ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.9.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 9/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce TVG v H., Spolková republika Německo, zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí České republiky, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 144/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2002, č. j. 16 Co 447/2001-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. dubna 1999, č. j. 31 C 144/98-60, zamítl žalobu „s návrhem, že žalovaný je povinen vydat žalobci nákladní automobil zn. MAN SPZ FW-S 479 a návěs SPZ HH-WH 2428 MPZ: D“ a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudkem ze dne 3. března 2002, č. j. 18 Co 325/99-80, uvedený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. dubna 2001, č. j. 29 Cdo 2308/2000-102, však byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Ten pak rozsudkem ze dne 8. ledna 2002, č. j. 16 Co 447/2001-110, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítl pouze to, že členkou senátu odvolacího soudu byla soudkyně JUDr. I. B., která o jeho žalobě rozhodovala již u soudu prvního stupně, a to rozsudkem z 27. 10. 1995, sp. zn. 25 C 85/95. Ve věci tedy rozhodovala vyloučená soudkyně a je tak dán dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu. Proto žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud poté usnesením ze dne 4. listopadu 2002, č. j. 16 Co 447/2001-119, jednak odstranil zjevnou nesprávnost ve spisové značce písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku, jednak opravil toto písemné vyhotovení tak, že v údaji o složení senátu v záhlaví rozsudku má být místo „JUDr. I. B.“ správně uvedeno „JUDr. N. J.“. Tento postup odůvodnil tím, že z protokolu o jednání před odvolacím soudem z 8. 1. 2002 i z protokolu o hlasování z téhož dne vyplývá, že v odvolacím senátě skutečně zasedala JUDr. N. J. a jméno JUDr. I. B. bylo v záhlaví rozsudku uvedeno omylem. Opravné usnesení bylo právnímu zástupci žalobce doručeno 11. 11. 2002.
Dne 10. ledna 2003 podal žalobce přímo u dovolacího soudu doplnění svého dovolání, v němž namítl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a tuto svoji námitku blíže rozvedl. Dodal, že až po doručení opravného usnesení zjistil, že původně uplatněný dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu tu zřejmě není, a vyslovil přesvědčení, že byl postupem soudu uveden v omyl, když členové odvolacího senátu nebyli představeni ani označeni jmenovkami a osoba, která jeho právního zástupce u jednání odvolacího soudu zastupovala, je osobně nezná. Poukázal pak na to, že již ve svém původním podání navrhoval zrušení napadeného rozsudku jako celku, takže tímto podáním neuplatňuje změnu rozsahu dovolání.
Dovolací soud ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. projednal věc podle procesních předpisů účinných před 1. 1. 2001, tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále jen „OSŘ“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a že obsahuje náležitosti požadované ustanovením §241 odst. 1 a 2 OSŘ, se zabýval především otázkou, zda se jedná o dovolání přípustné.
Napadený rozsudek je rozsudkem potvrzujícím, a tak přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ nepřipadá v úvahu. Dovolání není přípustné ani podle písm. b) cit. ustanovení, neboť oběma rozsudky, které v této věci vydal soud prvního stupně, byla žaloba zamítnuta. Přípustnost dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí (§239 odst. 1 OSŘ) odvolací soud ve výroku svého rozsudku nevyslovil. V souvislosti s doplněním dovolání pak je nutno podotknout, že i když podle §240 odst. 1 věty druhé OSŘ v případě, že bylo odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží lhůta k podání dovolání od doručení opravného usnesení, byla změna dovolacích důvodů spočívající v jejich rozšíření podáním z 10. 1. 2003 (§242 odst. 4 OSŘ) provedena po uplynutí dovolací lhůty. Ta je totiž podle §240 odst. 1 OSŘ ve znění před 1. 1. 2001 jednoměsíční a žalobci uplynula – počítáno od doručení opravného usnesení, tedy od 11. 11. 2002 – již 11. 12. 2002. Proto i kdyby mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam (což ovšem dovolatel netvrdí), nebylo by vzhledem k opožděnému uplatnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ možno považovat dovolání za přípustné ani podle §239 odst. 2 OSŘ přesto, že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání byl včas podán.
Zbývá tedy pouze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 OSŘ. Ta je založena nikoli na tvrzení účastníka, že řízení trpí některou z vad v tomto ustanovení uvedených, ale na tom, že řízení bylo takovouto vadou skutečně postiženo. Proto v případě, že tvrzený dovolací důvod podle §237 odst. 1 OSŘ (případně některý jiný v něm uvedený) není naplněn, je dovolání nejen nedůvodné, ale i nepřípustné.
Podle §242 odst. 3 OSŘ lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v §237 OSŘ, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Jediným důvodem, který žalobce ve svém dovolání uplatnil, byl důvod uvedený v §237 odst. 1 písm. g) OSŘ, podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce. Žádná z dalších vad řízení vyjmenovaných v §237 odst. 1 OSŘ není namítána a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by jimi řízení bylo postiženo. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod, jsou podle §14 odst. 2 OSŘ u soudu vyššího stupně z projednávání a rozhodování věci vyloučeni soudci, kteří rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Žalobce právem poukazuje na to, že v záhlaví písemného vyhotovení napadeného rozsudku je uvedeno, že ve věci rozhodoval senát složený z předsedy JUDr. R. W. a soudců JUDr. I. B. a JUDr. J. E. Jelikož však podle obsahu protokolu o jednání odvolacího soudu z 8. 1. 2002 nebyla členkou senátu JUDr. I. B. (která skutečně v této věci rozhodovala jako soudkyně soudu prvního stupně rozsudkem z 27. 10. 1995, č. j. 25 C 85/95-16), nýbrž JUDr. N. J., nahlédl dovolací soud do protokolu o hlasování odvolacího soudu z 8. 1. 2002 a zjistil, že i když v záhlaví tohoto protokolu je uvedena JUDr. B., je tento protokol podepsán příjmením „J.“. Je tedy patrné, že se nejedná o případ, kdy ve věci rozhodoval soudce vyloučený podle §14 odst. 2 OSŘ, ale o případ zřejmé nesprávnosti, která byla též odstraněna postupem podle §164 OSŘ.
Z toho, co je shora uvedeno, plyne, že není dán žádný z dovolacích důvodů uvedených v §237 odst. 1 OSŘ a že tedy přípustnost dovolání žalobce nemůže být založena ani tímto ustanovením. Proto dovolací soud, aniž se mohl zabývat tím, zda zde není jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, toto dovolání podle §243b odst 4 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodováno za situace, kdy úspěšné žalované, která by podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikla.
K námitce žalobce, že ho odvolací soud svým postupem „uvedl v omyl“, postačí dodat, že žalobci nic nebránilo v případě, že považuje právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné, uplatnit tento dovolací důvod hned v původním dovolání spolu s důvodem podle §237 odst. 1 písm. g) OSŘ. Proto pochybení odvolacího soudu, které bylo nutno odstranit opravným usnesením, nemá žádnou souvislost s opožděným uplatněním dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu