ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.125.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 125/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce R. Č., proti žalovaným 1/ Městu S., zastoupenému advokátkou, a 2/ N. K., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Příbrami pod sp. zn. 5 C 52/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. července 2002, č. j. 27 Co 226/2002-169, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví, která mu byla způsobena v srpnu 1991 nesprávným způsobem ošetření jeho úrazu ve zdravotnickém zařízení Okresního ústavu národního zdraví v P. a nedostatečným vyšetřením jeho zdravotního stavu a následnou nedostatečnou léčbou ve zdravotnickém zařízení Okresního ústavu národního zdraví v K., a to proti právním nástupcům obou uvedených ústavů.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 13. 3. 2002, č. j. 5 C 52/2001-150, žalobu na zaplacení částky 296.000,- Kč s příslušenstvím proti oběma žalovaným zamítl pro nedostatek jejich pasivní legitimace a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že Okresní úřad v P. rozhodnutím ze dne 10. 11. 1991 zrušil ke dni 31. 12. 1991 Okresní ústav národního zdraví v P. a rozhodnutím ze dne 12. 11. 1991 zřídil kromě jiného ke dni 1. 1. 1992 zdravotnické zařízení – Nemocnici s poliklinikou S. se sídlem v S. jako příspěvkovou organizaci. Podle delimitačního protokolu sepsaného dne 31. 12. 1991 mezi Okresním úřadem národního zdraví v P. a Nemocnicí s poliklinikou S. a podle dodatků k rozhodnutí Okresního úřadu v P. ze dne 12. 11. 1991, vydaných Okresním úřadem v P. dne 1. 9. 1992 a dne 14. 8. 1995, byl na Nemocnici s poliklinikou S. převeden movitý a nemovitý majetek, který byl ve vlastnictví státu ke dni 31. 12. 1991 a byl vykázán v operativních evidencích ekonomického odboru; práva a závazky zrušeného Okresního ústavu národního zdraví však Okresní úřad v P. na Nemocnici s poliklinikou S. nepřevedl. Podle článku 5 rozhodnutí Okresního úřadu v P. ze dne 12. 11. 1991 se stanovení majetku a převod práv a závazků zdravotnického zařízení mělo provést na základě dohody, ta však realizována nebyla. Dne 3. 1. 1992 rozhodl Okresní úřad v P. o převodu zřizovatelského práva pro Nemocnici s poliklinikou S. a ke dni 1. 2. 1992 toto právo převedl do působnosti Městského úřadu v S. Svým usnesením ze dne 10. 12. 2001 zastupitelstvo Města S. ke dni 31. 12. 2001 příspěvkovou organizaci Městská nemocnice S. (dříve Nemocnice s poliklinikou S.) podle §84 odst. 2 písm e) zákona č. 128/2000 Sb. zrušilo. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že prvý žalovaný není ve sporu pasivně legitimován, protože zrušení Okresního ústavu národního zdraví je třeba posuzovat podle §31 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb., podle kterého práva a závazky zrušené organizace přecházejí dnem zániku na zřizovatele, tedy na Okresní úřad v P. Ten však závazky na nově zřízenou Nemocnici s poliklinikou S. nepřevedl, a proto ani její právní nástupci nemohou být ve sporu pasivně legitimováni. Pokud jde o druhého žalovaného, soud prvního stupně zjistil, že rozhodnutím Okresního úřadu v K. ze dne 4. 12. 1991 byl zrušen Okresní ústav národního zdraví K. a ke dni 1. 1. 1992 byla zřízena mj. Nemocnice s poliklinikou K., která se stala nástupnickou organizací OÚNZ K. Část majetku této nemocnice, a to včetně ortopedicko-úrazového oddělení bývalého okresního ústavu národního zdraví, ve kterém byl žalobce dne 12. 8. 1991 ošetřen, byla k 1. 10. 1995 podle privatizačních projektů vyjmuta a převedena na Fond národního majetku Č. r., který dne 1. 10. 1995 uzavřel s Všeobecnou poliklinikou K., spol. s r. o. smlouvu o prodeji privatizovaného majetku, podle níž jí prodal zdravotnické zařízení Nemocnice s poliklinikou K. a na kupujícího přešla veškerá práva a závazky vyplývající z předmětu činnosti v oblastech obchodních, občanskoprávních, správních a pracovněprávních. Na základě těchto zjištění soud dovodil, že ani druhý žalovaný není ve sporu pasivně legitimován, a žalobu proto zamítl.
K odvolání žalobce do všech výroků ve vztahu k prvému žalovanému a do výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k druhému žalovanému Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 7. 2002, č. j. 27 Co 226/2002-169, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve vztahu k 1. žalované a ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobcem a oběma žalovanými potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním dospěl k závěru o nedostatku pasivní legitimace prvého žalovaného. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že na daný skutkový stav je třeba aplikovat ustanovení §31 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky ČR a obcí v ČR (rozpočtová pravidla), neboť OÚNZ P. byl k 31. 12. 1991 zrušen a jeho práva a závazky přešla dnem zániku na jeho zřizovatele, tj. na Okresní úřad v P., který je na právní předchůdce 1. žalovaného ani později nepřevedl. Námitku žalobce, že mu byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, když se nemohl pro náhlou překážku k jednání dostavit a pokoušel se marně telefonicky omluvit a požádat soud o odročení jednání, neshledal odvolací soud důvodnou, neboť soud prvního stupně postupoval správně, a navíc ani případné telefonické podání není způsobilým druhem podání ve smyslu ustanovení §42 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné dovolání z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mu postupem soudu prvního stupně, který ve věci jednal v jeho nepřítomnosti, nebyla odňata možnost jednat před soudem. Namítá, že se nemohl telefonicky omluvit z jednání a požádat o jeho odročení z toho důvodu, že na soudu nikdo po dobu půl hodiny nezvedal telefon. Dovozuje, že soud by nebyl povinen k telefonickému podání přihlížet jen v případě, že na tento fakt osobu činící podání upozornil, avšak pokud by soud telefonické podání přijal nebo dal účastníkovi najevo, že z něj bude v řízení vycházet, nemůže telefonické podání bez dalšího pominout. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v názoru odvolacího soudu, že pokud nebyla realizována dohoda o stanovení majetku a převodu práv a závazků na prvního žalovaného podle článku 5) rozhodnutí Okresního úřadu v P. ze dne 12. 11. 1991, závazky zrušeného OÚNZ nepřešly na prvního žalovaného, nýbrž na jeho zřizovatele, tedy na Okresní úřad v P. Dovolatel namítá, že za dohodu podle článku 5) rozhodnutí Okresního úřadu v P. o zřízení zdravotnického zařízení ze dne 12. 11. 1991 je třeba považovat delimitační protokol ze dne 31. 12. 1991, který je svým obsahem dohodou mezi zanikajícím OÚNZ P. a nově vzniklými organizacemi o převodu majetku. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že je nutno aplikovat §31 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb., protože dle názoru dovolatele nedošlo ke zrušení OÚNZ P. a ke vzniku nových příspěvkových organizací, ale k faktickému rozdělení původního OÚNZ P. na nástupnické právní subjekty s převodem práv a závazků. Právní posouzení aplikace ust. §31, a to především vzájemného vztahu odst. 3 a 4, zákona č. 576/1990 Sb. na daný skutkový stav má dle dovolatele po právní stránce zásadní význam a dovolatel z něj dovozuje přípustnost svého dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dále namítá, že odvolací soud pochybil, když potvrdil výrok o náhradě nákladů řízení, protože neposoudil všechny okolnosti v dané věci a nevzal v úvahu důvody zvláštního zřetele hodné podle §150 o .s. ř. Navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že považuje rozsudek odvolacího soudu za bezchybný a že podle jeho názoru není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. První žalovaný proto navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci ustanovení §31 zákona č. 576/1990 Sb., a to zejména odst. 3 a 4.
Podle ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky Č. r. a obcí v Č. r. (rozpočtová pravidla republiky) k rozdělení, sloučení případně splynutí rozpočtové nebo příspěvkové organizace dochází dnem určeným zřizovatelem v rozhodnutí, v němž též určí, v jakém rozsahu přecházejí práva a závazky na nové, popřípadě přejímající organizace.
Podle odstavce 4 tohoto ustanovení rozpočtové nebo příspěvkové organizace zanikají, mimo případy uvedené v odstavci 3, též zrušením. V tomto případě zanikají dnem uvedeným v rozhodnutí o zrušení. Práva a závazky zrušené organizace přecházejí dnem zániku na zřizovatele.
V řízení bylo zjištěno, že rozhodnutím Okresního úřadu v P. ze dne 10. 11. 1991 byl OÚNZ P. zrušen ke dni 31. 12. 1991. S účinností ke dni 1. 1. 1992 byla rozhodnutím Okresního úřadu v P. ze dne 12. 11. 1991 zřízena Nemocnice s poliklinikou S. s tím, že dle bodu 5. tohoto rozhodnutí se stanovení majetku a převod práv a závazků zdravotnického zařízení provede na základě dohody o převodu, která bude realizována do 1. 4. 1992. V návaznosti na tento bod citovaného rozhodnutí byl dne 1. 9. 1992 vydán Okresním úřadem v P. dodatek k tomuto rozhodnutí, dle kterého se Nemocnici s poliklinikou S. předává do práva hospodaření veškerý movitý a nemovitý majetek, který byl ve vlastnictví čsl. státu ke dni 31. 12. 1991 a ke dni vzniku Nemocnice s poliklinikou S. (1. 1. 1992) byl vykázán v operativních evidencích ekonomického odboru.
Protože OÚNZ P. zanikl k 31. 12. 1991 zrušením ve smyslu ust. §31 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb., přešla jeho práva a závazky na zřizovatele (Okresní úřad v P.), jak správně dovodil soud prvního stupně i odvolací soud, jimž nelze v tomto směru vytýkat, že by zaměnily tento způsob zániku organizace a důsledky z toho plynoucí s ustanovením §31 odst. 3 uvedeného zákona. Jelikož Nemocnice s poliklinikou S. byla zřízena rozhodnutím Okresního úřadu v P. jako nový právní subjekt, nestala se nástupnickou organizací OÚNZ P. a ke dni zrušení OÚNZ P. se stal nositelem jeho závazků Okresní úřad v P., a to přímo ze zákona (ex lege).
Delimitačním protokolem pak nemohlo dojít k převodu práv (a případně i závazků, jak tvrdí dovolatel) z OÚNZ P. na Nemocnici s poliklinikou S. V delimitačním protokolu sepsaném dne 31. 12. 1991 mezi OÚNZ P. a Nemocnicí s poliklinikou S. bylo stanoveno, že delimitace zahrnuje převod všech finančních, materiálových a osobních vybavení potřebných k plnění úkolů nově vzniklého právního subjektu, tj. Nemocnice s poliklinikou S. Jednak předtím, než byla Nemocnice s poliklinikou S. zřízena, práva a závazky OÚNZ P. již přešly na jeho zřizovatele, a jednak delimitační protokol není rozhodnutím zřizovatele o vymezení majetku či o právech a závazcích nově zřizované organizace; ostatně delimitační protokoly slouží zásadně jen k identifikaci a sumarizaci majetku již vymezeného.
Z uvedeného vyplývá, že předložená právní otázka nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti tomuto rozsudku není proto podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelem namítané procesní pochybení soudu prvního stupně (nevydání usnesení podle §107 o. s. ř. a jednání v nepřítomnosti žalobce) také přípustnost dovolání nezakládají, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a k vadám uvedeným v §229 odst. 3 o. s. ř. lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady prvního žalovaného na odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání nelze vzhledem k obsahu vyjádření považovat za účelně vynaložené.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2003
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu