ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.2160.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 2160/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) E. Š., zastoupené advokátem, a 2) MUDr. M. Š., zastoupenému advokátkou, o určení oprávněné osoby z věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 95/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. června 2002, č. j. 13 Co 286/2002-140, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. června 2002, č. j. 13 Co 286/2002-140, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. ledna 2002, č. j. 13 C 95/99-120, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. ledna 2002, č. j. 13 C 95/99-120, zamítl žalobu na určení, že „žalobce je oprávněnou osobou z věcného břemene spočívající v právu žalobce výlučně užívat místnost (mansardu) nacházející se v 2. poschodí (t. j. III. nadzemní podlaží) domu v K., Č. ul. čp. 342, č. o. 3 v katastrálním území D., obec a okres K.“, a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl totiž k závěru, že žalobce neprokázal své tvrzení, že po dobu deseti let nepřetržitě držel právo odpovídající věcnému břemeni, a tak nemohl nabýt tohoto práva vydržením a stát se oprávněnou osobou tak, jak je shora uvedeno. K odůvodnění tohoto závěru soud prvního stupně uvedl, že „k přetržení dobré víry žalobce, že mu právo odpovídající věcnému břemeni patří, došlo vyhlášením rozsudku 9 C 358/97 z listopadu r. 1998 a bylo pak na žalobci, aby prokázal, že toto právo vykonával nejméně od listopadu r. 1988 nepřetržitě, když z provedených důkazů výpověďmi svědků S., G., G., H. se podává, že žalobce neužíval předmětnou mansardu po dobu 10ti let, jak předpokládáno zákonem, tj. nedostatek této podmínky již odůvodňoval sám o sobě zamítnutí žaloby. Nicméně soud má na základě doplněného dokazování rovněž zato, že žalobce neužíval mansardu po dobu držby způsobem, k němuž byla určena, tj. k přechodnému bydlení, když po část doby držby v letech 1996 – 1997 užíval předmětnou mansardu pouze k uložení věcí, tj. nikoliv způsobem způsobilým přivodit nabytí práva věcného břemene, neboť takový způsob výkonu práva nelze považovat za výkon práva ve vztahu k účelu, k němuž byla mansarda určena.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. června 2002, č. j. 13 Co 286/2002-140, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a uvedl, že tento soud „důkazy hodnotil dle §132 o. s. ř., v odůvodnění rozhodnutí vyložil na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že žalobce po dobu 10ti let nepřetržitě a pro sebe neužíval mansardu, a navíc po určité období ani způsobem ke kterému výkon tohoto práva byl určen. Hodnocení důkazů, tak jak je vyložil soud 1. stupně v odůvodnění rozhodnutí, odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti a odvolací soud proto neměl důvodu a ani nemohl provedené důkazy hodnotit jinak než jak to učinil soud 1. stupně. Zcela nesporným, což vyplynulo i z výpovědí samotného žalobce a výpovědi jím navržené svědkyně – babičky, je že nejméně od roku 1994 žalobce v rodinném domě, kde se nachází předmětná mansarda, nebydlel. Pokud od té doby byla mansarda uzamčena, klíče byly u babičky žalobce a mansarda sloužila jako skladiště, nelze dovodit, že by nejméně od roku 1994 u žalobce šlo o užívání mansardy k účelu, k němuž byla určena. Nevykonával tak právo způsobem, k jakému výkon práva byl určen, tudíž nemohlo jít o způsobilý důvod nabytí práva užívání mansardy vydržením. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu 1. stupně i v tom, že se žalobci nepodařilo prokázat ani to, že by i v době před jeho odstěhováním z rodinného domu mansarda sloužila výlučně pro jeho potřeby a nikoliv také pro potřeby dalších členů rodiny, tak jak tvrdili žalovaní.“ V dalším pak odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a v němž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukázal především na to, že odvolací soud sice uzavřel, že tím, že žalobce po roce 1994 užíval mansardu jen k uložení svých věcí, ji neužíval k účelu, k jakému byla určena, ale vůbec se nezabýval tím, k jakému účelu by tato místnost bez sociálního zařízení a vody mohla sloužit. V darovací smlouvě, od níž odvíjel svoji dobrou víru, pokud jde o výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni, nebylo věcné břemeno zvlášť specifikováno, bylo pouze dohodnuto, že musí mansardu užívat řádným způsobem, a to také po dobu celých deseti let činil. Ani závěr, že mansarda sloužila nejen pro potřebu žalobce, ale užívali ji i ostatní členové rodiny, není správný. Klíče od této místnosti měl totiž pouze žalobce a o tom, že nikdo jiný do ní neměl bez jeho vědomí přístup, svědčí to, že když se jeho otec – právní předchůdce žalované 1) – chtěl do mansardy dostat, musel vykopnout dveře a vyměnit zámky. Dovolatel nesouhlasil ani s názorem, že hodnocení důkazů tak, jak je provedl soud prvního stupně, odpovídá zásadám logického uvažování, a v tomto směru poukázal na konkrétní důkazy, které svědčí o tom, že v mansardě bydlel a užíval ji, ale které soudy obou stupňů nevzaly v potaz a ani nevysvětlily, proč z nich nevycházely. Na tyto skutečnosti upozornil už v odvolání, ale odvolací soud jeho námitky zcela pominul. V tomto nesprávném hodnocení důkazů spatřoval žalobce nesprávné právní posouzení věci. Za vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak žalobce považoval to, že s účinky od 3. 9. 2001, tedy již před rozhodnutím soudu prvního stupně, převedl žalovaný 2) svůj spoluvlastnický podíl na domě, v němž se nachází sporná mansarda, na svého syna J. Š., aniž by to soudu oznámil. V té době pak byl J. Š. ve věci slyšen jako svědek, ač již měl být vyslechnut jako účastník řízení. Ze všech těchto důvodů žalobce navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, neboť napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který tento rozsudek zrušil. Nejvyšší soud ČR tedy projednal věc podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §242 odst. 3 OSŘ lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Za vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, považuje dovolatel to, že soudy obou stupňů nepřihlédly – i když jen proto, že jim to nebylo oznámeno – k tomu, že v době jejich rozhodování již žalovaný nebyl spoluvlastníkem domu, v němž se sporná místnost nachází. Tato námitka však není důvodná. Na takovýto případ dopadá §107a OSŘ, přičemž je třeba zdůraznit, že k procesnímu nástupnictví podle tohoto ustanovení nedochází ze zákona, nýbrž na návrh žalobce. Návrh, aby J. Š. vstoupil do řízení na místo svého otce – žalovaného 2) – však žalobce nepodal a i když mu samozřejmě nelze vytýkat, že o převodu spoluvlastnického podílu nevěděl, nemění to nic na tom, že soud prvního stupně by na tuto situaci, i kdyby mu byla známa, bez návrhu nemohl reagovat. Jestliže pak J. Š. nebyl účastníkem řízení, je zcela správné, že byl vyslechnut jako svědek. Proto v žádném případě nelze hovořit o vadě řízení. Na jiné vady vyjmenované v §242 odst. 3 OSŘ žalobce v dovolání nepoukazuje a ani z obsahu spisu neplyne, že by jimi bylo řízení postiženo. Proto se dovolací soud zabýval již pouze těmi námitkami, které žalobce v dovolání výslovně uvedl.
Vázanost dovolacího soudu dovolacími důvody vyplývající z §242 odst. 3 OSŘ se projevuje nejen v tom, který z důvodů uvedených v §241a odst. 2 a 3 OSŘ byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tedy v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Při posuzování, který dovolací důvod byl uplatněn, se použije §41 odst. 2 OSŘ; to znamená, že to, o jaký dovolací důvod jde, dovolací soud posuzuje podle obsahu (podle jeho vylíčení), i když byl nesprávně označen. V daném případě sice žalobce označil zbývající důvody, o které opřel své dovolání, jako nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ovšem jeho námitky se ve skutečnosti netýkají právního posouzení, nýbrž skutkových zjištění. S ohledem na to, že odvolací soud tím, že se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, dospěl k určitým skutkovým závěrům, na nichž založil své rozhodnutí, nemůže být poukaz na neúplnost či nesprávnost skutkových zjištění uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, neboť nejde o vadu řízení. Nápravy v tomto směru se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 OSŘ, podle něhož je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení, lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Takováto situace nastává tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 OSŘ proto, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti je logický rozpor nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného, případně i procesního práva. Dovolací námitky žalobce zpochybňující správnost procesu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a tedy i správnost skutkových zjištění, o něž posléze tyto soudy opřely právní posouzení věci, jsou svým obsahem uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ a jelikož přípustnost dovolání v této věci je založena ustanovením §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, takže je uplatnění tohoto dovolacího důvodu možné, dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek nikoli z hlediska právního posouzení věci, ale z hlediska správnosti skutkových zjištění.
Žalobci je nutno přisvědčit především v tom, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací vyšly při svém rozhodování z úvahy, že žalobce od roku 1994 užíval spornou mansardu v rozporu s účelem, k němuž byla určena, aniž se v rámci dokazování zabývaly otázkou, jaký je tento účel. Ani v odůvodnění jejich rozhodnutí není vysvětleno, k jakému účelu měla a mohla místnost vybavená tak, jak na to poukázal žalobce ve svém dovolání, sloužit, a tak přijetím závěru, že žalobce užíval mansardu způsobem, k němuž nebyla určena, vzaly soudy v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků ani nevyšly v řízení najevo jinak. Proto již z tohoto důvodu je dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ naplněn.
V řízení bylo provedeno velké množství důkazů, zejména výpovědí účastníků a svědků, jejichž účelem bylo objasnit, zda žalobce užíval od roku 1988 do roku 1998 spornou mansardu či nikoli a zda ji užíval výlučně sám nebo s dalšími členy rodiny. Tyto výpovědi vyzněly rozporně, když především svědecká výpověď babičky žalobce H. Š. plně podpořila tvrzení žalobce a jeho účastnickou výpověď. Soud prvního stupně sice v odůvodnění svého rozsudku stručně citoval obsah všech výpovědí, ale při formulování svých skutkových závěrů vycházel jen z výpovědí svědků S., G., G. a H., aniž vysvětlil, proč právě tyto výpovědi považuje za podstatné a proč naopak nepokládá za věrohodné či důležité výpovědi vyznívající ve prospěch žalobního tvrzení. Vůbec se pak nezabýval obsahem spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 2 T 17/98, jímž byl řádně proveden důkaz při jednání 17. 1. 2002, ač výpovědi žalovaných i otce žalobce učiněné v trestním řízení nikterak nezpochybňují, že žalobce mansardu po dlouhou dobu užíval. Tímto postupem soud prvního stupně pominul rozhodné skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, ovšem odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a toto pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nenapravil. Jelikož uvedené skutečnosti byly významné pro skutkový závěr o věci i pro její právní posouzení, jde opět o naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ.
Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozsudku bez bližšího vysvětlení vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobci nepodařilo prokázat, že i v době před odstěhováním z domu žalovaných užíval mansardu výlučně pro sebe, ačkoli žádný takový závěr z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá. Jeho rozhodnutí se tedy opírá o skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů, a rovněž v tom lze spatřovat shora uvedený dovolací důvod.
Je tedy zřejmé, že rozhodnutí soudů obou stupňů vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a tak je dovolání žalobce důvodné. Proto dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 OSŘ zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2003
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu