ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.2236.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 2236/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce M. J., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému E. P., zastoupenému advokátkou, o vydání věcí a o určení sporné skutečnosti, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 448/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2001, č. j. 12 Co 110/2000-199, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. prosince 1999, č. j. 4 C 448/97-170, zamítl žalobu „na určení, že i E. P. není dědicem ze závěti, jež byla předložena v dědickém řízení, kterým nabyl celé dědictví po M. H., zemřelé 8. 10. 1984 v T.“ (výrok I.), i žalobu „na vydání obrazu O., olej, plátno, 248 x 180 cm, signováno dole H. v ceně 10.000,- Kč, obrazu B., olej, plátno, 225 x 160 cm, signováno vpravo dole H. v ceně 10.000,- Kč a lustru z jeleního paroží, kuželového tvaru v ceně 18.000,- Kč se zajištěním jejich bezpečného navrácení bez poškození na místo O.“ (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. listopadu 2001, č. j. 12 Co 110/2000-199, nepřipustil změnu žaloby „na určení, že žalovaný jako jeden z pěti dědiců ze závěti nenabyl celé dědictví po M. H. zemřelé 8. 10. 1984 v T. a že není tudíž osobou uvedenou v §4 odst. 2, písm. a) zákona o půdě“ (výrok I.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. s tím, že „se zamítá žaloba žalobce ne určení, že žalovaný není dědicem ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví po M. H., zemřelé 8. 10. 1984 v T.“ (výrok II.), a ve zbývajících výrocích zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok III.).
Proti tomuto rozsudku, a to proti jeho výrokům I. a II., podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil ustanovením §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a v němž uplatnil dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b) a d) občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Nejvyšší soud České republiky ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. projednal věc podle procesních předpisů účinných do 31. 12. 2000, t. j. podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zmíněným zákonem (dále jen „OSŘ“), a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, se zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Žalobce netvrdí, že je řízení postiženo některou z vad uvedených v §237 odst. 1 OSŘ, které zakládají přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Ze zmíněného ustanovení tedy nelze přípustnost dovolání žalobce dovodit.
Přípustnost dovolání proti nemeritorním rozhodnutím odvolacího soudu (a takovým je výrok, jímž odvolací soud nepřipustil změnu žaloby) upravuje §238a odst. 1 OSŘ. Žádný z důvodů zakládajících přípustnost dovolání, které jsou v tomto ustanovení uvedeny, však na tento napadený výrok nedopadá, a tak je zřejmé, že dovolání proti němu zákon nepřipouští.
Podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Žalobce v dovolání dovozuje, že výrok, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí jeho určovací žaloby, je s ohledem na jinou formulaci zamítaného žalobního petitu ve skutečnosti výrokem měnícím. S tímto názorem však nelze souhlasit. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně. O rozdílné (nesouhlasné) rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Žalobci lze přisvědčit, že pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 OSŘ nebo zda postupoval podle §220 OSŘ. Rozhodující je totiž obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Významné není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku. Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu bez ohledu na to, jak je formulován jeho výrok (srovnej např. usnesení dovolacího soudu z 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 52/1999, nebo jeho usnesení z 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/08, publikované v časopise Soudní judikatura č. 1/2000). Z tohoto hlediska však nelze rozsudek odvolacího soudu v této věci za měnící považovat. Soud prvního stupně i odvolací soud postavily svůj závěr o nedůvodnosti žaloby na určení, že žalovaný není dědicem po M. H., na názoru, že žalobce nemá na takovémto určení naléhavý právní zájem. Okolnosti podstatné pro rozhodnutí o této části žaloby tedy soudy obou stupňů posoudily stejně, a tak je tento napadený výrok i podle svého obsahu výrokem potvrzujícím bez ohledu na to, že obsahuje jiné znění zamítaného žalobního návrhu (ostatně formulované tak, aby bylo v souladu se skutečným zněním žaloby). Ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ tedy přípustnost dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu nezakládá.
Dovolání žalobce proti tomuto výroku nemůže být přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ, jelikož jím byl potvrzen prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Odvolací soud ve výroku napadeného rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam tohoto rozhodnutí a z obsahu spisu je zřejmé, že žalobce návrh v tomto smyslu neučinil. Proto nemůže být dovolání přípustné ani podle §239 odst. 1 a 2 OSŘ.
Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobce v tomto řízení neuspěl a žalovanému, který by podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v něm žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2003
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu