ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.2395.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 2395/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně A. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) A. J., zastoupené opatrovnicí J. F., právně zastoupené advokátkou, 2) L. Š., zastoupené advokátkou, a 3) K. J., ve spojeném řízení o žalobě žalobkyně na vyklizení nemovitostí a o vzájemné žalobě žalovaných 1) a 2) na určení vlastnictví, vedeném nyní u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 173/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. července 2001, č. j. 3 C 86/2001-17, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. května 2002, č. j. 21 Co 107/2002-34, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 16. července 2001, č. j. 3 C 86/2001-17 [vydaným před spojením věcí v řízení o žalobě žalovaných 1) a 2) na určení vlastnictví], nařídil předběžné opatření, jímž zakázal žalobkyni, aby do právní moci rozhodnutí ve věci samé prodala, darovala nebo jiným způsobem zcizila „dům čp. 104 v J. se stavebním pozemkem č. 592, a zahradou parc. č. 286/3, zapsané na LV č. 2260 pro obec a k. ú. J. u Katastrálního úřadu v J.“, či jinak s nimi nakládala.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 6. května 2002, č. j. 21 Co 107/2002-34, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalované zakázáno darovat, prodat či jinak zcizit shora uvedené nemovitosti, zatímco ve výroku o zákazu jinak s nemovitostmi nakládat toto usnesení změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření v této části odmítl.
Proti oběma těmto usnesením podala žalobkyně dovolání, které posléze upřesnila tak, že usnesení soudu prvního stupně napadá v celém rozsahu a usnesení odvolacího soudu v potvrzujícím výroku. Poukázala na to, že odvolací soud „dovolání připustil“, a namítla, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení věci a že tato rozhodnutí vycházejí ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně tyto své námitky podrobně zdůvodnila a navrhla, aby byla obě napadená usnesení zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Toto dovolání však není přípustné.
Především je třeba poznamenat, že odvolací soud v této věci nepřipustil dovolání. To, že písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu obsahuje mimo jiné i poučení o dovolání odkazující na úpravu provedenou v části čtvrté, hlavě třetí občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), není ničím jiným než splněním povinnosti, kterou soudu ukládá §157 odst. 1 OSŘ. Při zkoumání přípustnosti dovolání je ovšem nutno vycházet výlučně ze znění procesních předpisů.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Už z toho je zřejmé, že pokud dovolání žalobkyně napadá i rozhodnutí soudu prvního stupně, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písmeno a)] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písmeno b)], případně jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písmeno c)]. Je tedy zřejmé, že zmíněné procesní ustanovení upravuje přípustnost dovolání jen proti takovým rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o odvolání proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně. Usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení předběžného opatření, však není rozhodnutím ve věci samé, a tak ustanovením §237 odst. 1 OSŘ nemůže být přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti tomuto usnesení, založena. Jestliže pak nelze přípustnost dovolání proti takovému usnesení dovodit ani z ustanovení §238, §238a a §239 OSŘ, nezbývá než uzavřít, že dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu rovněž není přípustné. Stejný názor již ostatně dovolací soud vyslovil v usnesení ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 1925/2001, publikovaném pod č. C 867 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck.
Dovolací soud tedy podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně proti usnesením soudů obou stupňů odmítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v. r.
předseda senátu