ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.654.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 654/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče, ve věci žalobkyň: A) L. J. a B) J. M., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze a 2) P. f. České republiky, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 50/99, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. října 2001, č. j. 40 Co 923/2000-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. června 2000, č. j. 17 C 50/99-39, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly, aby soud určil, „že Česká republika – Okresní úřad Šumperk není vlastníkem pozemků, zapsaných u Katastrálního úřadu v Šumperku pro obec O., k. ú. V. na LV č. 105 a tam označených jako pozemky ve zjednodušené evidenci – parcely původního grafického přídělu a to parcela č. st. 27/2 o výměře 144 m2, parcela č. st. 59 o výměře 80 m2 a parcela č. 41/2 o výměře 8225 m2“ . Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 25. října 2001, č. j. 40 Co 923/2000-59, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně včas dovolání, kterým se domáhaly zrušení dovoláním napadeného rozsudku a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 15. a 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami a včas, se zabýval dovoláním především z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 OSŘ. Podle §238 odst. l písm. a) OSŘ dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejde ani o situaci vyplývající z ustanovení §238 odst. l písm. b) OSŘ, poněvadž soud prvního stupně rozsudkem potvrzeným dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku. Podmínky stanovené v §239 OSŘ daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a žalobkyně návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodaly.
Zbývá posoudit předpoklady přípustnosti vymezené v §237 odst. 1 OSŘ. Ustanovení §237 odst. 1 OSŘ spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Dovolací soud však existenci takových vad z obsahu spisu nezjistil.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z toho, že žalobkyně nebyly v dovolacím řízení úspěšné a žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly (§§243b odst. 4, 224 odst. 1, 151 odst. 1 a 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. dubna 2003
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu