ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1383.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 1383/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců A/ I. M. a B/ M. M., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátem, za účasti Č. k. p., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 1700/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2001, č. j. 23 Co 532/2001-100, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2001, č. j. 23 Co 532/2002-100, v zamítavých výrocích o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. 4. 2001, č. j. 13 C 1700/2000-53, ve vyhovujících výrocích o věci samé ohledně částek 88.669,- Kč ve vztahu k první žalobkyni a 29.692,- Kč ve vztahu k druhému žalobci a ve výroku o náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 4. 4. 2001, č. j. 13 C 1700/2000-53, uložil žalovanému povinnost zaplatit první žalobkyni 104.469,- Kč a druhému žalobci 46.592,- Kč, zamítl žalobu co do částek 6.025,- Kč první žalobkyni, 64.065,- Kč druhému žalobci a co do příslušenství žalovaných částek a řízení co do částky 12.813,- Kč druhému žalobci zastavil. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že dne 19. 2. 1999 došlo k dopravní nehodě, kterou zavinil řidič žalovaného v rámci plnění svých pracovních úkolů. Při nehodě byli oba žalobci těžce zraněni. Podle pracovních smluv uzavřených na dobu neurčitou dne 15. 2. 1999 mezi žalobci a Z. P., a. s., měli oba žalobci nastoupit do zaměstnání od 1. 3. 1999, na místo vedoucí prodeje (první žalobkyně) za dohodnutou mzdu 15.800,- Kč měsíčně, tj. 12.050,- Kč čistého, a na místo obsluhy NC strojů a horizontáře (druhý žalobce) za 16.900,- Kč hrubého, tj. 12.813,- Kč čistého měsíčně. Protože v důsledku nehody byli oba žalovaní v dlouhodobé pracovní neschopnosti (první žalobkyně od 19. 2. 1999 do 13. 12. 1999 a druhý žalobce od 19. 2. 1999 do 2. 7. 1999), do zaměstnání u Z. P., a. s. nenastoupili. O překážce v práci na jejich straně se zaměstnavatel dozvěděl po několika týdnech a vzhledem k předpokládané délce léčby se s nimi dohodl, že od pracovních smluv „oboustranně odstoupí“. S poukazem na §48 zákoníku práce soud prvního stupně dovodil, že pracovní poměr žalobců trval až do skončení jejich pracovní neschopnosti, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by došlo k odstoupení od pracovních smluv ve smyslu ust. §33 zákoníku práce, a pokud mezi žalobci a Z. P., a. s., došlo v březnu 1999 k ústní dohodě o skončení jejich pracovních poměrů, nejednalo se o skončení pracovního poměru ve smyslu ust. §43 zákoníku práce. Soud dospěl k závěru, že v důsledku dopravní nehody, za kterou odpovídá žalovaná, nedošlo k nástupu žalobců do zaměstnání, a proto žalobcům přiznal náhradu škody ve výši předpokládané mzdy snížené o vyplacené dávky nemocenského pojištění za dobu jejich pracovní neschopnosti.
K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2001, 23 Co 532/2001-100, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé změnil tak, že žalobu co do částky 88.669,- Kč první žalobkyni a 29.692,- Kč druhému žalobci zamítl, a co do částky 15.800,- Kč první žalobkyni a 16.900,- Kč druhému žalobci jej v tomto výroku potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. V zamítavých výrocích a ve výroku o zastavení řízení zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že žalobci nenastoupili do zaměstnání v důsledku zranění, jež utrpěli při dopravní nehodě. S ohledem na §242 odst. 2 zákoníku práce, podle nějž nedodržení písemné formy právního úkonu nezpůsobuje jeho neplatnost, posoudil soud ústní ujednání žalobců se Z. P., a. s. o tom, že od uzavřených smluv „oboustranně odstoupí“, jako platnou dohodu o rozvázání pracovního poměru podle §43 zákoníku práce, na níž se §48 zákoníku práce nevztahuje. Protože nejpozději dnem 31. 3. 1999 skončily pracovní poměry žalobců u Z. P., a. s., odvolací soud zamítl žalobu v rozsahu přesahujícím mzdu každého ze žalobců, která by jim náležela za jeden měsíc trvání pracovního poměru u Z. P., a. s., podle mzdových výměrů z 15. 2. 1999.
Proti tomuto rozsudku, a to do výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba na zaplacení částek 88.669,- Kč první žalobkyni a 29.692,- Kč druhému žalobci zamítá, podali žalobci dovolání z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci, neboť dle jejich názoru není z hlediska výše škody rozhodné, kdy a jak došlo ke skončení pracovního poměru, když k tomu došlo právě v důsledku dopravní nehody. Dovozují, že pokud by k dopravní nehodě nedošlo, nemusel by být ukončen ani jejich pracovní poměr a nepochybně by pobírali za vykonanou práci mzdu. Okamžik skončení pracovního poměru by mohl mít význam pouze tehdy, kdyby bylo prokázáno, že k tomu došlo bez příčinné souvislosti se škodou, např. při likvidaci podniku. Namítají, že i v případě, že by jejich pracovní poměr skončil k 31. 3. 1999, je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, neboť by jim náležely vyšší nemocenské dávky, než jim byly fakticky vypláceny. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný vyvracel důvody dovolání a uvedl, že žalobci mohou požadovat ušlý výdělek pouze za dobu, kdy by jim skutečně náležel, tj. jen po dobu trvání pracovního poměru. Navíc není podstatná příčinná souvislost škodní události s důvody skončení pracovního poměru, nýbrž příčinná souvislost škodní události se vznikem škody. Žádné z ustanovení zákoníku práce pak neukládá zaměstnanci povinnost ukončit pracovní poměr v důsledku pracovní nezpůsobilosti, a žalobcům tak nic nebránilo na existenci pracovního poměru trvat, když na jejich straně byla překážka v práci ve smyslu ust. §33 odst. 2 zákoníku práce. Žalobcům škoda po 31. 3. 1999 nevznikla, neboť nárok na výdělek jim zanikl v důsledku jejich jednání, které nebylo vynuceno škodní událostí. Navrhl zamítnutí dovolání.
Vedlejší účastník považuje právní závěr odvolacího soudu o skončení pracovních poměrů žalobců a z toho plynoucí rozhodnutí o náhradě za ztrátu na výdělku za správné.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Podle §445 obč. zák. ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, se hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval.
Ztráta na výdělku je majetková újma spočívající v tom, že v důsledku pracovní neschopnosti po poškození zdraví přichází poškozený o výdělek, kterého by – nebýt úrazu či jiného poškození zdraví - dosáhl. Pokud poškozený v době úrazu nepracoval, avšak prokazatelně měl do zaměstnání nastoupit a pouze v důsledku poškození zdraví do sjednaného zaměstnání nenastoupil, má právo, aby mu byl nahrazen výdělek, který mu tak ušel. V tomto směru je právní názor, z něhož soudy obou stupňů vycházely, plně v souladu s dosavadní judikaturou (srov. rozhodnutí býv. NS ČSR publikované pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud po právní stránce posoudil ujednání o „odstoupení od pracovních smluv“ jako platnou dohodou o skončení pracovních poměrů žalobců u Z. P., a. s. ke dni 31. 3. 1999 a své rozhodnutí založil na úvaze, že žalobci pozbyli nárok na náhradu za ztrátu na výdělku v důsledku rozvázání pracovního poměru dohodou v době své pracovní neschopnosti, aniž považoval za právně významné, z jakých důvodů ke skončení pracovního poměru ze strany žalobců a jejich zaměstnavatele došlo. Je však třeba vycházet z toho, že poškozeným náleží náhrada za ztrátu na výdělku i po skončení pracovněprávního vztahu, pokud byl ukončen právě pro následky úrazu a lze-li zároveň podle okolností důvodně předpokládat, že nebýt poškození zdraví, postižený by u svého zaměstnavatele i nadále vykonával sjednanou práci v souladu s uzavřenou pracovní smlouvou a zaměstnavatel by ho i v následné době zaměstnával. Pokud by bylo prokázáno, že k rozvázání pracovního poměru žalobců došlo v přímé souvislosti s jejich poškozením zdraví, za které odpovídá žalovaný (i v tomto směru leží důkazní břemeno na žalobcích), nevylučuje tato okolnost právo žalobců na náhradu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i v době po ukončení jejich pracovních poměrů.
Ačkoliv v průběhu řízení žalobci tvrdili, že ke skončení jejich pracovních poměrů došlo v souvislosti s jejich pracovní neschopností po dopravní nehodě, odvolací soud se touto skutkovou otázkou nezabýval a nepovažoval ji po právní stránce za podstatnou pro rozhodnutí. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, zrušil; protože ke správnému rozhodnutí ve věci je zapotřebí skutkové zjištění, které vzhledem k jinému právnímu názoru neučinil ani soud prvního stupně, platí důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, i na rozhodnutí soudu prvního stupně. Proto byl ve stejném rozsahu zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2003
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu