ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.82.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 82/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A) P. Ž. a B) M. Ž., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. H., a 2) B. H., o povinnost odstranit okna a zdržet se vybudování t., vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 22/2001, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. dubna 2002, č. j. 22 Co 448/2001-20, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. června 2001, č. j. 7 C 22/2001-7, zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobci domáhali, aby žalovaným bylo uloženo „odstranit okna směřující na pozemek stp. č. 75/1 v k. ú. D. v Č., nacházející se na západní straně domu čp. 19 na pozemku stp. č. 74/1 v k. ú. a obci D. v Č.“ a „zdržet se vybudování provozovny truhlárny v rozsahu navrženém ve své žádosti o stavební povolení ze dne 17. 2. 1999 vedené u stavebního úřadu Obecního úřadu v D. v Č. pod čj. 122/99“, s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena stavebnímu úřadu v D. v Č. Dále rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že předmětem sporu jsou námitky, jež žalobci vznesli v průběhu stavebního řízení, a dospěl k závěru, že posouzení těchto otázek svěřuje zákon stavebním úřadům a není tedy dána pravomoc soudu. Soud prvního stupně odkázal na §13 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, na §143 odst. 1 písm. k) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), a na publikované rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 2 Cdon 1889/97 a rozhodl podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“).
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 26. dubna 2002, č. j. 22 Co 448/2001-20, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem, že řešení námitek, které žalobci učinili předmětem sporu, nenáleží do pravomoci soudu, neboť posouzení, zda stavbou truhlárny nebo stavebními úpravami domu žalovaných nedojde k zásahům do práv žalobců nad přípustnou míru, tedy k překročení stanovených limitů ve smyslu §13 odst. 1 vyhlášky č. 137/1998 Sb., přísluší stavebnímu úřadu. Ani změna právního předpisu, tedy zrušení vyhlášky č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, vyhláškou č. 137/1998 Sb., na niž žalobci poukázali v souvislosti s odkazem soudu prvního stupně na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 2 Cdon 1889/97, nemá podle odvolacího soudu na posuzování pravomoci soudu vliv.
Proti tomuto usnesení podali žalobci dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z porovnání znění §13 odst. 1 vyhlášky č. 137/1998 Sb. a §127 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) je zřejmé, že zatímco uvedená vyhláška odkazuje na obecné, celostátně stanovené a objektivně změřitelné a určitelné limity, občanský zákoník předpokládá i posouzení konkrétních místních podmínek včetně částečně subjektivních stanovisek, tedy porovnání konkrétní situace s konkrétními místními odlišnostmi a zvláštnostmi. Žalobci jsou přesvědčeni, že rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 2 Cdon 1889/97 vycházelo z jiné právní úpravy (z vyhlášky č. 83/1976 Sb.), a tak je na tento případ již v současnosti nelze použít. Žalobci dále namítli, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s druhou částí žaloby, v níž se domáhají zamezení již nastalého porušování jejich soukromí. Vybudováním čtyř oken směřujících do dvora žalobců a do oken jejich domu dochází ke ztrátě veškerého soukromí, a jestliže žalovaní takto porušují pravidla slušného a řádného sousedského soužití, je právem žalobců si vybrat, jakým způsobem se budou tomuto jednání bránit. Žalovaní porušili ustanovení §127 odst. 1 ObčZ a postupem soudů v této věci je žalobcům upíráno právo na soudní ochranu. Proto navrhli, aby byla usnesení soudů obou stupňů zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými a že je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) OSŘ, přezkoumal napadené usnesení podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Ve shora zmíněném rozsudku dovolacího soudu z 13. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1889/97, který byl publikován v ASPI, se uvádí, že stavební úřad může odkázat účastníka stavebního řízení na soud jen v případě, kdy účastník uplatní námitku, která přesahuje rozsah pravomoci stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní správy. Na tomto obecně formulovaném názoru není důvodu cokoli měnit ani po účinnosti vyhlášky č. 137/1998 Sb. Z toho též plyne, že i o námitkách, které vyplývají z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům a stavbám a které jsou tedy občanskoprávního charakteru, musí rozhodnout stavební úřad, pokud jejich řešení náleží do jeho pravomoci (srov. rozsudek dovolacího soudu z 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1150/99, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 1/2001). Podle §13 odst. 1 vyhlášky č. 137/1998 Sb. nesmí negativní účinky staveb a jejich zařízení na životní prostředí, zejména škodlivé exhalace, hluk, teplo, otřesy, vibrace, prach, zápach, znečišťování vod a pozemních komunikací a zastínění budov, překročit limity uvedené v příslušných předpisech. Podle §2 odst. 1 téže vyhlášky se podle ní postupuje při zpracování a pořizování územně plánovací dokumentace a územně plánovacích podkladů, při navrhování, umísťování, povolování nebo ohlašování, provádění, kolaudaci, užívání a odstraňování staveb a při výkonu státního stavebního dohledu. Z toho je ovšem zřejmé, že vyhláška č. 137/1998 Sb. svěřuje rozhodování o námitkách občanskoprávní povahy, samozřejmě pouze pokud jsou uplatněny v rámci řízení podle stavebního zákona, stavebním úřadům. Odkaz na „limity uvedené v příslušných předpisech“ v §13 odst. 1 zmíněné vyhlášky je svým obsahem stejným ustanovením jako §8 odst. 2 vyhlášky č. 83/1976 Sb., podle něhož nesměly negativní účinky a vlivy staveb a jejich zařízení zhoršovat životní prostředí ve stavbách a v okolí jejich dosahu „nad přípustnou míru“, když i zde bylo stanoveno, že „splnění těchto požadavků se prokazuje výsledky měření“. Ze žaloby vyplývá, že k uplatnění námitek proti zamýšlenému vybudování provozovny truhlárny vedla žalobce obava ze „zvýšení hlučnosti a prašnosti v celé lokalitě“ a z toho, že vybudování takového objektu „povede k zásadnímu narušení současných obytných podmínek“, tedy v podstatě právě z takových účinků stavby, které jsou zmíněny v §13 odst. 1 vyhlášky č. 137/1998 Sb. Proto je závěr soudů obou stupňů o tom, že rozhodnutí o té části žaloby, jíž se žalobci domáhají, aby bylo žalovaným uloženo zdržet se vybudování provozovny truhlárny, náleží do pravomoci stavebního úřadu, zcela správný.
Pokud jde o druhou část žalobního petitu, domáhající se odstranění oken na domě žalovaných, která směřují na pozemek žalobců, je situace jiná v tom, že – jak je uvedeno v žalobě - tato okna jsou již, byť bez stavebního povolení, vybudována a k tvrzenému narušování soukromí žalobců tedy dochází. I když je otázkou, zda z hlediska právního posouzení je nárok na ochranu proti zásahům do soukromí nárokem opírajícím se o §127 odst. 1 ObčZ nebo nárokem plynoucím z §11 ObčZ, mají oba tyto nároky společné to, že v soudním řízení je třeba je uplatnit negatorní žalobou, tedy žalobou na uložení povinnosti zdržet se neoprávněných zásahů do práva žalobce. V této věci se žalobci domáhají odstranění oken, t. j. konkrétního plnění ze strany žalovaných. Uložení takovéto povinnosti z titulu ochrany vlastnického práva (či práva na ochranu osobnosti) ovšem občanský zákoník neumožňuje; z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě pak nevyplývá, že by byl uplatněn nárok na uložení povinnosti provést opatření k odvrácení hrozící škody podle §417 odst. 2 ObčZ, kde by žaloba na plnění byla možná. Naproti tomu stavební zákon v §88 odst. 1 písm. b) umožňuje stavebnímu úřadu, aby nařídil vlastníku stavby postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním, její odstranění. I z tohoto hlediska je proto rozhodnutí o nároku žalobců tak, jak byl formulován žalobním petitem, v pravomoci stavebního úřadu.
Pokud tedy odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení pro nedostatek pravomoci soudu podle §104 odst. 1 OSŘ zastaveno a věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci patří, jde o rozhodnutí správné, a tak dovolací soud podle §243b odst. 1 věty před středníkem OSŘ dovolání žalobců zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovaným, kteří by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2003
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu