ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.2050.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 2050/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce B. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) P. K., zastoupenému advokátkou, 2) M. Š., 3) J. K., 4) V. K., 5) J. K., zastoupenému advokátkou, 6) V. K., zastoupenému advokátkou, a 7) P. K., zastoupenému žalovaným 1) jako opatrovníkem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 343/97, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 28. února 2002, č. j. 40 Co 327/99-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jeseníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. září 1998, č. j. 5 C 343/97- 62, určil, že „stavba garáže zřízená na pozemku p. č. 1635 v obci Z. H., kat. úz. Z. H., náleží jako majetek do společného jmění žalobce a žalované 2)“, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc, jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalovaných 1), 5) a 6), rozsudkem ze dne 28. února 2002, č. j. 40 C 327/99-114, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a rozhodl o nákladech řízení. Vzhledem k tomu, že shora uvedení žalovaní podali odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vydanému před 1. 1. 2001, odvolací soud s poukazem na část dvanáctou, hlavu I., bod 15 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. odvolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Soudy vyšly ze zjištění, že předmětem určení podle §80 písm. c) občanského soudního řádu v daném případě bylo vlastnické právo ke sporné nemovitosti, kdy žalobce svoje vlastnictví, resp. spoluvlastnictví tvrdil a žalovaný 1), v jehož prospěch svědčil zápis vlastnictví v katastru nemovitostí a žalovaní 2) až 7) vlastnické, resp. spoluvlastnické právo žalobce popírali, a to jako účastníci dohody dědiců o vypořádání dědictví v řízení po zůstavitelce M. K. Soudy shodně konstatovaly, že žalobce prokázal naléhavý právní zájem na žádaném určení. Při posuzování věcné stránky pak dospěly k závěru, že žalobce se stal vlastníkem nemovitosti spolu se svojí manželkou. Žalobce, jako osoba odlišná od té, pro kterou bylo vydáno stavební povolení, stavbu financoval z prostředků bezpodílového spoluvlastnictví manželů, na stavbě se podílel vlastní prací, budoval ji pro sebe a s úmyslem vytvořit novou věc. Stal se vlastníkem věci originárním způsobem, a to bez ohledu, zda mu svědčilo stavebně právní rozhodnutí. Nabytí vlastnictví předmětné stavby žalobcem nebránilo ani zjištění, že byl osobou odlišnou od vlastníka pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný 1) dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu s tvrzením, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť se jedná o řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Z uvedeného tedy plyne, že přípustnost dovolání posuzuje podle občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Pokud jde o důvody dovolání, s odkazem na provedené důkazy namítá, že soud prvního stupně při jejich hodnocení dospěl k nelogickým a nepravdivým závěrům. Předmětnou garáž totiž vystavěli společnými silami všichni sourozenci a aktivita žalobce byla vyšší jen proto, že jediný v té době vlastnil auto. Proto je nesprávné konstatování odvolacího soudu, že stavebníkem byl toliko žalobce. Ten rozhodně nebyl výlučným vlastníkem, který nabyl stavbu originárním způsobem. Dovolatel má za to, že případ, kdy žalobci vznikne vlastnické právo ke stavbě, aniž by byl stavebníkem ve smyslu veřejného práva, se vymyká §384 občanského zákoníku. Odkazuje na §132 občanského soudního řádu a tvrdí, že odvolací soud se takto s důkazy nevypořádal, neboť je vyhodnotil jednostranně ve prospěch žalobce. Ten nenavrhl provedení důkazů výslechem svědků s věcí obeznámenými a soudy rozhodly na základě nedostatečného skutkového zjištění. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydanému po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo v daném případě vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněným a řádně zastoupeným účastníkem řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ) nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. l, §238 odst. 1 písm, a) a b) a §239 odst. 1 a 2 OSŘ.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Takovou vadu žalobce nenamítal a dovolacím soudem nebyla zjištěna.
Podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle tohoto zákonného ustanovení tedy není dána, neboť odvolací soud ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v dané věci není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ, který stanoví, že dovolání je přípustné proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V daném případě tyto podmínky splněny nebyly, když potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu žádné jeho zrušující usnesení nepředcházelo.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 1 OSŘ, podle něhož lze ale dovolání podat toliko proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Odvolací soud v daném případě ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, a proto dovolání podle tohoto ustanovení není přípustné.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Protože žalobce vyslovení přípustnosti dovolání za podmínek shora uvedených nenavrhl, není přípustnost dovolání dána ani podle §239 odst. 2 OSŘ.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci, který by měl na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, žádné prokazatelné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. března 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v. r.
předseda senátu