ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.2055.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 2055/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce R. C., zastoupeného advokátem, proti žalované městské části P., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 179/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2002, č. j. 15 Co 10/2002-28, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.075,- Kč k rukám advokáta do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. června 2001, č. j. 16 C 179/2001-12, zamítl žalobu na určení, že „vlastníkem domu č. p. 1604 se stav. parc. č. 4023 o výměře 381 m2 zaps. na LV č. 1636 pro k. ú. Žižkov u Katastrálního úřadu P., byla v době své smrti dne 14. 10. 1965 J. C., nar. 2. 10. 1895 v P.“, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z výměru Obvodního národního výboru (dále „ONV“) v P. z 8. 12. 1949, č. j. Zn.551-2.9.1949-VIII.Žiž., ze kterého plyne, že hospodářská komise uvedeného národního výboru rozhodla na schůzi konané 21. 10. 1949, že J. C.-S., národnosti německé, je osobou spadající pod ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. a jsou tak u ní splněny podmínky pro konfiskaci jejího majetku a že v důsledku toho se bez náhrady konfiskuje její majetek, zejména dům č. p. 1604 na Ž. Soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou námitku žalobce, že uvedený výměr je tzv. paaktem proto, že „bylo rozhodnuto nekompetentním orgánem jinak věcně příslušného a pravomocného Obvodního národního výboru v P.“, a zaujal názor, že konfiskační řízení jednoznačně náleželo do působnosti ONV v P., shora uvedený výměr byl tímto orgánem vydán a i když bylo rozhodnutí učiněno hospodářskou komisí, nikoli hospodářským referátem, do jehož působnosti patřilo, nejedná se „o zjevné resp. absolutní překročení kompetence tohoto orgánu ONV“, tím spíše, že „existovala reálná možnost svěření této rozhodovací pravomoci do působnosti hospodářské komise, a to na základě zmocnění radou ONV“. Nejde-li tedy o nicotné rozhodnutí, které by nevyvolalo právní důsledky, je jím soud vázán a podle §135 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) z něj musí vycházet. Pak ovšem vlastnictví ke sporným nemovitostem přešlo na stát a žaloba není důvodná.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. března 2002, č. j. 15 Co 10/2002-28, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, zatímco ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K meritornímu výroku napadeného rozsudku uvedl, že z textu výměru z 8. 12. 1949 zcela jasně vyplývá, že byl vydán ONV v P., který byl kompetentním orgánem pro konfiskační řízení podle dekretu č. 108/1945 Sb. S tím ostatně koresponduje i obsah Normativního věstníku h. m. P., částky 13 z 15. 4. 1949, bodu 142, týkajícího se rozdělení působnosti pražských orgánů lidové správy. Nejde tedy o rozhodnutí vydané nad rámec pravomoci správního orgánu. Skutečnost, že pro značný časový odstup se nepodařilo dohledat pověření hospodářské komise k rozhodnutí o konfiskaci podle §13 nařízení vlády č. 80/1949 Sb., nemůže nic změnit na závěru, že uvedený výměr není paaktem. Soud je v této věci oprávněn zkoumat pouze to, zda je rozhodnutí ONV v P. správním aktem, zda byl tento akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný a pokud soud prvního stupně na tyto otázky odpověděl kladně a z tohoto důvodu v souladu s §135 odst. 2 OSŘ z uvedeného správního rozhodnutí vycházel, je jeho rozsudek správný.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z toho, že uvedené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Namítl, že jestliže podle shora uvedeného Normativního věstníku h. m. P., kterým byla rozdělena tzv. funkční příslušnost pražských orgánů lidové správy, patřily věci konfiskace do působnosti hospodářských referátů národních výborů, měl i v daném případě o konfiskaci majetku J. C. rozhodovat tento orgán ONV v P. Žalobce je přesvědčen, že svěření rozhodovací pravomoci v konfiskačních věcech do působnosti hospodářské komise, byť by se tak stalo na základě rozhodnutí rady ONV, by bylo v rozporu s právními předpisy a že tedy nebylo vůbec možné. Navíc v tomto případě takovéto pověření hospodářské komise nebylo vůbec prokázáno. Pokud soudy obou stupňů vyšly z názoru, že majetek J. C. byl platně konfiskován rozhodnutím kompetentního správního orgánu, pominuly otázku funkční příslušnosti jeho jednotlivých složek a jejich rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je v rozporu s hmotným právem. Žalobce navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na to, že pravomocí se rozumí druhové označení orgánu, který je oprávněn o věci rozhodovat. Pravomoc konfiskovat náležela jednoznačně soustavě národních výborů jako orgánů státní správy, a tak pokud o konfiskaci majetku J. C. rozhodl ONV v P., učinil tak orgán, do jehož pravomoci takovéto rozhodnutí patřilo. Otázka, který národní výbor, resp. který orgán v jeho rámci, je oprávněn o konfiskaci rozhodnout, je již pouze otázkou příslušnosti, ať už věcné, místní nebo funkční, a úvahy o „svěření pravomoci“ jsou bezpředmětné. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně – s ohledem na správnost napadeného rozsudku – aby je dovolací soud zamítl.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení a že splňuje náležitosti uvedené v §241 a §241a odst. 1 OSŘ, zabýval především otázkou jeho přípustnosti.
Přípustnost dovolání proti meritorním rozhodnutím je upravena v §237 OSŘ. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen prvý rozsudek, který v této věci soud prvního stupně vydal, a tak dovolání nemůže být přípustné podle odst. 1 písm. a) ani b) uvedeného ustanovení. Zbývá tedy přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud již opakovaně rozhodl, že soudy nejsou mimo rámec správního soudnictví oprávněny zkoumat věcnou správnost správního aktu, ovšem vždy zkoumají, zda jde o správní akt (tedy zda nejde o tzv. paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný (srov. např. rozsudek ze 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. R 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomtéž rozhodnutí se zabýval otázkou, které správní akty lze považovat za nicotné, a mimo jiné dovodil, že vada spočívající v tom, že správní akt vydal v prvním stupni správní orgán, jemuž by jinak příslušelo rozhodovat o věci jako odvolacímu orgánu v systému plné apelace, nezpůsobuje nicotnost aktu. Dovolací soud však dosud neřešil otázku, zda může nicotnost správního aktu způsobit skutečnost, že byl vydán sice správním orgánem, do jehož pravomoci rozhodnutí patří, ovšem jiným z jeho nižších orgánů (organizačních složek), než který by podle právního předpisu nebo podle vnitřního organizačního uspořádání měl rozhodovat. Z tohoto pohledu je tedy napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, a tak je dovolání žalobce přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Žalobce netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v §242 odst. 3 větě druhé OSŘ, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek jen z hlediska výslovně uplatněného dovolacího důvodu (§242 odst. 1, odst. 3 věta prvá OSŘ) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nicotnými správními akty se rozumí takové akty, jejichž vady jsou tak závažné, že se neuplatní zásada presumpce jejich správnosti. Takové akty nevyvolávají právní účinky a od počátku se na ně pohlíží jako na akty neexistující. Legislativní vymezení vad, jež činí správní akty nicotnými, současný ani dřívější právní řád neobsahují. Právní teorií a soudní praxí je pokládán za nicotný správní akt vydaný k tomu „absolutně“ nepříslušným orgánem, přičemž za takový se obecně pokládá správní orgán, který podle svého zákonného vymezení není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout, buď proto, že tato pravomoc byla právním řádem udělena výhradně jinému orgánu (soudnímu nebo správnímu), nebo proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu, ani jinému orgánu. Nicotnost v uvedeném smyslu je přičítána zejména správnímu aktu vydanému tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem, to jest orgánem, do jehož kompetence věc z hlediska kategorizace správních úřadů nespadá (srov. opět shora uvedené rozhodnutí R 11/2000). V dané věci ovšem ani žalobce nezpochybňuje, že rozhodnutí o konfiskaci majetku J. C. vydal věcně (i místně) příslušný správní orgán, tedy ONV v P. Tento orgán byl v souladu s vládním nařízením č. 80/1949 Sb., o vnitřní organizaci pražských orgánů lidové správy, rozčleněn na nižší orgány (organizační složky – radu, referenty, referáty, komise), jimž byly vyhrazeny různé úkony při výkonu státní správy podle stupně jejich závažnosti. Žalobce se v této souvislosti zmiňuje o „funkční příslušnosti“ jednotlivých složek správního orgánu, což ovšem není přesné, neboť funkční příslušnost určuje, který správní orgán je povolán rozhodnout o opravném prostředku proti správnímu rozhodnutí, nikoli jaká z nižších složek správního orgánu je oprávněna rozhodnutí vydat. Rozdělení působnosti mezi referáty podle jednotlivých úseků státní správy pak bylo upraveno v částce 13 Normativního věstníku h. m. P. z 15. 4. 1949. Z této organizační struktury je třeba vycházet při úvahách o tvrzené nicotnosti výměru hospodářské komise ONV v P. z 8. 12. 1949. Žalobce v dovolání namítá, že právní názor, který soudy obou stupňů přijaly, by mohl vést k závěru, že o konfiskaci mohl platně rozhodnout např. i referát zdravotnictví. S tím ovšem nelze souhlasit. Právě rozdělení působnosti podle jednotlivých úseků státní správy vymezilo okruh záležitostí, o nichž ten který referát mohl rozhodovat, a vybočení z tohoto okruhu by mohlo být vadou, která způsobuje nicotnost správního aktu. Rozdělení provedené normativním věstníkem však rozhodně nevylučovalo, aby v určeném okruhu působnosti vydala rozhodnutí i příslušná komise národního výboru, tím spíše, že pověření komisí rozhodovací pravomocí umožňoval §13 vládního nařízení č. 80/1949 Sb. Pokud by komise v okruhu působnosti, který jí byl vymezen, vydala správní rozhodnutí, aniž by byla podle §13 odst. 1 uvedeného vládního nařízení pověřena rozhodovací pravomocí, mohlo by toto rozhodnutí být považováno za vadný správní akt, jehož zrušení by bylo možno se domáhat opravnými prostředky ve správním řízení, ale nikoli za akt nicotný, který nemá žádné právní účinky. Pro rozhodnutí v této věci je tedy lhostejné, zda bylo prokázáno, že rada ONV v P. pověřila hospodářskou komisi téhož ONV k vydání konfiskačního výměru, či nikoli, podstatné je, že takovouto možnost tehdejší právní předpis dával, a tak případný nedostatek pověření nemohl být takovou vadou, která by způsobila nicotnost tohoto výměru.
Odvolací soud tedy rozhodl správně, když nepovažoval výměr ONV v P. za paakt a z tohoto důvodu potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně. Proto Nejvyšší soud ČR podle §243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ dovolání žalobce zamítl.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ má úspěšný žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty představuje odměna advokáta ze sepis vyjádření k dovolání [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] stanovená podle §10 odst. 3, §5 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 5.000,- Kč a paušální náhrada výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá tento vykonatelný rozsudek, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. července 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu