ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.414.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 414/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně obce M., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. k. d. P., o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 8 C 73/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. února 2001, č. j. 13 Co 325/2000-115, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. února 2001, č. j. 13 Co 325/2000-115, a rozsudek Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 5. ledna 2000, sp. zn. 8 C 73/99-90, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň – jih k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. února 2000, č. j. 13 Co 325/2000-115, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 1. 2000, č. j. 8 C 73/99-90, kterým byla zamítnuta žaloba, aby „žalovaný byl povinen vyklidit budovu čp. 58 na stavební parcele č. 64, zapsanou na listu vlastnictví č. 115 pro obec a k. ú. M., a kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaný je vlastníkem budovy bývalé školy čp. 58 na pozemku parc. č. 64 v kat. území M., jak je to zapsáno v katastru nemovitostí. Vlastnictví k této nemovitosti nabyl již jeho právní předchůdce J., spotřební družstvo P., a to na základě hospodářské smlouvy, uzavřené 10. 4. 1989. Touto smlouvou Okresní národní výbor P. převedl nemovitost na právního předchůdce žalovaného, který byl socialistickou organizací, bezúplatně jako přebytečný majetek bez souhlasu ministerstva financí, jak mu to umožňovaly §347 odst. 6 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění zákona č. 98/1988 Sb. (dále jen „HZ“) a §14 odst. 4 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o správě národního majetku (dále jen „vyhláška“). Ten stanovil, že při bezúplatném převodu vlastnictví národního majetku na občana nebo jinou organizaci než socialistickou organizací řízenou federálním ústředním orgánem státní správy je k platnosti smlouvy třeba schválení federálního ministerstva financí. Uskutečňuje-li takový převod vlastnictví národního majetku organizace řízená ústředním orgánem státní správy České socialistické republiky nebo Slovenské socialistické republiky, je k úplatnosti smlouvy třeba schválení příslušného ministerstva financí, cen a mezd. Totéž platí, uskutečňuje-li takový převod vlastnictví národního majetku národní výbor nebo organizace jím řízená nebo spravovaná. Soudy obou stupňů vyložily obsah tohoto ustanovení tak, že schválení smlouvy o převodu vlastnictví národního majetku příslušným ministerstvem bylo třeba, jen v pokud by šlo o převod vlastnictví na občana nebo jinou než socialistickou organizaci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí s výkladem §14 odst. 4 vyhlášky. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že národní výbory potřebovaly souhlas k převodu národního majetku, šlo–li o jeho převod na občany nebo jiné než socialistické organizace, řízené federálním ústředním orgánem státní správy, a to souhlas ministerstva financí, cen a mezd. Právní předchůdce žalovaného byl sice jako spotřební družstvo socialistickou organizací, nikoli však řízenou federálním ústředním orgánem státní správy. Spotřební družstva měla vlastní samosprávu a demokratickou hierarchii na federálních ústředních orgánech státní správy nezávislou. Při posouzení platnosti předmětné hospodářské smlouvy se soudy obou stupňů, ačkoliv to žalobkyně namítala, nezabývaly ani otázkou, zda šlo o převod, který byl ve společenském zájmu, jak to vyžadoval §14 odst. 6 vyhlášky, a zda byl předmětem převodu majetek přebytečný ve smyslu 7 vyhlášky. Převáděný majetek totiž byl potřebný pro řádné fungování tehdejšího MNV a veřejný život obce, když v budově se nacházela knihovna a společenský sál. Převod tak nebyl ani ve společenském zájmu. Pro rozpor se zákonem, případně obcházení zákona (zde odkazuje žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 29. 4. 1999, sp. zn. Cdon 1659/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 12/1999), byla hospodářská smlouva právním úkonem ve smyslu „§39 ObčZ a §21 HZ“ neplatným. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných ke dni 31. 12. 2000 (část XII., hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.), tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v dané věci není dána podle §237 odst. l OSŘ, neboť v řízení nedošlo k vadám v tomto ustanovení vyjmenovaným. Nevyplývá ani z §238 odst. l písm. b) a §239 odst. l OSŘ, protože rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu a odvolací soud ve výroku svého rozsudku nevyslovil, že dovolání připouští. Připadala tedy v úvahu jen podle §239 odst. 2 OSŘ.
Podle tohoto ustanovení je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné jen k návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolání je tedy přípustné jen tehdy, jde-li o řešení otázky právní a tato otázka je zásadního významu. V daném případě dovolatelka při jednání před odvolacím soudem 6. 2. 2001 navrhla, aby bylo připuštěno dovolání.
Rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jestliže dovolatelem předestřená právní otázka je významná jednak pro výsledek řízení ve vztahu k dovolateli, tj. její odlišné posouzení by přivodilo jeho úspěch v řízení, a dále je významná obecně pro rozhodovací činnost soudů, tj. zpravidla tehdy, jde-li o právní otázku v judikatuře vyšších soudů dosud neřešenou nebo jejíž výklad se v judikatuře vyšších soudů neustálil (je řešena odlišně) nebo odvolací soud se při řešení právní otázky od konstantní judikatury odchýlil.
Rozsudek odvolacího soudu vychází se závěru o platnosti hospodářské smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví národního majetku z 10. 4. 1989 jako úkonu, který nebyl učiněn v rozporu se zákonem. tj. že nešlo o úkon neplatný ve smyslu §24 HZ, který stanovil, že právní úkony socialistických organizací jsou neplatné, jsou-li v rozporu s právními předpisy. Podle §69 odst. 3 HZ se převody vlastnictví národního majetku do vlastnictví družstevních organizací nebo jiných socialistických organizací než státních prováděly smlouvou podle §349 HZ, který stanovil, že se pro tyto smlouvy použije přiměřeně ustanovení o smlouvách o převodu práva hospodaření s národním majetkem podle §347 HZ. Prováděcím předpisem upravujícím převody vlastnictví národního majetku byla právě vyhl. č. 119/1988 Sb., o správě národního majetku.
Pokud jde o posouzení otázky, zda uvedená smlouva nebyla uzavřena v rozporu s §14 odst. 4 vyhlášky, tedy zda ke své platnosti vyžadovala souhlas ministerstva financí, byla tato otázka již řešena v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 1995, sp. zn. 3 Cdo 118/94, (uveřejněném v Právních rozhledech, ročník 1995, č. 10, str. 419). Vrchní soud v Praze uvedl, že „gramatickým a systematickým výkladem lze dovodit, že toto ustanovení se týká bezúplatného převodu vlastnictví národního majetku ze sféry tzv. socialistického společenského vlastnictví do vlastnictví buď občana nebo jiné než socialistické společnosti (tehdy např. církve, akciové společnosti vzniklé podle zák. č. 243/1949 Sb., spolky, vzniklé do 21. 12. 1950), tedy do sféry tzv. osobního či soukromého vlastnictví. Nabyvatelem podle tohoto ustanovení byly subjekty stojící mimo okruh tzv. socialistických organizací. Převodcem věcí v národním majetku podle tohoto ustanovení pak byla organizace řízená federálním ústředním orgánem státní správy (první věta) nebo organizace řízená ústředním orgánem státní správy České republiky (druhá věta), případně národní výbor nebo organizace jím řízená nebo spravovaná (druhá věta za středníkem).“ Vrchní soud v Praze také uvedl, že tomuto výkladu odpovídá i výklad historický, neboť „také v přecházející vyhlášce č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, prakticky obdobné ustanovení §19 odst. 4 znělo zcela jednoznačně takto: Při bezplatném převodu vlastnictví národního majetku na občana nebo jinou než socialistickou organizaci je k účinnosti smlouvy o převodu vlastnictví národního majetku třeba schválení příslušného ministerstva financí.“
Posouzení platnosti hospodářské smlouvy jako úkonu neodporujícího §14 odst. 4 vyhlášky je tedy otázka judikaturou řešená, odvolací soud se v dané věcí od judikatury neodchýlil a rozsudek odvolacího soudu nemůže být proto pro posouzení této otázky rozhodnutím zásadního významu.
Dovolací soud však považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a tedy dovolání za přípustné, pro zpětné posouzení otázky platnosti smlouvy o převodu vlastnictví národního majetku, uzavřené v roce 1989, z hlediska „společenského zájmu“ podle tehdejších předpisů.
V §14 odst. 6 vyhlášky je stanoveno, že organizace mohou převést národní majetek, s výjimkou pozemků, do vlastnictví jiných organizací než státních, jestliže je převod ve společenském zájmu nebo je uskutečňován podle smlouvy o sdružení prostředků nebo jde-li o výměnu věci. Pod hledisko společenského zájmu lze subsumovat i hledisko přebytečnosti majetku pro organizaci, jak je vymezeno v §7 odst. l vyhlášky.
Posouzením platnosti hospodářské smlouvy jako úkonu odpovídajícího uvedenému ustanovení se však odvolací soud nezabýval, ačkoliv žalobkyně neplatnost smlouvy i z tohoto důvodu namítala. Za této situace je jeho závěr o platnosti uvedené smlouvy jako smlouvy neodporující zákonu předčasný, neboť odvolací soud neaplikoval právní předpis, který použít měl. Jde tak o nesprávné právní posouzení věci, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto zrušen. Protože se důvod neplatnosti vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§24b odst. 1 a 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2003
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu