ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.995.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 995/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Víta Jakšiče ve věci žalobců: A) I. P., a B) K. P., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) O. D., a 2) D. D., zastoupeným advokátkou, o vyklizení pozemku a odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 43/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2001, č. j. 17 Co 426/2001-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. září 2001, č. j. 17 Co 426/2001-57, připustil zpětvzetí žaloby na vyklizení pozemku parc. č. 54/2 v katastrálním území T., obec P., žalovanými a uvedení pozemku do původního stavu, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) z 15. 12. 2000, č. j. 30 C 43/2000- 29, ve výroku, kterým bylo žalovaným uloženo vyklizení tohoto pozemku a jeho uvedení do původního stavu zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I). Dále odvolací soud (výrokem II) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žalovaným uložena povinnost do 40 dnů od jeho právní moci odstranit stavbu garáže s plochou střechou poslední v řadě situovanou vpravo při pohledu na hlavní vchod domu čp. 178 se zpevněnou střechou z pozemku parc. č. 54/2 zast. plocha o výměře 33 m² v kat. území T., obec P., jen ve lhůtě k plnění, kterou stanovil na 4 měsíce od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil. Odvolací soud rovněž změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, rozhodl o nákladech řízení odvolacího a dovolání proti svému rozsudku nepřipustil.
Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobci se domáhají důvodně odstranění stavby garáže žalovaných z pozemku, který je vlastnictvím žalobců. Jde totiž o stavbu, kterou žalovaní postavili na základě dohody o dočasném užívání pozemku, uzavřené 16. 5. 1983 s právním předchůdcem žalobců. Právo žalovaných užívat pozemek s touto stavbou zaniklo uplynutím sjednané patnáctileté doby užívání. Žalovaní proto užívají pozemek žalobců bez právního důvodu a žalobcům přísluší vůči nim ochrana vlastnického práva podle §126 odst. 1 ObčZ. Výkon tohoto vlastnického práva není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 ObčZ.
Proti tomuto potvrzujícímu rozsudku (výroku II.) odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, pokud nevzal v úvahu, že vlastnické právo žalovaných ke garáži požívá stejné ochrany jako vlastnické právo žalobců k pozemku a že stavba garáže, byť postavena na základě dohody o dočasném užívání pozemku, je stavbou trvalou. Odvolací soud neprovedl jimi navrhovaný důkaz dotazem u OÚ P., za jakých okolností a s jakým záměrem byly dříve uzavírány dohody o dočasném užívání pozemku. Soud prvního stupně rozhodl podle §126 odst. 1 ObčZ s poukazem na princip právní jistoty a ochrany dobré víry a odvolací soud se s tímto názorem ztotožnil, aniž soudy obou stupňů zabývaly otázkou dobrých mravů. Žalovaní nebyli srozuměni s pouhou dočasností stavby na základě předmětné dohody o užívání, jak oba soudy dovodily. Naopak v roce 1983, kdy obě strany uzavíraly dohodu o dočasném užívání, nepochybně předpokládaly, že po uplynutí sjednané doby užívání vyřeší vzájemný vztah „jinou dohodou“ tak, aby stavba garáže zůstala zachována. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil, případně, aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (odvolací soud rozhodoval o odvolání oproti rozsudku soudu prvního stupně z 15. prosince 2000), Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 OSŘ) zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Takové vady žalovaní nenamítali a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně je dovolání přípustné jen za naplnění předpokladů uvedených v §238 odst. 1 písm. b) OSŘ anebo v §239 odst. 1 a 2 OSŘ. Žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §238 odst. l a §239 odst. l OSŘ nebyl naplněn.
Zbývá posouzení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, který stanoví, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Žalovaní přípustnost dovolání před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu navrhli. Další podmínkou přípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je třeba považovat rozhodnutí, které obsahuje právní otázku, která nebyla dosud v judikatuře vyšších soudů řešena nebo byla řešena odchylně nebo se soud při jejím řešení od judikatury vyšších soudů odchýlil. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Nejvyšší soud již v rozsudku z 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 10/2000, pod č. 72/2000 uvedl, že „zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit“. Dále Nejvyšší soud v rozsudku z 20. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 802/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, rozhodnutí C 1218 uvedl, že „v řízení o odstranění stavby zřízené na cizím pozemku, přenechaném vlastníkem pozemku jiné osobě (stavebníkovi) ke zřízení stavby na časově omezenou dobu, není podstatné, zda jde o stavbu jen provizorní resp. dočasnou nebo jde o stavbu trvalou.“ Je-li rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím, které se týká problematiky již dovolacím soudem řešené, a odvolací soud se od právních závěrů dovolacího soudu při jejich aplikaci neodchýlil, pak rozsudek odvolacího soudu není ve smyslu §239 odst. 2 OSŘ rozhodnutím, které má po právní stránce zásadní právní význam.
K námitce žalovaných, týkající se neúplně zjištěného skutkového stavu, je třeba uvést, že neprovedení účastníkem navrženého důkazu by mohlo být za určitých předpokladů vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ OSŘ). Přezkumem rozsudku odvolacího soudu podle §241 odst. 3 písm. b) OSŘ se však dovolací soud může ve smyslu §242 odst. 3 OSŘ zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není tedy přípustné a bylo proto podle §243b odst.4 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že žalovaní nebyli v řízení úspěšní a žalobcům náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. l, §151 odst. l a §142 odst. l OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. června 2003
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu