Žalovaní 3), 4) a 5) namítli, že v řízení došlo k vadě, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výroky rozsudku odvolacího soudu jsou totiž nepřezkoumatelné, neboť označení nemovitostí neodpovídá právnímu stavu ke dni rozhodování odvolacího soudu ani ke dni smrti A. L. 1. 4. 1966 a A. L. 31. 7. 1978. Týká se to i všech stavebních parcel, které jsou označeny jako pozemkové, navíc kolna, která se nacházela na parc. č. 331/2, není uvedena vůbec. Dále žalovaní nesouhlasí s tím, že žalobci mají naléhavý právní zájem na žalovaném určení. Je sice logický závěr odvolacího soudu, že předmětná dohoda o vypořádání z 27. 7. 1966 nemohla vypořádat majetek A. L., když zemřel ještě před jejím uzavřením, avšak nebylo prokázáno, že nebyla podle této dohody odškodněna A. L., případně žalobci jako právní nástupci A. a A. L. Podle žalovaných se měl soud zaměřit na vyřešení otázky, zda předmětné nemovitosti podléhaly režimu dohody z roku 1966, a protože tomu tak podle žalovaných bylo, nemohou mít žalobci na žalovaném určení naléhavý právní zájem. Ze zprávy Správy pro věci majetkové z 29. 11. 1993, později Majetkového úřadu v P., vyplývá, že „předmětné nemovitosti byly mezivládní náhradovou dohodou zahrnuty“. Žalovaní navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl ohledně určení spoluvlastnických podílů k domu čp. 287 s pozemkovými parcelami č. 332/1 a č. 332/2 se zděnou kolnou zrušen a věc byla tomuto soudu v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobci se vyjádřili k dovolání žalovaných tak, že naléhavý právní zájem na žalovaném určení je dán tím, že bez tohoto určení nelze předmětné nemovitosti projednat v dědickém řízení jako majetek, který náležel ke dni smrti jejich právním předchůdcům. Poukaz žalovaných na stanovisko Ministerstva financí ČR, uvedené v dopise z 29. 11. 1993, že nemovitosti byly vypořádány podle náhradové dohody z 27. 7. 1966, neobstojí. A. L. zemřel ještě před jejím uzavřením a z korespondence, vedené mezi ministerstvem zahraničí ČSSR a Italským velvyslanectvím v době, kdy jíž byla dohoda uzavřena a ještě nenabyla účinnosti, vyplývá, že signatáři dohody se dohodli, že majetek manželů L. byl dotčen jen nedopatřením a že čs. orgány činí vše proto, aby manželům L. byl jejich majetek vrácen. Přípis Ministerstva financí ČR z 29. 11. 1993 se neopírá o skutečnosti, které se opravdu staly, ale jde o fiktivní tvrzení, jak na to žalobci už v průběhu řízení poukazovali. Důvodná není ani námitka žalovaných, že parcely měly být ve výroku rozsudku odvolacího soudu označeny nikoli jako pozemkové, ale stavební, neboť každá stavební parcela je zároveň parcelou pozemkovou.
Nejvyšší soud provedl řízení a rozhodl o dovolání žalovaných podle bodu 17, hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení Nejvyšší soud přezkoumal ve smyslu §242 odst. 1 a 2 OSŘ rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu ve vztahu ke všem žalovaným. Žalovaný 2) sice sám dovolání nepodal, ale rozsudek odvolacího soudu byl ve vztahu k němu dotčen dovoláním žalované 1), neboť jako podíloví spoluvlastníci nemovitostí jsou ve vztahu nerozlučných společníků.
Vady řízení vyjmenované v §237 odst. l OSŘ dovolacím soudem zjištěny nebyly.
Podle §79 odst. l OSŘ se řízení zahajuje podáním žaloby, ze které musí být kromě jiného patrno, čeho se žalobce domáhá, neboli žaloba musí obsahovat žalobní petit. Ten musí být úplný, určitý a srozumitelný, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí byl vykonatelný. Pokud je žalobní petit neúplný, neurčitý nebo nesrozumitelný, je soud podle §43 odst. l OSŘ povinen z úřední povinnosti vyzvat žalobce, aby vady žaloby odstranil. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a poučí účastníka, jak je třeba opravu a doplnění provést.
K označení nemovitostí, ohledně kterých soud určuje, že byly ve vlastnictví osoby ke dni její smrti, uvedl Nejvyšší soud v rozsudku z 15. 9. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2460/98, že „ i když se dědictví nabývá zůstavitelovou smrtí, je okamžik smrti zůstavitele rozhodný pro posouzení, jaký majetek zanechal svým dědicům. Pro označení tohoto majetku je pak rozhodný den vydání rozhodnutí o vypořádání dědictví, neboť jen tak výrok může být – z hlediska vymezení předmětu dědictví a jeho nabytí dědici – dostatečně přesný, určitý a srozumitelný. Jestliže zůstavitel zanechal nemovitosti, pak těmto požadavkům odpovídá takový postup, že tyto nemovitosti budou v rozhodnutí o dědictví označeny tak, jak jsou vedeny v příslušné evidenci – dnes katastru nemovitostí ČR - v době jeho vydání (vyhlášení).“ Uvedený závěr je použitelný i pro daný případ, byť jde o určení majetku náležejícího do dědictví po italských státních občanech, kdy se právní poměry dědické řídí podle §17 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle práva Italské republiky, jejíž byly ke dni smrti příslušníky, přičemž podle §48 téhož zákona český soud postupuje v řízení o dědictví podle českých procesních předpisů. Z toho vyplývá, že pokud odvolací soud rozhodoval 30. 3. 2001, pak měl při označení nemovitostí vycházet z §5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, katastrální zákona (dále jen „KZ“). Podle §5 odst. l písm. a) tohoto zákona označují se pozemky parcelním číslem s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží, a podle §5 odst. l písm. b) označují se budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny, příslušností stavby k části obce a číslem popisným nebo evidenčním, případně pokud se číslo popisné nebo evidenční budově nepřiděluje, způsobem jejího využití.
V daném případě jsou ve výroku rozsudku odvolacího soudu označeny nemovitosti jako poz. parcela č. 973/3 s domem čp. 251 a pozemková parcela č. 331/1, zapsané na LV č. 875 pro kat. území Ú., obec M. L.“ a „rodinný domek č. 287 s poz. parcelou č. 332/1 a 332/2 se zděnou kolnou zapsaných na LV 876 pro kat. území Ú., obec M. L.“, to vše „vesměs Katastrálního úřadu v Ch.“
U Katastrálního úřadu v Ch. jsou však zapsány na listu vlastnictví č. 875 pro obec M. L., kat. území Ú., čp. 251 objekt bydlení na parc. č. 331/1 zastavěná plocha, parc. č. 331/1 zastavěná plocha a parc. č. 973/3 zahrada a na listu vlastnictví č. 876 pro obec M. L., kat. území Ú. pozemek parc. č. 332 zastavěná plocha a čp. 287 objekt bydlení na parc. č. 332 zastavěná plocha.
To znamená, že v rozsudku odvolacího soudu jsou nemovitosti označeny nesprávně – dům čp. 251 se nachází na parc. č. 331/1, nikoli na parc. č. 973/3, a čp. 287 na parc. č. 332, nikoli na parc. č. 332/1 a č. 332/2, které nejsou v katastru nemovitostí na LV č. 876 vůbec zapsány. Kromě toho se žalobci v žalobě domáhali určení spoluvlastnických práv jejich právních předchůdců k parc. č. 973/3, domu čp. 251 a parc. č. 331/1, takže odvolací soud rozhodl také v rozporu s tím, co bylo žalováno.
K odstranění uvedených vad žaloby však nebyli žalobci ve smyslu §43 odst. l OSŘ vyzváni a tím došlo k vadě řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dále se dovolací soud zabýval námitkou dovolatelů, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení spoluvlastnických podílů A. L. k nemovitostem ke dni jeho smrti, neboť poté došlo k vypořádání těchto podílů s jeho právními nástupci podle dohody o vypořádání z 27. 7. 1966, a pokud je o určení spoluvlastnických podílů k nemovitostem, které ke dni smrti vlastnila A. L., pak proto, že tyto její spoluvlastnické podíly byly vypořádány předmětnou dohodou ještě za jejího života, případně rovněž po její smrti se žalobci jako jejími právními nástupci.
Odvolací soud správně ve svém rozsudku zdůraznil, že předmětem žaloby je určení, zda spoluvlastnické podíly k nemovitostem (které nabyl v letech 1929-1930, zapsaným ve vl. č. 879 pozemkové knihy pro k. ú. Ú.) vlastnil A. L. ke dni své smrti 1. 4. 1964, přičemž naléhavý právní zájem na tomto určení je dán tím, že jen tak mohou žalobci, vzhledem k tomu, že A. L. ke dni své smrti nebyl jako vlastník těchto spoluvlastnických podílů v evidenci nemovitostí zapsán, dosáhnout toho, aby byly projednány v dědickém řízení. Pro rozhodnutí soudu o této žalobě je právně nevýznamné, co se dělo se spoluvlastnickými podíly k nemovitostem po smrti A. L. Správný je proto i závěr odvolacího soudu, že dohoda o vypořádání z roku 1966, uzavřená až po smrti A. L., nemohla mít na posouzení otázky, zda byl A. L. spoluvlastníkem nemovitosti ke dni své smrti, žádný vliv.
Dovolací soud považuje za správný také závěr odvolacího soudu, že spoluvlastnické podíly k nemovitostem, zapsaným původně ve vl. č. 879 pozemkové knihy k. ú. Ú., které nabyla A. L., jí náležely také ke dni její smrti 31. 7. 1978. Kromě konfiskačního výměru z 24. 9. 1946, který byl ovšem 9. 12. 1946 zrušen, nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by měly za následek zánik těchto jejích spoluvlastnických práv. Dohoda o vypořádání z 27. 7. 1966 se týkala italských majetků, práv a zájmů dotčených československými znárodňovacími, vyvlastňovacími nebo jinými obdobnými opatřeními, odnímajícími nebo omezujícími takové majetky, práva a zájmy, ale žádné takové opatření odnímající majetek (spoluvlastnické podíly k nemovitostem) A. L. zjištěno nebylo. Československý stát jen po zrušení konfiskace v roce 1946 s nemovitostmi, resp. spoluvlastnickými podíly k nemovitostem, jen jako s konfiskovanými, tedy bez právního důvodu, nakládal - v roce 1949 je odevzdal obci M. L. a od roku 1951 je bez právního důvodu užíval. Pokud by se vůbec vzhledem k tomu dalo uvažovat o omezujícím opatření ve vztahu k majetku A. L., pak by mohlo jít jen o právo na vypořádání majetkového prospěchu, vzniklého státu užíváním nemovitostí, jejichž byla spoluvlastnicí. Takové vypořádání by se však nemohlo nijak dotknout jejího spoluvlastnického práva k nemovitostem. Tomuto výkladu nasvědčuje také obsah korespondence, kterou provedl důkaz odvolací soud a která probíhala v roce 1968 jak mezi československými státními orgány navzájem tak i mezi nimi a K. T. jako zástupcem A. L. Z této korespondence vyplývá, že byť nebyla dohoda o vypořádání ještě platná, byla již uzavřena, a přesto nebylo uvažováno o tom, že by k vypořádání majetku A. L. mohlo podle této dohody vůbec dojít. Ohledně sdělení Správy pro věci majetkové a devizové z 29. 11. 1993, adresovaného zástupci žalované 1), v němž je uvedeno, že se i Italská náhradová komise na majetek manželů L. dotazovala, lze jen odkázat na čl. VII dohody, v němž se Italská republika zavázala, že sdělí československé vládě po vyplacení náhrad údaje o osobách, jimž byly náhrady poskytnuty, a předá v mezích možností právní titul dodaný fyzickými a právnickými osobami, jimž byla náhrada poskytnuta. V uvedeném přípise však není žádná zmínka o tom, že Italská republika sdělila československé vládě, že A. L. byla náhrada za její italský majetek v ČSSR poskytnuta. Kromě toho z listinných důkazů provedených soudem prvního stupně vyplývá, že A. L. zemřela 31. 7. 1978 a teprve v roce 1982 v rámci jednání o vrácení nemovitostí čs. úřady sdělily, že nárok na vypořádání majetkových práv k nemovitostem podle dohody o vypořádání z 27. 7. 1966 uplatnil A. L., což bylo vyloučeno vzhledem k jeho smrti před uzavřením dohody.
Vzhledem k výše uvedené vadě řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolacímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit. Protože se uvedená vada vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. l a 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2003
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu